„K čemu jsou životopisy a recenze? To nejpodstatnější je, co dokážou umělci přednést v daný okamžik na pódiu.“

„Šlo o osobní výběr sopranistky, kdy se střídala díla z celého Schubertova tvůrčího období. A byl to výběr znamenitý, propojený v krásný celek.“

„Horowitz říkal: abych vyjádřil vše, co skladatel zamýšlel, je třeba mít v sobě jak anděla, tak ďábla.“

Asi tak po čtrnácti dnech, kdy jsem navštívil koncert Magdaleny Kožené a Yefima Bronfmana, jsem dostal chuť zajít na další berlínský koncert. Jak jsem již zmiňoval v článku Za Magdalenou Koženou a Yefimem Bronfmanem do Berlína, Pierre Boulez Saal jsem si velice oblíbil, a tak jsem se podíval do programu, jaké ještě zbývají koncerty v závěru sezóny. Nabídka toho nejlepšího byla velice lákavá a nebyl problém navštívit minimálně pět akcí, nehledě na to, že kousek vedle, v sále Filharmonie, slavil Daniel Barenboim padesát let od prvního koncertu, který tam měl jako dirigent 14. června 1969.

Nakonec jsem se rozhodoval mezi souborem Hagen Quartet, Barenboimem (avšak v roli dirigenta Pierre Boulez Ensemblu a skladeb Jörga Widmanna), ale postupem času mám nějak více v oblibě písňové večery, a tak jsem 21. června navštívil koncert sopranistky Goldy Schultz a klavíristy Jonathana Wareho.

Musím se přiznat, že hudební scénu zas až tak nesleduji, mám svá oblíbená „jména“, která mě nezklamou, a jen velice zřídka jdu na akci, kdy se rozhoduji pouze na základě repertoáru. Ano, o těchto dvou jsem doposud nikdy nic neslyšel a byl jsem tedy velice zvědavý.

Na druhou stranu, proč by člověk musel něco vědět o interpretech? K čemu jsou životopisy a recenze? To nejpodstatnější je, co dokážou umělci přednést v daný okamžik na pódiu. Všechno ostatní je jen rozptylující nános, který nám zbytečně odvádí pozornost od samotného výkonu, umělec má dát zapomenout na čas, prostor i na sebe. Pochopitelně to vyžaduje také „duševní“ rozpoložení posluchače. A právě Pierre Boulez Saal má pro tento zážitek ideální podmínky. Však se také stačí podívat na polohu sálu a zjistíme, že o dva bloky vedle je nádherný kostel a ty se stavěly vždy na „klidných a tichých “ místech. Berlín byl ten večer hodně „vyfoukaný“, nebylo takové horko… a nemohu se opakovaně zbavit dojmu, že si zde připadám, jako kdybych šel na vesnici navštívit příjemný domácí koncert.

Na programu byl jediný autor – Franz Schubert a jeho písňová tvorba. Jde-li o dramaturgii, nejednalo se o nějaký ucelený cyklus, jako je Zimní cesta nebo Spanilá mlynářka, ale šlo o osobní výběr sopranistky, kdy se střídala díla z celého Schubertova tvůrčího období. A byl to výběr znamenitý, propojený v krásný celek, který nebyl přehnaně dlouhý, první polovina měla asi 35 minut a druhá kolem čtyřiceti.

Sál byl uspořádán úplně stejně jako v případě koncertu Magdaleny Kožené – tedy tak, že umělci nebyli v jeho středu, ale v jeho kraji; opět tedy nemohly být využity čtyři bloky sálu. A mám pocit, že by nebyl problém je obsadit, jelikož sál byl hojně zaplněný lidmi, s desítkami židlí přidaných na pódiu, bez viditelných volných míst.

