„Sopranistka s globálním renomé zvolila ukázky z díla čelných operních skladatelů 19. století, kteří byli zároveň současníky i soky.“

„Má v lásce i český operní repertoár. Ztvárnila Kateřinu v Řeckých pašijích Bohuslava Martinů a jejím snem je Milada ve Smetanově Daliborovi.“

„Byla přesvědčivá jako Verdiho Amélie či Abigail zrovna tak jako Wagnerova Alžběta či Isolda.“

Národní divadlo moravskoslezské připravilo svým posluchačům pod stromeček koncert z árií z oper Richarda Wagner a Giuseppe Verdiho. Hlavní role se ujala německá sopranistka Maida Hundeling a diváci se mohou na ni i na orchestr NDM těšit už na zlatou adventní neděli. Záznam bude po premiérovém streamování po 20. prosinci pak přístupný on line na YouTube NDM, a to do 2. ledna 2021.

V sobotu 12. září 2020, uprostřed krátkého období povolených „volnočasových aktivit“, mělo v Národním divadle moravskoslezském premiéru nové nastudování Verdiho Nabucca. Samo o sobě by to neaspirovalo na výjimečnou událost. Tato opera – ač u nás po prvním uvedení 5. března 1849 strhána kritikou za „nesouvislý děj“ i „rámusivou orchestraci“ – patří ke stálicím jevišť. V Ostravě ovšem letos došlo k zajímavému propojení současnosti s legendární inscenací z června roku 1968. Především s její geniálně prostou scénografií Vladimíra Šrámka, která byla nyní rekonstruována podle fotek a výpovědí pamětníků.

Za zmínku stojí i tehdejší komentář režiséra Miloslava Nekvasila: „Koncem 60. let,“ napsal do programu, „žijeme politickými změnami. Pro nás to znamená nový úkol: Verdiho Nabucco. Inspirací je maličký, bezvýznamný stát mezi dvěma světovládnými velmocemi – Judea mezi Babylonem a Egyptem.“ Odkaz na osud Československa ve 20. století, sevřeného mezi Německem a Ruskem, byl pár týdnů před 21. srpnem bezděčně prorocký… Nyní – v odlišně krutých, covidových podmínkách – bylo na synovi, aby volně navázal na otcovo dílo; letošní režie se ujal Miloslavův potomek, zkušený tvůrce a múzický manažer Jiří Nekvasil. Až se znovu začne hrát, v roli otrokyně a domnělé Nabuccovy dcery se bude s Eliškou Weissovou opět střídat zkušená německá sopranistka Maida Hundeling.

Právě ji vedení operního souboru Národního divadla moravskoslezského v čele s novým šéfdirigentem a hudebním ředitelem Markem Šedivým pozvalo, aby se v mezičase stala protagonistkou projektu, vnímaného jako vánoční dárek divákům. Koncertu složeného ze čtyř recitativů a árií, proložených předehrami. Natáčelo se v půvabném Dvořákově divadle, které – podobně jako divadla v Ústí nad Labem či ve Znojmě – navrhl počátkem 20. století známý vídeňský architekt Alexander Graf. Ve dnech 15. a 16. 12. vznikl záznam, který bude uveden online na YouTube NDM premiérově v neděli 20. prosince od 18.30 a pak zůstane přístupný až do 2. ledna 2021.

Sopranistka s globálním renomé, která byla zrovna tak Alžbětou ve Wagnerově Tannhäuserovi v La Scale pod taktovkou Zubina Mehty jako Pucciniho Turandot v newyorské Metropolitní opeře, zvolila ukázky z díla čelných operních skladatelů 19. století, kteří byli zároveň současníky i soky. Richard Wagner a Giuseppe Verdi se narodili v roce 1813: první v květnu, druhý v říjnu. Oba pocházeli z rodin, které bychom dnes označili za nižší střední třídu. Oba měli hudební nadání, ale nebyli zázračnými dětmi. K proslulosti spěli postupně, i když uvedení svých operních prvotin se dočkali ještě před třicítkou: Wagnerovu Zakázanou lásku představilo divadlo v Magdeburgu roku 1836, Verdiho Oberto zazněl v La Scale o tři roky později. V neposlední řadě byli oba horlivými vlastenci, toužícími po sjednocení dosud roztříštěných vlastí; když se jej počátkem sedmdesátých let 19. století dožili, byli zklamáni – Verdi si přál nikoli království, ale Italskou republiku, Wagner snil spíš utopicky než v intencích Německého císařství.

