„Zvláště díky sametově vyzrálým smyčcům a perfektně sehrané žesťové sekci vytvořili královéhradečtí filharmonici vedení Jiřím Habartem dokonalou iluzi amerického tělesa.“ 

„Dirigentovi budiž vzdán hold za precizní propracování jednotlivých obrazů, hráči si mimo jiné bravurně poradili s evokací hluku tramvaje, skřípějící na železe.“

„Rozsah hlasu umožňuje Olivii Doutney ponory do hlubokých poloh s bezprostředními přechody k udivujícím výškám, přitom bez jakéhokoliv vibrata.“

Dramaturgicky mimořádně zajímavý program připravila pro březnový koncert v rámci svého takzvaného Malého symfonického cyklu Filharmonie Hradec Králové. Zazněly na něm čtyři skladby autorů z Velké Británie, Spojených států a Čech, které skvěle naplnily záměr vyjádřit transatlantické přesahy kvalitní hudby oproštěné od jakýchkoli aktuálních politických konotací. Strhující výkon podala sopranistka Olivia Doutney. 

Díla britského skladatele Samuela Coleridge-Taylora, tvořícího na přelomu 19. a 20. století, se na českých koncertních pódiích objevují jen velmi zřídka. Určitě je to škoda, bylo by jistě prospěšné pokusit se dnešním pohledem prozkoumat, proč byl v Americe v období svých největších úspěchů nazýván „africkým Mahlerem“. Ano, jde o autora černošského, žijícího ve smíšeném manželství na britských ostrovech, což samo o sobě představovalo v dobovém kontextu pozoruhodnou skutečnost. Jeho nejvýznamnější kompozice, s nimiž se prosadil za oceánem, často vycházejí z literárních děl zabývajících se mýty o původním americkém obyvatelstvu. Patří k nim i Píseň o Hiawathovi, předehra, op. 30: č. 3, která ve čtvrtek 20. března večer v královéhradeckém Sále Filharmonie zahájila. Autor přiznává dvořákovskou symfonickou inspiraci a jejím prostřednictvím velkolepě rozvíjí jeden z dobových spirituálů. Orchestr vedený dirigentem Jiřím Habartem se provedení desetiminutové skladby z roku 1899 ujal s chutí a elánem a zvláště díky sametově vyzrálým smyčcům a perfektně sehrané žesťové sekci vytvořil dokonalou iluzi amerického tělesa.

Následující kus, Knoxville: Summer of 1915 pro hlas a orchestr, op. 24 Samuela Barbera, pocházející z roku 1947, je již dílem ryze americkým, dokonce je pokládáno za skladatelovu nejameričtější skladbu. Jde přitom o opus velmi náročný, kompozice si pohrává s pentatonikou a spojením náročného pěveckého partu s hudebními obrazy vykreslenými orchestrem úchvatně popisuje tísnivé pocity malého dítěte na konci dne. Dirigentovi budiž vzdán hold za precizní propracování jednotlivých obrazů, hráči si mimo jiné bravurně poradili s evokací hluku tramvaje, skřípějící na železe, i cikád. Největším zážitkem se ovšem stal procítěný a suverénní výkon švýcarsko-australsko-britské pěvkyně, která na dobu sedmnácti minut zcela ovládla pódium. Olivia Doutney disponuje skutečným spinto sopránem, tedy vskutku lyrickým hlasem, jenž pronikavě a silně zní i v ryze dramatických pasážích. Jeho rozsah umožňuje dlouhé ponory do hlubokých poloh s bezprostředními přechody k udivujícím výškám, přitom bez jakéhokoliv vibrata. Sugestivní účinek zpívaného textu je pak nabíledni. Je dobře, že nad pódiem mohli posluchači sledovat i titulky, díky nimž zůstávali stále v „ději“. Velmi působivé!

Sólistka vyvolala obrovské ovace publika a to bylo jen rádo, že zůstala před orchestrem, byť poněkud „umenšeným“, i při další skladbě večera. Tou se staly The Walls of Prague (Pražské zdi), concerto grosso pro soprán, smyčcové kvarteto a komorní orchestr podle básně Henryho Wadswortha Longfellowa The Beleguered City (Obležené město) Lukáše Hurníka. Ve své původní smyčcové podobě dílo vzniklo v roce 2017 pro Pražský komorní orchestr, královéhradecká filharmonie si loni objednala verzi pro komorní orchestr. A ta ve čtvrtek v budově na břehu labském za přítomnosti autora zazněla. I v tomto případě jde o dílo velmi sugestivní, vždyť historicky vůbec první doložená americká báseň o českém hlavním městě předkládá obraz Prahy, v němž se uprostřed noci zjevuje armáda mrtvých. Víra a modlitby však město nad ránem uchrání… Na začátku slyšíme snad nejtemnější hudbu, jakou kdy Lukáš Hurník napsal, chmury jsou však postupně překonávány optimističtějšími tóny. Opět tedy velká příležitost jak pro orchestr, jenž musí kontrasty hudebních barev pokrýt více než desetiminutovou plochu (včetně krátké citace ústředního motivu ze Smetanova Vyšehradu), tak pro pěvkyni, komentující dramatický děj. Podařilo se! Hurníkovo dílo zapůsobilo v Hradci Králové díky skvělému spojení všech zúčastněných interpretů velmi silně. Vadit tentokrát mohla snad jen archaičnost titulků, překlad básně H. W. Longfellowa byl pořízen v roce 1903 a pro dnešního člověka je někdy obtížné tehdejší poetickou češtinu rychle vstřebat. Naštěstí hudba stačila sama o sobě.

Coby zcela logické završení programu přišla po přestávce na řadu Symfonie č. 9 e moll, op. 95 „Z Nového světa“ Antonína Dvořáka. Nikoli jako kontrast k předchozím skladbám, ani jako jejich vyvrcholení. Vždyť šlo o kompozici ze všech čtyř nejstarší, provedenou poprvé v roce 1893, šest let před předehrou Coleridge-Taylora z úvodu večera. Ikonické dílo bylo vybráno snad i především pro demonstraci důkazu inspirativně mohutné síly, jež se v něm ukrývá a dodnes fascinuje. Filharmonie Hradec Králové ji zahrála parádně a bez jediné chybičky. Jiří Habart vedl orchestr energicky a převážně v rychlém tempu, naopak Largo se mu podařilo vystavět s potřebným zklidněním pro cituplné rozjímání. 

Nedá mi, abych neocenil profesionalitu královéhradeckého orchestru ještě jednou poznámkou. Pouhé čtyři dny před dnes reflektovaným koncertem jsem byl svědkem, jak si jeho hráči skvěle vedli při provedení Smetanovy Mé vlasti, když zahajovali hudební festival ve Skutči (tam dirigoval Jiří Rožeň). Musí být vskutku náročné přejít v tak krátké době od jednoho kolosu k druhému, aby byl posluchač náležitě spokojen. A on, věřte mi, byl.

foto/zdroj: Facebook Filharmonie Hradec Králové