Do třetice soutěžíme o vstupenky na Hudební fórum Hradec Králové, tentokrát na závěrečný koncert 27. listopadu!
Jeho podtitul je KONCERT PRO LIDSKÁ PRÁVA. Zazní na něm tři ryze současné skladby 21. století z let 2006, 2013 a 2014. Jejich autory jsou TIGRAN MANSURJAN, GIJA KANČELI a MICHAEL GANDOLFI. A neméně lákavý je i seznam interpretů: houslista Dalibor Karvay, violoncellista Lukáš Polák, varhanice Katta, Královéhradecký dětský sbor Jitro, Filharmonie Hradec Králové a její nový šéfdirigent Kaspar Zehnder.

Dvojice vstupenek může být vaše. Tentokrát se ptáme:
Skladbu pro varhany a orchestr Ascending Light Michaela Gandolfiho si objednal Bostonský symfonický orchestr – při jaké příležitosti? Kterou historickou událost tak slavné těleso pod taktovkou svého hudebního ředitele Andrise Nelsonse připomnělo?

Odpovědi posílejte na: web@klasikaplus.cz
Jako předmět zprávy uveďte: SOUTĚŽ HRADEC 27.11. a nezapomeňte napsat i váš telefon a adresu.
Výherce vylosujeme v neděli 25. listopadu 2018.

Názvem „Čtyři vážné zpěvy“ chtěl Tigran Mansurjan (*1939) upozornit na písňový charakter čtyř částí svého druhého houslového koncertu a na jeho prostý hudební základ. Odkázal tím také k Brahmsovým Čtyřem vážným zpěvům na biblické texty op. 121 a k jejich básnickému obsahu, soustředěnému přemítání o smrti. Ve srovnání s Chačaturjanem se Mansurjan stal prototypem arménského skladatele, který přestal ignorovat národní chrámovou hudbu. Stal se tak nepohodlným sovětskému režimu, který před církví zavřel dveře. Možná potřeba člověka tvořit hudbu pochází z touhy znovu nalézt ráj, ze kterého byl vyhnán. Možná vychází z toho, že je třeba dát hlas těm, kteří nás předešli na věčnost. Podle Mansurjana existuje ještě třetí možnost. Tradiční arménská žena nese na svých bedrech starost o rodinu. Možná má pár minut času sednout si a v tom z jejích rtů vyrazí melodie. Hudba je prostředek, jak se vyrovnat s životem. Co je život? Tady je, odpovídá skladatel. Když na něco čekáte, moc to chcete, nestane se to, ale když nečekáte, nechcete, stane se to. Žít prostý život a najít štěstí je mnohem snazší. Mansurjan zůstává zdrženlivý při vnášení západních kompozičních technik do arménské hudby, která vychází ze sólových zpěvních projevů a svébytného tónového systému. Jeho oblíbenou technikou je heterofonie, vícehlas nesamostatných, vzájemně závislých a odvozených hlasů, které se při realizaci jediné melodie odklání jen částečně. Kdo ví, zda duch lidí po smrti stoupá vzhůru, ptá se po vzoru Brahmsovy skladby první věta koncertu. Ve druhé orchestr nastolí téma zla, které se děje pod sluncem, a posléze obejme všechny utiskované bez utěšitele. Ve třetí větě sólové housle reklamují hořkost smrti pro úspěšné. Poslední věta tematizuje nynější částečné poznání a plné posmrtné, resp. lásku, která nikdy nezanikne. Zdá se, jakoby se Mansurjan dotýkal obrazu v zrcadle, až v něm spatří tvář bližního a tvář Boží – trpělivou, vytrvalou lásku, která nepočítá křivdy.