„Dá se říct,“ podotkla Maida Hundeling ke svému výběru árií z oper Tannhäuser, Tristan a Isolda, Maškarní ples a Nabucco, „že pro sopranistku jsou Verdiho opery jaksi hladší, schůdnější. Wagner se nám vzpírá, je tvrdohlavý, ovšem zároveň mám jeho hudbu v krvi už od raného dětství. Oba každopádně patří k mým klíčovým oblíbencům. A v jejich operách moc ráda zpívám, přestože jsou tak odlišné…“

Však se Wagner s Verdim jako skladatelé – diplomaticky řečeno – ignorovali. Nikdy se osobně nesetkali. Pokud je známo, nejenže si nevyměnili jediný dopis, ale ani v korespondenci s přáteli se o sobě nezmiňovali. Verdi zhlédl v Bologni – do Bayreuthu by se přece netrmácel – Wagnerova Lohengrina a shledal ho „hlučným a pochmurným“. Když manželé Wagnerovi absolvovali Verdiho Requiem, poznamenala si Cosima do deníku, že „vlastně není co si poznamenat“… Dnes oba považujeme právem za velikány.

Maida Hundeling, spolehlivá pěvecky a zajímavá lidsky, má ovšem v lásce i český operní repertoár. Není to náhoda. Je stoprocentní Němka a těžko snáší mylné údaje v médiích o svém tuniském původu – sice přišla na svět v nejsevernějším africkém městě Bizerta, ovšem jen proto, že tam její němečtí rodiče právě pracovali. Maida má ovšem českého manžela, s nímž žije kousek od našich hranic, na opačné straně Šumavy. Operního tenoristu Jana Vacíka, svého času člena Bavorské státní opery, o němž se u nás do Listopadu 1989 nesmělo mluvit, protože kdysi emigroval. Tu a tam spolu dodnes vystupují a Jan Vacík svou paní rovněž doprovázel na ostravské natáčení.

„Ale nemyslete si,“ podotýká Maida Hundeling zcela srozumitelnou češtinou, „že mluvit nebo zpívat česky je snadné pro člověka, který se tu nenarodil.“ Přesto už ztvárnila česky roli Kateřiny v Řeckých pašijích Bohuslava Martinů. A jejím snem, který má naději časem se zhmotnit, je postava Milady ve Smetanově Daliborovi. Národní divadlo moravskoslezské, jehož je Jiří Nekvasil už deset let ředitelem, navazuje totiž od roku 2014 postupně na dávný projekt. Jeho první předchůdce v ředitelském křesle, Emanuel Bastl, před sto lety nechal v divadle nastudovat a uvést – jednu po druhé – všech osm oper Bedřicha Smetany, aby pak byly ve výročním roce 1924 provedeny během necelých dvou týdnů souhrnně. Totéž bude v NDM vyvrcholením současného Smetanovského cyklu v roce 2024.

Rozumí se samo sebou, že ostravské natáčení pro potřeby streamu probíhalo bez diváků. Ač jsem podobné atmosféře zblízka svědkem už od konce března 2020, stále na mě působí tísnivě, nepřirozeně, smutně. Zatímco na jevišti to vibruje výkony pěvkyně, dirigenta i orchestru, hlediště je pusté, mlčenlivé, bez rezonance. Jistě je nyní stream lepším řešením než nic; představa, že takto budou umělci „komunikovat“ se svým publikem nadlouho, je ale skličující. I v těchto podmínkách ovšem podala sólistka kvalitní výkon. Byla přesvědčivá jako Verdiho Amélie či Abigail zrovna tak jako Wagnerova Alžběta či Isolda.

V příštím roce se má Maida Hundeling do Ostravy vracet jako Pucciniho Tosca. Coby protiváhu ověřené hodnoty chce NDM uvést objev – zapomenutou operu Bílý pán, kterou na motivy humorné Wildovy novely Cantervillská strašidla zkomponoval roku 1929 Jaroslav Křička. Smetanovský cyklus má pokračovat uvedením Hubičky. Ostrava se snaží navazovat na plodné meziválečné období, kdy ji navštěvovali Paul Hindemith či Igor Stravinskij.

Co bude, kdy to bude a jak, je ale ve hvězdách. Zdá se, že vládní systém „brzda-plyn-brzda-plyn“ návrat živého umění na jeviště bolestně oddaluje. A tak kdo ví, kdy Maidu Hundeling u nás znovu uslyšíme zpívat.

Foto: Martin Kusyn, Fb NdM