„Lapidární, dramatická, místy i melancholická hudba Liboše Fišera ji oslovila.“

„Skladby Luboše Fišera vyžadují hodně energie, ale jsou pianisticky dobře napsané.“

„Janáčka znali. Ale zajímalo je, jak je napsaná tahle neznámá působivá hudba.“

„Ocitla jsem se v městečku ve Skalistých horách. Byly zrovna třicetistupňové mrazy.“

„V hudbě chtějí Korejci jen libozvučné věci, nic konfliktního.“

Zuzana Šimurdová nastudovala, natočila a hraje všech sedm klavírních sonát Luboše Fišera. Jednu z nich dnes česká pianistka žijící v Kanadě také zařadila do programu koncertu, který v Edmontonu připomněl dvacet let Wirthova institutu pro rakouská a středoevropská studia na University of Alberta.

„Je pěkné, když má skladatel svůj styl, svůj rukopis. U Luboše Fišera tomu tak je,“ řekla sólistka portálu KlasikaPlus.cz. Jeho skladby vyžadují od interpreta hodně energie, ale jsou podle ní pianisticky dobře napsané. „V dnešní době počítačových programů někteří skladatelé, kteří třeba nejsou na nástroji zrovna zruční, komponují tak, že se jejich hudba pak nedá moc dobře zahrát – nejde do ruky,“ upozornila Zuzana Šimurdová. Není podle ní v takových případech vůbec snadné dekódovat prstoklad, není snadné realizovat autorovu představu tak, aby si klavírista neublížil: „Píší noty jen teoreticky, matematicky. To se ale u Luboše Fišera nemohlo stát.“

K jeho hudbě se dostala už na konzervatoři, když hrála jeho pátou sonátu. Ale nebylo to nic soustavného. Na Janáčkově akademii múzických umění v Brně si přibrala další a psala o jeho klavírním díle diplomovou práci. Komplet sonát pokrývajících roky 1955 až 1995 však do svého repertoáru zařadila až v Kanadě, kde dostudovala a kde s manželem, také pianistou, už řadu let žije. A na CD vyšla její souborná nahrávka loni.

Luboš Fišer, jehož život se uzavřel roku 1999 ve věku 64 let, patří mezi významné tvůrce koncertních děl, ale byl stejně tak oceňovaným autorem hudby k filmům a televizním inscenacím. Takových partitur napsal na tři sta. S jeho tvorbou se Zuzana Šimurdová seznámila právě prostřednictvím filmů – některé české snímky se jí v dětství zapsaly hluboko do paměti díky sugestivní hudbě, aniž by ovšem tehdy věděla, proč tomu tak je. Ale když se pak jako studentka konzervatoře seznamovala s Fišerovou pátou sonátou, uvědomila si, že jsou jí jeho postupy povědomé. „Člověk ani neví, že na něco reaguje, ale byly tam přítomny různé harmonie…,“ vzpomíná na filmy, po nichž mívá dítě noční můry.

K Fišerovi ji nasměrovala její profesorka. „Hrála jsem do té doby Haydna, Mozarta, Beethovena, Chopina, Liszta… Moc jsem tehdy o hudbě dvacátého století netušila,“ přiznává klavíristka. Lapidární, dramatická, místy však i melancholická hudba Liboše Fišera ji oslovila, bavila ji, a tak se začala podle svých slov pídit po jeho dalších skladbách. Je v nich hodně energie, dravosti. Vysokou školu absolvovala s Chopinem a Musorgským, ale Fišerova hudba ji neopustila. A nakonec jí pomohla při studijní cestě do Kanady.

„Výběrové řízení UNESCO pro hudebníky z východní Evropy a z Asie nabízelo v roce 2005 uměleckou rezidenci v Kanadě. Poslala jsem jim svou nahrávku Chopina s Moravskou filharmonií – a stáž jsem dostala. Nevěděla jsem příliš, do čeho jdu… Ocitla jsem se na tři měsíce v Centru pro umění v Banffu, malém městečku ve Skalistých horách na západě Kanady. Byla zrovna zima a třicetistupňové mrazy…,“ vypráví klavíristka. Kolegové muzikanti tam tehdy byli Fišerovou hudbou hodně zaujati. „Janáčka znali, ale zajímalo je, jak je tahle neznámá působivá hudba napsaná, chtěli ji pro sebe také získat. Byl to pochopitelný zájem – u Fišera se normálně hraje na klavír, neklepe se do něj, nic se z něj netahá…,“ usmívá se sólistka s jasným poukazem na úplně jinou, extrémní avantgardní hudbu.

V Kanadě se tehdy seznámila se svým budoucím manželem, klavíristou polského původu Mikolajem Warszynským. Po několikaletých peripetiích s vízy se nakonec mohla za ním odstěhovat. Několik let žili v Montrealu, pak přes dva roky oba vyučovali v Jižní Koreji. Tam byl příliš moderní i Janáček. „V hudbě tam chtějí jen libozvučné věci, nic konfliktního… Každý kontinent má jiné uši,“ říká Zuzana Šimurdová.

Nyní jsou třetím rokem usazeni v Edmontonu, na západě střední Kanady. Právě tam nakonec natočila CD s Fišerovými sonátami, když se to v Česku nepodařilo. Podpořil ji tamní Wirth Institute for Austrian and Central European Studies, součást University of Alberta. A zájem o nahrávku projevila firma Naxos, která ji vydala na labelu Grand Piano. „Podporují věci, které jsou nové, něco co není vydané. Kývli na můj projekt. Měla jsem štěstí.“