V úterý 8. února se představí jako skladatelé i účinkující dva z našich předních mladších umělců, dirigent, skladatel a klavírista Jan Kučera a skladatel, pianista, kytarista, zpěvák a textař Petr Wajsar. Vystoupí houslisté Lucia Fulka Kopsová a Jan Fišer, violista Tomáš Krejbich, violoncellista Lukáš Pospíšil, kontrabasista Adam Honzírek a klarinetista Jindřich Pavliš. Koncert s podtitulem Česká hudební expozice 21. století (II.) se měl původně konat 18. ledna, ale musel být odložen. Odehraje se v Experimentálním prostoru NoD od půl osmé večer.

Soutěžní otázka: U kterého orchestru působil Jan Kučera jako šéfdirigent?

Odpovědi posílejte na: web@klasikaplus.cz

Jako předmět zprávy uveďte: PKF a nezapomeňte napsat i váš TELEFON a ADRESU.

Výherce vylosujeme v PONDĚLÍ 7. ÚNORA 2022.

Program:

Petr Wajsar – Ptákoviny pro sólový klarinet (2011)

Jan Kučera – Sluneční hodiny, pro smyčcové kvarteto (2018)

Petr Wajsar – Tuitytuityutyu: Suite pro smyčcové kvarteto (2004)

Jan Kučera – Zrození pro smyčcové kvarteto, kontrabas a klarinet (31. 12. 2011)

Jan Kučera ke svým kompozicím dodává: „Skladba Zrození je jednou částí scénické hudby pro soubor Spitfire Company a jeho představení 13. měsíc. Neodlučitelnou složkou tohoto expresivního tanečního divadla bylo živě hrající smyčcové kvarteto Epoque Quartet. Hudba plyne v minimalistickém pulsujícím rytmu, nad nímž se tu a tam objeví jednoduchá a táhlá melodická linka. Skladbu jsem napsal během jediného dne, byl to poslední den roku 2011. Zrození existuje v několika verzích, od kvartetní po symfonickou. Sluneční hodiny jsem napsal u příležitosti koncertu smyčcového kvarteta Epoque Quartet na festivalu Pražské jaro 2018. Původně jsem měl zcela jinou hudební koncepci, chtěl jsem vytvořit hodně abstraktní kompozici, která pracuje s různými ruchy, skřípoty, flažolety a jinými zvukomalebnými prvky. Po debatě s EQ jsem tento nápad přehodnotil a myslím, že jsem dobře udělal. Tato finální podoba skladby pak vznikla velmi spontánně během jediného odpoledne. Vynález slunečních hodin se datuje až do doby před sedmi tisíci lety, dnes jsou spíše raritou, ale já je vnímám jako krásnou symbiózu světa technického a poetického. Po překotných figuracích v 11/8 taktu zazní nehybná plocha, ve které využívám čtvrttóny coby stylizaci nepostřehnutelně pomalu postupujícího stínu. Nechte se vtáhnout do obrazu žhnoucí krajiny a tetelícího se vzduchu.“

Foto: Jan Kolman, Petra Hajská / Pražské jaro