Skladba Angels of Sorrow [Andělé smutku] gruzínského skladatele Giji Kančeliho (*1935) vznikla u příležitosti 20. výročí Kronbergské akademie. Dílo bylo krátce po premiéře v Kronbergu reprízováno v berlínské Filharmonii v rámci koncertu nazvaného To Russia with Love. G. Kremer, M. Argerichová i D. Barenboim vyjádřili společným berlínským vystoupením soucit s těmi, jejichž práva byla v Rusku omezena. Umělci propůjčili svůj hlas všem umlčeným 7. října 2013, v den sedmého výročí nájemné vraždy Anny Politkovské. Osobu či osoby, které vraždu novinářky opozičního listu Novaja gazeta proslavené kritickými reportážemi z Čečenska, ruské úřady dodnes nenalezly. Koncert připomněl také desáté výročí uvěznění kdysi nejbohatšího Rusa Michaila Chodorkovského za údajné ekonomické delikty. Chodorkovskij, který před svým zatčením financoval opozici a byl odhodlán vstoupit do politiky, se stal symbolem znepokojení nad selektivní justicí v Rusku a politicky motivovaným pronásledováním. Skladbu Angels of Sorrow věnoval Kančeli Chodorkovskému k jeho padesátým narozeninám. Kančeli vyšel z obrazu válečného ničení, kdy vojáci urazili sochám andělů křídla. „Moji andělé smutku jsou s křídly, přesněji vždy byli a budou s křídly,“ řekl skladatel. „Nemohu zůstat lhostejný k nekonečným projevům bezcitnosti a násilí, což je možná důvod, proč v mé hudbě převládá smutek a žal. V rámci svých schopností jsem se pokusil použít nevinné hlasy dětí a nejjednodušší melodické struktury, abych vyjádřil svůj postoj k síle lidského ducha – neochvějné síle, která pozvedá nad nemorální režim.“ Text skladby je tvořen samostatnými gruzínskými slovy, skladatelem vymyšlenými „sumerskými“ slovy, ukrajinskou a kvazi anglickou ukolébavkou. Důležitější než významová soudržnost textu je atmosféra večera, konce dne, proměny bdění ve spánek, dětských nočních modliteb. Podle evangelia andělé dětí stále hledí na tvář nebeského otce. Znají proto cestu.

Kompozici varhanního koncertu či varhanní symfonie Ascending Light (2014) Michaela Gandolfiho (*1956) podnítila v roce 2009 Gomidasova varhanní nadace. Nadace financující stavbu varhan v Arménii chtěla objednávkou uctít svého zakladatele Berju Zamkochjana (1929–2004), dlouholetého varhaníka Bostonského symfonického orchestru arménsko-amerického původu. Zprostředkovatelem tvůrčí zakázky byl Bostonský symfonický orchestr. Když se realizace kvůli změně šéfdirigenta několik let odkládala, nadace se rozhodla objednávkou volně připomenout i sté výročí genocidy Arménů připadající na 24. dubna 2015. V letech 1915–18 se až půldruhého milionu Arménů stalo obětí první moderní genocidy, když se mladoturecké vedení Osmanské říše rozhodlo pochody smrti a vyhladověním v poušti zbavit obyvatel, kteří nevyhovovali utopické představě o etnicky homogenní panturkické říši. Gandolfi se inspiroval melodií Ukolébavky pro Tigranakert (hlavního města někdejšího arménského království) a chrámovým sborem Aravot lousaber, v angličtině Ascending light [Stoupající světlo]. Autorem harmonizace sboru byl Komitas Vardapet (1869–1935), tedy onen Gomidas (Vartabed) na jehož počest vznikla varhanní nadace. „Arménský Bartók“ Komitas byl spolu s ostatními příslušníky intelektuální elity mezi prvními deportovanými. Zachránila jej intervence amerického velvyslance, ale v důsledku prožitých traumat žil od roku 1919 v exilu v psychiatrické léčebně a v zahradě západní klasické hudby se ztratil jako Ábel. Na podzim roku 2014, po čtení jmen a promítání portrétů arménských intelektuálů zavražděných v zenitu života, uslyšel Gandolfi v hlavě mocnou, téměř vzdornou hudbu, která mu naráz objasnila formu skladby. První věta se stala oslavou životní síly, druhá se vyvíjí od pozemské hudby (Ukolébavky pro Tigranakert) k nebeské (chorálu Stoupající světlo). Soubor variací na arménskou ukolébavku obsáhnul i „Velkou variaci“, téměř samostatné scherzo. Spojení sborového tématu druhé věty s životodárnou hudbou první věty je symbolem duchovního a kulturního vítězství Arménů.

