„První skladbou se stal Karneval, koncertní předehra op. 92 Antonína Dvořáka, oslavující život jako nespoutaný živel v době před masopustem.“

„Technické mistrovství prokázal Jan Mráček s klidným nadhledem a samozřejmostí.“

„Dirigent Robert Kružík dal dílu plasticitu a dramatičnost a dokázal vytvořit hutné, barevné hudební plochy, naplněné emocemi a duchovním poselstvím.“

Druhý abonentní koncert Filharmonie Brno v Janáčkově divadle ve dnech 11. a 12. ledna nabídl publiku stěžejní české skladatele. Zazněla koncertní předehra Karneval od Antonína Dvořáka, Fantasie pro housle a orchestr g moll Josefa Suka v podání houslisty Jana Mráčka a Symfonie č. 1 Bohuslava Martinů – vše pod taktovkou Roberta Kružíka.

Rok české hudby byl v Brně zahájen. První koncert ve čtvrtek 11. ledna patřil k abonmá s názvem Oslavná: Filharmonie v divadle I a lze říci, že jeho podání se orchestru Filharmonie Brno vydařilo. První skladbu Karneval, koncertní předehra op. 92 Antonína Dvořáka, oslavující život jako nespoutaný živel v době před masopustem, zahájil dirigent energicky a jásavě, nicméně z pomalé, melodické, zasněné části, jako by se energie poněkud vytratila. A to přesto, že sóla houslí Pavla Wallingera, flétny Martiny Venc Matušínské i klarinetu Emila Drápely zněla precizně a vroucně. Závěrečný výbuch karnevalového reje orchestr opět stmelil do zvučného nadšení a připravil tak nástup další skladbě.

Fantasie pro housle a orchestr g moll, op. 24 Josefa Suka přilákala do hlediště zejména milovníky houslové hry. Houslista Jan Mráček, koncertní mistr České filharmonie, je spolehlivým diváckým magnetem a skladba Josefa Suka je posluchačsky vděčná. Není formálně a přehledně dělená do částí, ale přesto je členěná rytmickým označením. Vpád orchestru Allegro impetuoso nachystal nástup dramatickému motivu v houslích. Nástroj sólistovi hlaholil ve výškách, pevně a nosně zněl ve střední poloze a spodní poloha přinesla dramatický, trošku syrový témbr. Klidné Andante bylo příležitostí pro orchestr a následné Andante con moto využil sólista k prezentaci zpěvnosti houslí i k prokázání své virtuozity; stejně tak to činil v dalších částech skladby. Allegretto scherzando přineslo hravost, Allegro con spirito znamenalo tajemnost. Další část Poco più pesante byla expresivnější a umetla cestu závěrečnému Allegro vivace, dovádějícímu skladbu do euforie a náhlého závěru. Barevný tón houslí z dílny Nicola Gaglianiho z roku 1760 (v programu chybně uveden starší nástroj) se dobře nesl do publika a témbr spodní polohy propůjčil zvuku tajemné drama. Dynamická a virtuózní hra motivovala orchestr k maximálnímu výkonu a dirigent Robert Kružík volil svižné tempo.

Bouřlivé ovace publika přiměly sólistu k přídavku, čímž byla Gigue z Partity d moll Johanna Sebastiana Bacha. Technické mistrovství prokázal Jan Mráček s klidným nadhledem a samozřejmostí.

Po přestávce zaznělo dílo Bohuslava Martinů Symfonie č. 1, H289, kterou skladatel zkomponoval v roce 1942 na objednávku Sergeje Kusevického za svého pobytu v Americe. Má klasické čtyři části, které ale vybočují z obvyklé konvence. 1. Moderato – Poco più mosso se pohybuje mezi H dur a h moll, je barvité instrumentace a přináší „větrné“ plochy i dynamické vlny; přesto zůstává kompaktní. 2. Scherzo: Allegro – Poco moderato je synkopované a dává sólové příležitosti dřevěným dechovým nástrojům, aby vrcholilo ve fortissimu s využitím zejména žesťů. 3. Largo je reakcí na zprávy z válkou sužované Evropy, kdy se skladatel dovídá o masakru v Lidicích a o situaci na frontě. Z tajemného úvodu, který stoupá z hloubek a pianissima v kontrabasech (violoncellech), narůstá postupně zvuková polyfonní masa, která vrcholí ve fortissimu; následně naopak postupně hasne v nízké dynamice. Orchestr spolu s dirigentem zde dokázali vykreslit uchvacující a velebný hudební obraz. 4. Allegro non troppo je poslední větou, proti konvenci tu jde o Rondo, které zahajují odlehčené housle v synkopovaném rytmu. Rychlé střídání rytmů pohání hudební proud v acellerando a postupně se v sólových vstupech střídají všechny nástroje, včetně netypicky využitého klavíru. Závěr je vedený do fortissima a vyzařuje z něho optimismus a odhodlání.

Hudebníci dali do interpretace maximum a všichni bez rozdílu podali skvělé výkony. Přesto je jistě dobré připomenout sólové vstupy koncertního mistra Pavla Wallingera, flétny Martiny Venc Matušínské i Anety Dvořákové, hoboje Anikó Kovarikné Hegedüs, anglického rohu Zdeňka Nádeníčka, klarinetu Emila Drápely, fagotu Jozefa Makaroviče. Sóla na lesní roh hrál spolehlivě a procítěně Karel Hofmann, na trubku Dávid Pollák, na trombon Jiří Vydra, tubu ovládal Petr Jirák, harfu Ivana Švestková, klavír Radim Pančocha a skupinu bicích vedl Lukáš Krejčí. Dirigent Robert Kružík dal dílu plasticitu a dramatičnost a dokázal vytvořit hutné, barevné hudební plochy, naplněné emocemi a duchovním poselstvím. Obecenstvo projevilo nadšení a odměnilo umělce zaslouženými projevy poděkování a obdivu k soustředěnému a preciznímu výkonu.

******

Foto: Jakub Joch