Její mahlerovský recitál přináší hned několik unikátů. Předně zpřístupňuje vzácné záznamy, pořízené u příležitosti 100. výročí narození Gustava Mahlera, kdy byla jakákoli příležitost slyšet hudbu tohoto génia ještě neobvyklá, výjimečná a doslova objevná. Zároveň jde o dokument z jediného období pěveckého setkávání Soni Červené s díly Gustava Mahlera. Žádné jiné nahrávky nenabízejí možnost doteku těchto dvou velkých hudebních osobností narozených v naší zemi. CD, které nedávno vydal Radioservis, je navíc sestavené pouze z kantátové tvorby a z nahrávek, které dosud nebyly nikdy běžně dostupné.

Soutěžní otázka: Jaké bylo první operní angažmá Soni Červené?

Správná odpovědi je: Janáčkova opera Brno, tehdy státní divadlo Brno

Výhercem se stává Veronika Bromová, Adamov – GRATULUJEME!

CD obsahuje:

SYMFONIE Č. 3 d moll

Text Friedrich Nietzsche

IV. „O Mensch! Gib Acht!“ Sehr langsam. Misterioso Rundfunk-Sinfonieorchester Leipzig

dirigent Hermann Scherchen

KINDERTOTENLIEDER / PÍSNĚ O MRTVÝCH DĚTECH

Text Friedrich Rückert

Rundfunk-Sinfonieorchester Leipzig

dirigent Hermann Scherchen

DAS LIED VON DER ERDE / PÍSEŇ O ZEMI

Text Hans Bethge / Čang Ťi, Li Tchaj-po [Li Po], Meng Chao-žan, Wang Wej

II. Der Einsame im Herbst

IV. Von der Schönheit

VI. Der Abschied

Rundfunk-Sinfinieorchester Berlin

dirigent Rolf Kleinert

SOŇA ČERVENÁ A GUSTAV MAHLER

Soňa Červená (*1925) směřovala svou dráhu na jeviště. První příležitost a početnou zkušenost jí poskytlo hudební divadlo, ale již tehdy, a ještě soustavněji pak od počátku působení v opeře, se věnovala také koncertním vokálním dílům. Její první dotek s tvorbou Gustava Mahlera měl trojí symbolický rozměr: ve městě Mahlerových gymnazijních studií Jihlavě, pod vedením dirigenta Václava Neumanna při nastudování Písní potulného tovaryše. Po premiéře 18. září 1954 následovalo provedení ve Znojmě s týmž dirigentem a opět s Orchestrem kraje Brněnského 30. září 1954 a další v Plzni s Orchestrálním sdružením Svazu zaměstnanců školství a dirigentem Bohumírem Liškou 28. února 1957. Nová mahlerovská příležitost nastala Soně Červené po ukončení sedmiletého operního svazku s brněnskou operou a po četném hostování v Praze až během angažmá ve Státní opeře v Berlíně. Po řadě nových operních úloh a koncertních zkušeností pozval Soňu Červenou dirigent Harold Byrns k nastudování altového partu v Mahlerově Symfonii č. 3. V době jejího koncertního provedení v prostorách Komické opery 19. ledna 1960 již ale studovala také altový part v Písni o zemi pro dirigenta Rolfa Kleinerta. S ním pak v únoru 1960 zpívala v Písni o zemi v rozhlasovém studiu a při koncertu v berlínském sále Metropol 29. února 1960. Rok 100. výročí narození Gustava Mahlera přinesl Soně Červené v Berlíně rovněž návrat k mahlerovskému písňovému repertoáru – jednak při společných koncertech s Peterem Schreierem za doprovodu Hanse Richtera 7. července 1960 a 15. prosince 1960, jednak při provedení Písní o mrtvých dětech v Lipsku 1. října 1960 pod Hermannem Scherchenem. Hermann Scherchen využil přítomnosti Soni Červené v Lipsku rovněž pro altový part v Mahlerově Symfonii č. 3. Písně o mrtvých dětech přednesla téhož roku ještě dvakrát v Kolíně nad Rýnem pod Eugenem Szenkarem 14. a 16. listopadu 1960. Vzácná  setkání Soni Červené s dílem Gustava Mahlera tím dosáhla vrcholu, ale ještě nekončila. Písně o mrtvých dětech provedla v Halle 20. ledna 1961, k Písni o zemi se vrátila v Západním Berlíně pod Eugenem Jochumem 26. a 27. listopadu 1962, v Západním Berlíně zpívala také altové sólo v Mahlerově Symfonii č. 3 pod Hansem Swarowskym 20. a 22. ledna 1963 a s týmž dirigentem pak i ve Vídni 28. února 1963.

Operní úvazky v Bayreuthu, Vídni, Frankfurtu a San Francisku poté už neotevřely žádnou příležitost k mahlerovskému návratu. Až po letech, po více než dvou tisících operních představení od Los Angeles, Seattlu a Chicaga přes Barcelonu, Paříž, Curych a Mnichov po Milano a Řím či Bělehrad, po návratu k hudebnímu divadlu a před zájezdy do Buenos Aires, New Yorku, Hong Kongu a Sydney v roce 1990, zvolila Soňa Červená jako finále svého jubilejního recitálu na CD závěr z Mahlerovy Písně o zemi.

