„Jan Malík patří svým datem narození do takzvané zlaté generace české opery, která vstupovala do praxe operních divadel v letech poválečných.“
„Jan Malík vynikl ve světovém repertoáru v obrovské šíři románského, ruského i německého repertoáru.“
„S Janem Malíkem odchází poslední ze zlaté generace pěvců, narozených ve dvacátých letech minulého století.“
Dne 18. června zemřel tenorista Jan Malík, jeden z nejlepších českých tenoristů hrdinného oboru druhé poloviny minulého století, narozen roku 1924. V loňském roce mohl ještě „v hodině dvanácté“ převzít Cenu Thálie za celoživotní mistrovství. Podstatu dlouhé pěvecké kariéry prožil v Divadle F. X. Šaldy v Liberci, v letech 1953–1985. Často hostoval v Národním divadle v Praze, byl minimálně dvakrát jen krůček od angažmá ve zlaté kapličce, kam patřil svojí interpretační úrovní a vzácnou stabilitou svých výkonů. Řadě jeho výkonů jsem byl svědkem, tudíž se vůbec nejedná o zdvořilostní fráze. Viděl jsem Jana Malíka v Liberci, Plzni, i na scéně Národního divadla v Praze, vždy jsem byl nadšen mimořádnými pěveckými kvalitami i jevištní přesvědčivostí všech sledovaných výkonů. Naposledy vystoupil Jan Malík v Liberci roku 1987, již ve věku penzijním, nadšenému publiku se naposledy příznačně představil svým úspěšným Lukášem ze Smetanovy Hubičky.
Jan Malík patří svým datem narození (16. listopadu 1924) do takzvané zlaté generace české opery, která vstupovala do praxe operních divadel v letech poválečných. Je charakteristická mnoha výraznými osobnostmi, které se uplatnily nejen v Praze, ale také na krajských scénách Čech a Moravy. Jan Malík se nejprve vyučil oboru klenotnictví v Praze. Zpěvu se učil soukromě, jak bylo tehdy nejčastější, u Marie Suttnarové a Josefa Schwarze Vlasáka. Během vojenské služby v Ostravě objevil mladého adepta dirigent Zdeněk Chalabala a nabídl mu místo sustentanta. Začal oborově trochu netypicky Vaškem ve Smetanově Prodané nevěstě, leč ihned poté již následovaly prvooborové role, charakteristické pro Malíkův budoucí pěvecký obor: Princ ve Dvořákově Rusalce, Florestan v Beethovenově Fideliovi či Dimitrij v Musorgského Borisi Godunovovi.
Z Ostravy přešel na rok do Plzně, na sezónu 1951/52, zaujal Verdiho Carlosem a rolí Josého v Bizetově Carmen. Vrací se ale do Ostravy, aby rok poté zakotvil na mnoho let v Liberci. Na dlouhých třicet let! Liberecká opera tak získala do angažmá tenoristu skvělých dramatických dispozic, který byl v permanentním hledáčku šéfů Opery Národního divadla v Praze. Logicky, pravý hrdinný tenor je vzácný obor, velká divadla ho vždy sledují na menších scénách s velkou pozorností. V době let padesátých však disponovala Praha několika hrdinnými tenory, jimž vévodila mimořádná osobnost Beno Blachuta, byl zde Jaroslav Stříška, Bohumír Vích, Lubomír Havlák, Ivo Žídek, hledající cestu od lyrických oborů k dramatickým. Když přišel čas „lámání chleba“ čili čas pro možné angažování v tehdy ansámblovém typu divadla, dali pražští šéfové opery přednost Oldřichu Spisarovi z Plzně (1959). Jan Malík již vynikl v klasickém českém repertoáru, byl výtečný Smetanův Jeník, Lukáš, imponoval jako výborný Dalibor! Skvěle se uplatnil jako Laca v Janáčkově Její pastorkyni, Boris v Káti Kabanové, Ondrej v Suchoňově Krútňavě, v rolích, v nichž vynikal v Praze Beno Blachut, proto rádi říkáme tomuto komplexu rolí české tvorby blachutovský obor.
