„Co se týče pěveckého obsazení, není tajemstvím, že vedení Festspiele sází každoročně na ‚své koně‘.“

„Bohužel příliš jásotu výkon orchestru a Simone Young samotné u diváctva nezasluhoval.“

„Letošní Soumrak bohů nepatřil hudebně ani pěvecky mezi nejlepší provedení, ale svoji nespornou kvalitu si festivalová produkce stále drží.“

Mnoho kladů, některé zápory. V neděli 25. srpna byla v rámci Bayreuther Festspiele k vidění inscenace Soumraku bohů, poslední opery Wagnerova cyklu Prsten Nibelungův.

Pln očekávání a entuziasmu se ihned po příletu ze severu Islandu, mj. prorostlého skrz naskrz wagnerovskou tematikou, přesouvám do Bayreuthu na každoroční návštěvu festivalu věnovaného hudebnímu odkazu německého velikána.

Bayreuthské hry v posledních letech výrazně zapracovaly na mediálním obrazu a hranice marketingu každoročně posouvají s akcentem na: rovnoprávnost, prorodinný přístup, společnost bez předsudků, přátelský postoj vůči široké veřejnosti, ekologickou stopu a další. Nakolik jde o přirozené smýšlení současného vedení Kathariny Wagner a jaký podíl na této proměně nese snaha být progresivní pouze navenek, si musí návštěvník zodpovědět sám. Nicméně ve světle dalších německých festivalů se již Bayreuth nejeví pouze jako zábava pro vybrané hosty. Postupně se snaží jít s moderními trendy prostřednictvím otevřené nabídky vstupenek a několik novinek nám realizační tým nachystal i pro tento rok.

Titulková parafráze mytologické písně Vědminy věštby z islandské sbírky Edda poměrně výstižně charakterizuje současné uvedení tetralogie Der Ring des Nibelungen. Toužebně totiž mnozí návštěvníci vyhlížejí příchod nového nastudování cyklu a lze se pouze dohadovat, zda se výklad Valentina Schwarze i přes progresivní a neoddiskutovatelně osobitou interpretaci do dějin Bayreuther Festspiele zapíše výrazněji. V minulosti jsme právě v Bayreuthu byli několikrát svědky diváky nevlídně přijatých inscenací, které lze ex post označit za kongeniální a nadčasové. Poměrně podrobnému režijnímu výkladu, scéně, kostýmům a komparaci se světem kinematografie jsem se v textech o tomto Soumraku bohů věnoval již v dřívějšku, ale tentokrát se zaměřuji na komparaci stávajících i nových tváří v obsazení, ať už hovořím o postu dirigentském, či o několika nových pěveckých osobnostech.

Současné Schwarzovo nastudování mne, oproti mnohým, osobně nikterak nepobuřuje a lze v něm nalézt řadu velmi sugestivních momentů. Je poměrně srozumitelné, pevně opřené o demytologizaci a divákovi poskytuje komfort jednoduchosti v kontrastu s extravagancí a okázalostí současné společnosti. Schwarz neustále pracuje s myšlenkou dystopického povrchního světa, v němž se lidé (či bohové) formují do něčeho, čím ve skutečnosti nejsou. Zkrátka v celém cyklu poukazuje na bolesti dnešní doby, byť ne všechno mu ve věci logiky do konceptu zapadá.

V případě Soumraku bohů, potažmo celého Prstenu, se nejedná o novou inscenaci; nastudování zde točí svoji třetí sezónu. Pro tento rok si Bayreuth připravil festivalové novum, kdy za dirigentským pultem převládají ženy. Oksana Lyniv v Bludném Holanďanovi, Nathalie Stutzmann v Tannhäuserovi a nakonec Simone Young jakožto první žena, která kdy v Bayreuthu dirigovala celý cyklus.

Po loňském ne příliš přesvědčivém výkonu Pietariho Inkinena tato dirigentka přirozeně budila moji zvědavost, i proto, že jsem na ni slyšel samé superlativy. Bohužel příliš jásotu výkon orchestru a Simone Young samotné u diváctva nezasluhoval. Těleso bylo místy unylé, nebývale často intonačně i rytmicky nepřesné a celkově budilo nesourodý dojem (místy byla zejména intonace skutečně tristní). Dirigentka volila zvláštní tempa a i když se snažila zpěvákům ustupovat či pomáhat, než by dávala na odiv intenzitu a masu zvuku, i tak to bylo málo. Je velmi pravděpodobné, že se na ní na závěr této bayreuthské sezóny podepsala únava.