Před 150. výročím narození Gustava Mahlera pak navštívila skladatelovo rodiště v Kalištích na Vysočině, vystoupila v televizním dokumentu režiséra Jiřího Nekvasila a uvítala nabídku vedení Filharmonie Brno doprovodit v sezoně 2009/2010 mahlerovský cyklus koncertů v Janáčkově divadle přednesem průvodního slova – vzpomínek Josefa Bohuslava Foerstra a veršů Franze Werfla – s dirigenty Petrem Altrichtrem 22. a 23. října 2009, Jakubem Hrůšou 17. a 18. února 2010 a Aleksandarem Markovićem 18. a 19. března 2010.

Výňatky z děl Gustava Mahlera (1860–1911) na tomto CD v podání Soni Červené se vracejí k zenitu těchto doteků. Zpěv půlnoci, který tvoří čtvrtou větu Symfonie č. 3, zhudebňuje verše filozofa Friedricha Nietzscheho (1844–1900) o poznání z půlnočního snu: Kdo pociťuje bolest a žal, blíží se konci a zmaru. Kdo pociťuje touhu, blíží se hloubkám věčnosti. Zní-li čtvrtá věta samostatně, bez ohromující mohutnosti úvodu, následného radostného andělského sboru a velkolepého ztišení v závěru, otevírá podstatu Mahlerova tvůrčího sdělení v nejkratší možné podobě: skladatel vstřebává tíhu bolestí světa a svou hudbou pozvedá lidské duše k víře ve vyšší poslání, k povznášejícímu smyslu života. Symfonii č. 3 Mahler komponoval v letech 1895–1896 ve svém letním sídle ve Steinbachu u Atterského jezera, v čase dirigentského působení v Hamburku.

Mnohonásobně početnějšími verši vyjádřil bolest mařící naději v její pochopení básník Friedrich Rückert (1788–1866). V rozsáhlém souboru více než čtyř set básní se vyrovnával se ztrátou svých dětí. Mahlera dojaly obrazy spojující slunce a věčné světlo, dětské oči a hvězdy, nadzemskou vlídnost milující matky, jinotaj návratu domů a souběh nečasu a věčného spánku. Vybraných pět Písní o mrtvých dětech Mahler komponoval v letech 1901–1904 nesouvisle, v sousedství Symfonie č. 5, avšak s hlubokým citovým zaujetím a s nevyslovenou předtuchou, že osud neušetří podobného bolu ani jeho. Vokální symfonií Píseň o zemi Mahlerovo dílo vrcholí, korunuje výjimečnou klenbu i všeobjímající umělcovo poselství, a přece ještě jeho životní tvorbu neuzavírá. Mezi symfoniemi záměrně nemá pořadové číslo, předchází Symfonii č. 9, z obrazů světa se obrací k věčnosti – a v ní se rozplývá. Tentokrát skladatele zaujalo přebásnění staré čínské poezie, vydané Hansem Bethgem (1876–1946) pod názvem Čínská flétna. Zdroji jsou dávné poetické kaligrafy různých autorů, často zapomenutých či zapomínaných (Čang Ťi, Li Tchaj-po [Li Po], Meng Chao-žan, Wang Wej), a ani přebásnění nezůstalo ve skladatelově ruce doslovné. Gustav Mahler, básník orchestru neslýchaných zvukových barev, sám verše dotvářel: pijáckou o bídě světa, osamělého v jeseni, o mládí, o kráse, o opojení jarem a o loučení. Většina kompozice vznikala v létě 1908 v Toblachu v jižních Tyrolích. Uvedení se skladatel nedožil

Dirigent Hermann Scherchen (1891–1966) se zaujal Mahlerem již na počátku své dráhy v roce 1914 v rodném Berlíně. Po prvoválečném zajetí, prožitém v Rize, prosazoval Mahlerovo dílo v Německu, dokud nebyl nucen uprchnout v roce 1932 před nacisty. K Mahlerovi se vracel v Rakousku, Švýcarsku, v Jižní Americe a Kanadě a po válce po celé Evropě. V mistrovských kurzech ovlivnil řadu svých následovatelů včetně Karla Ančerla a Karla Amadea Hartmanna. Přidržoval se tvůrčí linie od Bacha, Haydna a Beethovena po Schönberga, Weberna, Berga a Regera. Jako prvý dirigent provedl všechny Mahlerovy symfonie. 

Dirigent Rolf Kleinert (1911–1975) studoval v rodných Drážďanech. Po druhoválečném zajetí ve Francii získal dirigentskou příležitost u rozhlasových orchestrů v Lipsku a od roku 1952 v Berlíně. V postavení šéfdirigenta východoberlínského rozhlasového orchestru hostoval v řadě východoevropských zemí i v Chile, Egyptě a Finsku. Hlavními dirigentskými inspirátory mu byli Leibowitz, Toscanini, Scherchen a Abendroth. Pořídil množství nahrávek od Haydna a Beethovena po Mahlera a Hindemitha.

Foto: archiv KlasikyPlus, Wikipedia, Radioservis