Abych se ještě vrátil k rozpoložení posluchače, je dobré zmínit, že právě Barenboim se dlouhodobé snaží, aby byla hudba součástí celého vzdělávacího systému a ne – jako je tomu doposud – oddělený předmět jednou či dvakrát týdně. Nevím, v jakém stádiu je jeho projekt, který měl vytipovat berlínské školy, kde by právě hudba byla začleněna do celého systému předmětů a který měli takto testovat. Mluvím o tom proto, že jeden z největších problémů poklesu zájmu o „klasickou“ hudbu je zcela nepochybně způsoben tím, že lidé nejsou schopni plné koncentrace, a tak hudbu ve stavu, jak ji napsal Schubert nebo Beethoven, nedokážou vůbec vnímat. Je třeba proniknout za formu; vzpomínám, jak nás kdysi na AMU učil profesor Vičar, že hudba je superznak, tedy znak znaku – jinými slovy, nota odkazuje na zvuk a zvuk následně odkazuje na něco…, a právě to něco musí umělec i posluchač nalézt.

V případě Goldy Schultz a Jonathana Wareho pak máme jako posluchači velmi ulehčenou práci, jelikož se na ně stačí jen dívat a nechat na sebe působit nádherný zvuk. Paní Schultz je další z nepočetné řady zpěvaček, která „neřve“, její hlas je úžasně ohebný, měkký a neuvěřitelně čistý v intonaci. Působí doslova jako balzám na uši. S klavíristou jsou výborně sehraní, pořád si však nejsem jist, zda by pro písně nebyl lepší jiný nástroj, než tento konkrétní Steinway. Jeho tón se mi zdá hodně rozostřený a nepojí se s hlasem úplně ideálně. Ale třeba to není nástrojem, může být jinak naladěn, cokoliv dalšího hraje roli…

Golda Schultz zpívala zpaměti, s minimem gest a téměř nehybně, bylo vidět, že skladby má téměř ve své genetické výbavě. Její vystupování je moc milé, přátelské, což prokázala i v jednu chvíli, kdy si musela dát pauzu a napít se vody, jelikož by začala kašlat. A také vtipně a bez problémů hovoří k publiku.

To, co teď napíši, není výtka, ale jen moje osobní preference, naučená zvyklost a hlavně snaha přiblížit její styl. A pokud bych vůbec nesrovnával, ani by mi poznámka nevyvstala. Nicméně jde-li o styl interpretace a tvorbu frází, přijde mi, že její zpěv je více operní – divadelní, než písňový. Jde více po celkové hybné linii, než po jednotlivé notě a její samostatné hloubce. Ne, že by projev nebyl intimní, ale krásné srovnání vyniklo v druhém přídavku Schubert-Strauss, pro mě neznámém, kde bylo vidět, že zpěvačka má raději větší gesta, která třeba u Fischera-Dieskau nebo Magdaleny Kožené v písních nenalezneme. Zároveň však musím říci, že tento přídavek byl naprostým vrcholem večera, Jonathan Ware jej hrál také zpaměti a hloubka, do které se ponořili, byla ohromující.

Mám-li říct pár slov o vynikajícím klavíristovi, vyvstává mi scéna z dokumentárního filmu o Vladimiru Horowitzovi, kdy říká, že – aby vyjádřil vše, co skladatel zamýšlel – je třeba mít v sobě jak anděla, tak ďábla. Nebo jinde, když Ivo Pogorelich říkal, že ten kdo hraje Kašpara noci, musí mít neuvěřitelné citové zážitky. S těmi zážitky úplně nesouhlasím, ale oba měli na mysli to, že čím „lepší“ interpretace, tím větší emoční škálu vystihuje do krajních mezí. A mně malinko přijde, že Jonathan Ware, se trochu zbytečně drží zpátky a ty krajní meze by byly v Schubertovi občas potřeba. Více obyčejnosti, syrovosti, které v sobě právě tolik Schubertova tvorba má.

To však nic nemění na tom, že si mě oba umělci postupně celý večer více a více získávali; tvořili spolu se Schubertem úžasný tým. Opravdu to byl přenádherný večer, na který by mohl člověk chodit opakovaně.

Závěrem ještě dodávám, jak je milé vidět, že pořadatelé věnují pozornost každému detailu, včetně obsáhlého programu s německými i anglickými texty, který je vytištěný na kvalitním papíře a v nenásilné grafice. Určitě se podívejte do nadcházející sezóny, která stojí za návštěvu https://boulezsaal.de/events.

Foto: archiv autora