neděle, 07 únor 2021 10:53

Jako Spejbl aneb Úloha fraku při interpretaci vážné hudby

Autor:

„Zkuste se zeptat orchestrálního hráče, jaké má zkušenosti s frakem, a dočkáte se řady komických historek.“

„Pracovní oděv by měl být především pohodlný, což frak určitě nesplňuje.“

„Nošení fraku v provozovací praxi vážné hudby se dnes stalo pouhou společenskou konvencí.“

 

101

 

Předpokládám, že jste už slyšeli onu anekdotickou příhodu, kdy rodič vezme své malé dítě poprvé na symfonický koncert a setká se s udiveným dotazem, proč jsou všichni páni v orchestru oblečeni „jako Spejbl“, případně v kostýmu „černých brouků s krovkami“. Následuje pochopitelně vysvětlení, že se jedná o takzvaný frak, tedy slavnostní večerní pánské oblečení, určené pouze pro nejvýznamnější společenské události, jako je například udělování Nobelovy ceny, oficiální státní návštěvy, nejvýznamnější plesy, nebo právě tento večerní koncert…. Není to však úplně pravda.

Na rozdíl od konce devatenáctého a začátku dvacátého století se frak dnes nosí zcela výjimečně, obvykle ho nahrazuje smoking, či běžný oblek. Děti mají ovšem v něčem pravdu. Frak, tak jak ho dnes vnímáme, má v sobě jakýsi komický prvek. Zkuste se zeptat orchestrálního hráče, jaké má zkušenosti s frakem, a dočkáte se řady historek (svázané šosy jako černý humor od spoluhráčů, problémy na toaletě, nepříjemný odér v létě… A to nechme stranou pejorativní pojmenování „frakouni“…). Provedl jsem malou anketu v nejmenovaném profesionálním komorním orchestru a překvapila mě bohatá odezva na toto téma. Vedle výše zmíněných komických historek to bylo, až na jedinou výjimku, pouze poukazování na nepohodlí, nepraktičnost, tepelnou nepohodu, u některých nástrojů dokonce na překážku v hraní (například u kontrabasistů ve vysokých polohách), a pak i poukazování na společenskou „nabubřelost“, stavící bariéru mezi orchestr a především mladší publikum. Navíc frak vynikne především ve stoje, popřípadě v tanci, není určen primárně k sezení, které vyžaduje určitou zručnost při manipulaci se šosy… Tu jedinou výše zmíněnou výjimku vyjádřila dáma slovy: „Mně se prostě muži ve fraku líbí, ovšem pouze někteří.“

 

104

 

Frak je vlastně jakýsi pracovně-společenský oděv mužů hudebníků, ovšem s tím paradoxem, že pracovní oděv by měl být především pohodlný, což frak určitě nesplňuje. Moc dobře to vědí především sólisté a dirigenti, kteří ho často vymění za nejrůznější oděvní kreace, které pak kontrastují s klasickým frakem hráčů v orchestru. Až extrémním příkladem jsou „modely“, které používá violoncellista Mischa Maisky… Někteří dirigenti pak frak téměř vůbec nepoužívají, za všechny například Simon Rattle, někteří ho střídají s pohodlnějším oděvem, jako třeba Valerij Gergiev. Dalších příkladů by mohlo být pochopitelně mnoho. Orchestrální hráči si nemohou nic podobného dovolit a především v horkých letních měsících jim nezbývá než trpět. Oblékání fraku proto často komentují hudebníci slovy: „Jdeme do montérek.“ O co lépe jsou na tom ženy, které nesvazuje žádná taková společenská konvence! Své oblečení mohou přizpůsobit různým podmínkám, nehledě na nejrůznější koncertní modely sólistek, které na sebe mnohdy strhnou takovou pozornost, že poněkud zastíní vjem z vlastní hudby.

 

102

 

Když už frak, tak ovšem se vším všudy. Tedy i se všemi předepsanými doplňky, kterými jsou především speciální košile s frakovým límcem a bílá vesta vyrobená z piké… a k tomu motýlek, který by neměl být předvázaný… Mnoho pravidel platí též pro kalhoty. Není zde prostor k popsání historického vývoje tohoto oblečení, snad jen to, že blízkým předchůdcem fraku byly napoleonské vojenské uniformy.