Jako klasická varhanice a cembalistka na sebe Katta v mezinárodním měřítku upozornila při koncertech s orchestrem Anima Eterna (s dirigentem J. van Immerseelem), Curyšským komorním orchestrem (pod taktovkou Sira R. Norringtona), s Královskou vlámskou filharmonií, Symfonickým orchestrem hl. města Prahy FOK či Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu. Vystoupila také na evropských festivalech, např. s houslistou Danielem Hopem na Šlesvicko-holštýnském hudebním festivalu nebo v rámci pražských Strun podzimu s americkým varhaníkem Cameronem Carpenterem. Na jaře 2016 vyšlo její průlomové album Organ Works „Veni Sancte Spiritus“, na kterém spolu s díly Bacha, Pärta či Messiaena nabídla poprvé i vlastní skladby. Nepřehlédnutelná bosonohá varhanice, andělsky éterická i zemitě živelná, boří vžité představy o tom, co znamená varhanní recitál a všude, kde se objeví, si získává srdce publika.

Dalibor Karvay absolvoval mimořádné studium na Konzervatoři Žilina ve třídě Bohumila Urbana a dále studoval na Konservatorium Wien Privatuniversität ve třídě světoznámého prof. Borise Kuschnira. Mezi jeho nejvýznamnější úspěchy patří mj. první místo v Mezinárodní houslové soutěži Tibora Vargy ve Švýcarsku (2003). Mezi orchestry, se kterými hrál jako sólista, patří rozhlasové symfonické orchestry z Berlína a Vídně, Anglický komorní orchestr, Camerata Salcburk, Evropští sólisté Lucemburk, Česká filharmonie, Slovenská filharmonie ad. Spolupracoval s renomovanými dirigenty jako je L. Segerstam, I. Marin, J. van Zweden, M. Janowski, O. Lenárd ad. Od roku 2014 působí pedagogicky na Musik und Kunst Privatuniversität der Stadt Wien (dříve Konservatorium Wien Privatuniversität). Hraje na houslích vyrobených vídeňskou houslařkou J. M. Paschovou.

Lukáš Polák studoval hru na violoncello na Konzervatoři Brno ve třídě Miroslava Zichy. Konzervatoř absolvoval s titulem Absolvent roku uděleným Českým hudebním fondem. Ve studiu pokračoval na AMU v Praze u prof. Daniela Veise. Na soutěži konzervatoří v Teplicích získal 1. cenu a zároveň titul absolutního vítěze, na soutěži Beethovenův Hradec mu byla udělena 3. cena (jako nejlepšímu českému účastníkovi). V letech 2004–12 byl členem Škampova kvarteta. Jako člen tohoto kvarteta stál na předních světových pódiích (Lincolnovo centrum a Carnegie Hall v New Yorku, Kongresová knihovna ve Washingtonu, londýnská Wigmore Hall, Concertgebouw Amsterdam, Dvořákova síň Rudolfina v Praze), účinkoval na velkých festivalech jako je Šlesvicko-holštýnský hudební festival a natáčel CD pro Supraphon a další společnosti. Pedagogicky působil jako hostující profesor na Royal Academy of Music v Londýně. Je koncertním mistrem PKF – Prague Philharmonia.