Jan Malík vynikl ve světovém repertoáru v obrovské šíři románského, ruského i německého repertoáru. Jeho průrazný, lesklý tenor s pevnými výškami byl zároveň velmi ohebný, schopný modulací a dokonalý ve frázování. Proto se mohl uplatnit úspěšně také v řadě rolí lyrického a spinto charakteru – od Verdiho Alfreda přes Manrica, Alvara, Carlose či Radama až po dramatického Otella. V románském repertoáru vynikl v roli Josého Bizetovy Carmen, Cavaradossiho v Pucciniho Tosce, Pinkertona v Madama Butterfly, mimořádný byl jeho Canio v Komediantech. Dík osobnosti Jana Malíka mohl uvést legendární šéf liberecké opery Rudolf Vašata i Wagnerova Rienziho, Lohengrina, Tannhäusera. Jen pro vysvětlení mladší generaci – v ansámblovém divadle bylo hostování na roli výjimečné. Pro vytčený repertoár museli mít šéfové k dispozici vlastní, interně angažované pěvce, jinak nemohli daný titul uvádět.
Vynikající herec Ladislav Pešek napsal v memoárech, že jevištní umělec neodchází, nýbrž zůstává přítomen v myslích diváků, kteří ho vnímali, obdivovali… Odchází až s posledním svým divákem… Proto bych v závěru přispěl vlastními vzpomínkami, které jsou cennější než dosažitelné obecnější informace. Jana Malíka jsem měl štěstí vidět na jevišti několikrát, v oborově různých partiích. Zanechal u mne vždy silný dojem. Jako Alfreda v Traviatě v Plzni, kde hostoval, v Liberci jako Cania, Josého, Otella, Lacu, v Praze na scéně Národního divadla jako Smetanova Lukáše. Malíkův Alfred v Traviatě v Plzni byl mým prvním dojmem, neobyčejně silným! Otce Germonta zpíval tehdy významný barytonista Josef Hořický, s nímž jsem trochu spolupracoval v letech gymnaziálních. Byl po představení doslova nadšen a říkal mi: „Takhle já si představuji správné tenorové zpívání, to je přesně moje vize tenora, krásná tmavá barva, vše dokonale kryté, nádherně plné výšky…“
Byl jsem přítomen Malíkovu Lukášovi ze Smetanovy Hubičky v Národním divadle v Praze, Tomše s ním zpíval Přemysl Kočí. Byl to vynikající výkon po všech stránkách, duet Lukáše a Tomše sklidil dlouhý potlesk publika. Poté jsem byl několikrát přítomen výkonům v krásném libereckém divadle, po jeho kreaci Leoncavallova Cania v Komediantech jsem zůstal ohromeně sedět, ba až uhranut skvělým, sugestivním výkonem. Byl to nejlepší Canio, jakého mi bylo live dopřáno dodnes vidět a slyšet. A to jsem tehdy měl srovnání víc než výborná – výtečného Bohumíra Vícha v Praze a Jaroslava Hlubka v Plzni… Byl výborným Verdiho Otellem, na rozdíl od jiných představitelů zvládal mimořádně i náročný duet prvního jednání s Desdemonou, se všemi hlasovými modulacemi v obtížných hudebních frázích. Jana Malíka jsem i osobně poznal, byl to neobyčejně milý, přívětivý člověk, jenž neměl potřebu nic předstírat. Přiznal mi upřímně, že vždy na prknech Národního divadla pociťuje zvláštní trému, tomu přisuzoval skromně i fakt, že k angažmá v klíčových momentech nedošlo… Nic podobného jsem jako divák nepociťoval. Je ale trochu netypické, když umělec hledá pofidérní „chybu“ sám u sebe, ne u jiných, vůbec ne v protekcích a jiných „silokřivkách“, které jsou vždy spolupřítomny…
S Janem Malíkem odchází poslední ze zlaté generace pěvců, narozených ve dvacátých letech minulého století. Národní divadlo mu uniklo z ryze generačních důvodů doslova o vlásek.
Odchází jako držitel významné Ceny Thálie za celoživotní mistrovství (2020), roku 2014 obdržel k devadesátinám Cenu Ministerstva kultury České republiky, získal také Cenu Eduarda Hakena, kterou mu osobně předal dlouholetý kolega z liberecké opery, výborný basista Luděk Vele roku 2012.
Odchodem Jana Malíka se uzavírá podstatná kapitola z historie české operní interpretace druhé poloviny dvacátého století.
Foto: soukromá sbírka, se svolením majitele Jiřího B. Sturze