 

105

 

Pokud by se frak použil jindy než večer, třeba při odpoledním koncertě, jedná se vyloženě o společenské faux paus. V tom případě ho totiž nahrazuje žaket. Je určitým paradoxem, že soubory interpretující „poučeně“ starou, především barokní hudbu, vystupují v normálním soudobém oblečení a připadá nám to naprosto přirozené. Frak se naopak stává spíše historickým kostýmem. Úplně stranou pak nechávám finanční otázku, kdy rozpočet symfonického orchestru pořízení fraků pro pánský kolektiv značně ochudí. A stejnou částku pak vyžadují jako příspěvek na oblečení pochopitelně i ženy.

 

103

 

Lze tedy konstatovat, že nošení fraku v provozovací praxi vážné hudby se dnes stalo pouhou společenskou konvencí. Každá taková konvence zachovává sice tradiční kulturní kontinuitu, na druhou stranu však brání odvaze prolomit toto společenské tabu. Zajímavé přitom je, že modernizovat své oblečení vzhledem k současnému kulturně-společenskému úzu se nebojí ani tak konzervativní organizace, jako je katolická církev. Netrvá již rigidně na tradičních tuhých ornátech s bohatým barevným vyšíváním, ale přistoupila na střídmější roucha z běžných látek a s decentnějším designem. Jsem proto přesvědčen, že v budoucnosti, a to čím dál častěji, nebudou výjimkou orchestrální hudebníci v pohodlném a slušivém obleku.

Ano, přiznávám, že celá tato úvaha se v dnešní – poněkud šílené – covidové situaci může zdát poněkud nepatřičná. Jak posluchači, tak hudebníci by byli šťastni, kdyby se konečně přestalo pouze „streamovat“ a obě strany se mohly vzájemně zase setkávat naživo. Myslím, že by na sobě klidně měli všichni třeba i tepláky…!

 

108

 

Foto: Youtube, Medici tv, Fb filharmonie Brno, Jiří Jelínek, Wikipedia, Pixabay 

Petr Mádle

Muzikolog, pedagog a manažer.

Světlo světa jsem spatřil v roce 1952 v Kubelíkově zámku v Býchorách u Kolína, rodišti Rafaela Kubelíka, kde pracoval můj otec jako ředitel chemického učiliště (!). Po sametové revoluci jsme na toto téma jako rodáci žertovali s Rafaelem Kubelíkem ve vzájemné korespondenci. Genius loci tohoto místa totiž zřejmě způsobil, že ač jsem byl později přinucen vystudovat chemickou průmyslovku v Pardubicích s otcovou vidinou chemického inženýra, skončil jsem nakonec na pedagogické fakultě jako student češtiny a hudební výchovy a později jako student hudební vědy (v té době ovšem tzv. Mužíkologie – pamětníci vědí své…). Rigorózní zkoušku jsem pak v následném dálkovém studiu složil v listopadu 1989, takže jsem byl na poslední chvíli ušetřen ponižujícího veřejného čtení děkovného dopisu straně a vládě, které mi bylo v souvislosti s  promocí úředně nařízeno.  Mnoho let jsem pak pracoval jako učitel a později  ředitel „lidušky“ i „zušky“ ve Dvoře Králové nad Labem a věnoval se nejrůznějším hudebním aktivitám.

Těžko by mě při studiu chemie v Pardubicích napadlo, že jednou moje dcera, absolventka JAMU, usedne jako houslistka do Komorní filharmonie Pardubice, druhá dcera bude zdatná klavíristka, i to, že mojí ženou se stane violoncellistka, rovněž absolventka JAMU. Jako důchodce  mám čas věnovat se hudebnímu vzdělávání svých dvou talentovaných vnoučat a spolu se svým bratrem kontrabasistou i rodinné jazzové kapele. Zkrátka někdy je té hudby u nás až příliš…

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.