Královéhradecký dětský sbor Jitro založil v roce 1973 Josef Vrátil. Od roku 1977 stojí v jeho čele umělecký vedoucí a sbormistr Jiří Skopal, který se svým sborem již v roce 1979 zvítězil na národní soutěži dětských sborů v Olomouci (Zlatá palma) a úspěch zopakoval o rok později (Zlatý vavřín). Od 80. let 20. století Jitro pravidelně uskutečňuje turné v mnoha evropských státech a je účastníkem mezinárodních soutěží, na kterých získalo celou řadu významných ocenění. Mezi největší úspěchy patří vítězství v Llangollenu, Nantes, Leccu (2x), Neerpeltu, Olomouci, Pardubicích a tři zlaté medaile v Xiamen. Jitro pravidelně koncertuje v USA (13 turné, 217 koncertů), Japonsku (6 turné), Číně (2 turné) i ve většině zemí Evropy (2400 koncertů), v průběhu let zvítězilo na 27 uznávaných mezinárodních soutěžích a natočilo několik desítek CD. Zahraniční i naše odborná kritika hodnotí Jitro jako jeden z nejlepších dětských sborů světa.

Prof. Jiří Skopal (*1947), absolvent Pedagogické fakulty Palackého univerzity v Olomouci, působí od roku 1977 nepřetržitě jako umělecký ředitel a sbormistr dětského sboru Jitro. Společně s manželkou Květoslavou založil a řídil chlapecký sbor Boni Pueri (1982–96). S Královéhradeckým dětským sborem Jitro, založeným na principu čtyř přípravných oddělení a koncertního výběru, získal v letech 1979–93 řadu vítězství na národních a mezinárodních soutěžích v hlavních městech sborových festivalů: Olomouci, Varně, Komló, Neerpeltu, Kladně, Rostocku, Příbrami, Llangollenu, Nantes a Leccu. Koncertní cesty křižovaly Evropu, ale vedly i do Asie, Spojených států, Japonska či Hongkongu. Jako učitel hudební výchovy na základní škole, později asistent, docent a vedoucí hudební katedry (1986–90) dnešní Univerzity Hradec Králové publikoval odborné studie a knihy a zavedl na fakultě studium předmětu řízení sboru. V roce 1994 byl jmenován profesorem.

Filharmonie Hradec Králové nese svůj název od vzniku České republiky v roce 1993. Těleso navázalo na činnost profesionálního městského orchestru založeného v roce 1978, který dosáhl statusu státního symfonického orchestru v roce 1987. Významná období uměleckého rozkvětu orchestru jsou spojena se jmény prof. Františka Vajnara, Ondřeje Kukala a Andrease Sebastiana Weisera. Od sezony 2018–2019 je šéfdirigentem FHK Kaspar Zehnder. FHK účinkuje na významných festivalech včetně Pražského jara a také v zahraničí. Dosaženou interpretační kvalitu orchestru dokumentují nahrávky pro tuzemské i zahraniční vydavatele, Českou televizi a Český rozhlas. Od roku 2005 je Filharmonie Hradec Králové pořadatelkou festivalu Hudební fórum Hradec Králové.

Kaspar Zehnder studoval na Hochschule der Künste Bern hru na flétnu u H. Péter-Indermühlové a dirigování u E. Körnera. Další podněty získal od Ch. Dutoita, W.-A. Alberta, R. Weikerta, H. Steina, M. Honecka a jako člen Evropské Mozartovy akademie pod vedením A. Nicoletové. Je stálým členem komorních souborů „mit vier“ a Ensemble Paul Klee. Jako tvůrce nekonvenčních programů byl povolán do čela Letních slavnostních her Murten Classics (1999–dosud) a Centra Paula Klee v Bernu (2005–12). V letech 2005–08 působil jako nástupce Jiřího Bělohlávka v čele Pražské komorní filharmonie. Od roku 2012 je šéfdirigentem Symfonického orchestru Biel Solothurn, od sezony 2018–2019 Filharmonie Hradec Králové. Hostoval u předních evropských těles. Spolupracuje s význačnými umělci včetně M. Kožené a Sira S. Rattla.

Text ke skladbám: Marek Hrubecký
Foto: Patrick Marek, Tom Nosil