Co se týče pěveckého obsazení, není tajemstvím, že vedení Festspiele sází každoročně na „své koně“ a obsazuje tytéž osvědčené pěvkyně a pěvce. Ostatně takto fungující transfer je zde od nepaměti a je z pochopitelných důvodů přenositelný na další generace. Přesto mne při pročítání Spielplanu ihned zarazilo, že roli Siegfrieda svěřilo vedení do rukou Klause Floriana Vogta. Někdo by mohl podotknout, že se jedná o umělce, který je s wagnerovským repertoárem po léta sžitý a v podstatě tomuto tvrzení nelze odporovat, ale typologie jeho hlasového aparátu je na míle vzdálená oboru Heldentenor. Vogtův hlas po většinu představení pod orchestrálním aparátem zanikal a v posledním dějství již vykazoval značný chrapot. Chápu, že nahradit „Iron mana“ formátu Stephena Goulda, který nás krátce po loňském festivalu po těžké nemoci opustil, nepatří mezi úkoly z nejlehčích, ale upřímně toto počínání festivalového vedení vnímám jako krok stranou (mj. po Johanu Bothovi jde v případě Goulda o další velkou ztrátu ve wagnerovské rodině tenoristů).

Po boku Vogta ovšem podala velmi dobrý výkon Catherine Foster jakožto Brünnhilde a jen potvrzuje své kvality známé z let minulých. À propos nepřipomíná vám tato osobitá valkýra vizáží nápadně dame Gwyneth Jones? V Christě Mayer má festival na Zeleném pahorku skutečný klenot a měl by si jej patřičně opečovávat. Její uchopení Waltraute bylo ukázkové a hlasové přednosti v čele s dynamickými možnostmi a uhrančivým témbrem patřily, co se týče ženských postav, k největším ozdobám večera. Velmi solidní výkon předvedla také Gabriela Scherer coby Gutrune.

Mezi muži lze za nejkomplexnější jednoznačně označit výkon finského basisty jménem Mika Kares v roli Hagena. Vynikající technika, kovově znělý hlas, přesvědčivé herectví – to vše tento finský basista nabízí a rozhodně si hlasitě řekl o pozvánku na další sezóny. Karesovi zdatně sekundoval Gunther Michael Kupfer-Radecky, jehož obsazení vnímám jako navýsost šťastné. Typově se tento bývalý stipendista a dnes již ostřílený matador na roli skvěle hodí. Islandský pěvec Ólafur Sigurdarson oproti loňskému roku působil značně uvolněněji a jako Alberich mezi svými kolegy obstál, byť by postavě prospěla větší kantiléna.

Pokládám za milou povinnost pochválit ansámbl Noren ve složení Noa Beinart, Alexandra Ionis a švédská sopranistka Christina Nilsson (zajímavostí je, že na přelomu 19.–20. století žila ve Švédsku velmi známá sopranistka stejného jména, která ovšem prorazila zejména s koloraturním repertoárem). Taktéž trio Woglinde, Wellgunde a Floβhilde utvořilo v posledním dějství ukázkově sehraný a sezpívaný ansámbl. V roli Wellgunde jsem měl možnost vidět moji bývalou kolegyni z operního studia Natalii Skryckou. Nutno dodat, že vždy disponovala velmi silným hlasem a vyzrála ve velmi kultivovanou a přesvědčivou umělkyni, což dokazuje jako kmenová pěvkyně Staatsoper Unter den Linden již od roku 2017.

„Soumrak bohů se nachýlil, aby mohl zas nový život počít“, ale na ten si budeme muset ještě pár let počkat, poněvadž v letošním roce měl premiéru nový Tristan, jehož nastudování se ujali islandský režisér Thorleifur Örn Arnarssonn a americký dirigent ruského původu Semjon Byčkov. A příští rok se chystá premiéra Mistrů pěvců. Suma sumárum letošní Soumrak bohů nepatřil hudebně ani pěvecky mezi nejlepší provedení, ale svoji nespornou kvalitu si festivalová produkce stále drží, byť za ní stojí (zejména na základě zkušeností z poslední dekády) mnohdy jiný prvek; ale právě v takové zastupitelnosti lze spatřovat výhodu Gesamtkunstwerku.

Foto: Enrico Nawrath