„Jak se dodnes traduje, byli to členové Pražské komorní filharmonie, kteří zpěvačku uprosili, aby Dvořákovu píseň nazpívala pro album v češtině.“

„Její nejoblíbenější rolí na Salcburském festivalu kupodivu nebyla její ikonická Violetta z roku 2005, ale Zuzanka z Figarovy svatby.“

„Zároveň konstatovala, že role ´těchhle dívek – víte jakých´, a rozverně se zavlnila a vyšpulila rty, ´už nejsou nic pro mě´.

KlasikaPlus.cz má dobrý zvyk oslavovat narozeniny slavných hudebních jubilantů články, přibližujícími jejich nahrávky, považované za referenční. Když ovšem slaví kulatiny (a to ne ledajaké!) umělkyně kalibru sopranistky Anny Netrebko, říká si to o text alespoň trochu výjimečný. No ovšem: jestli jsem zrovna já ten pravý autor, který je s to něco takového opravdu vymyslet, nechám samozřejmě na vás, čtenářích. Pokud však dovolíte, nesoustředím se zde jen na jedno konkrétní Annino CD, ale pokusím se podělit se s vámi o několik vzpomínek, které mají se jménem Netrebko a s nahrávkami nějakou spojitost.

Vezměme to od začátku. O rostoucím věhlasu mladé ruské pěvkyně jsem se začal dozvídat z médií někdy počátkem nového tisíciletí. V roce 2002 nechybělo mnoho a mohli jsme onu novou star v Praze vidět a slyšet naživo. Tehdy byl dnes už zaniklý festival Pražský podzim ve své nejlepší formě a jako takový chystal na 28. září ve Státní opeře galakoncert orchestru Mariinského divadla z Petrohradu pod taktovkou samotného Valerije Gergieva. Protože se mělo jednat o výběr árií a scén ze slavných ruských oper, mělo dorazit i kvarteto vokálních sólistů. Spolu s mezzosopranistkou Jekaterinou Semenčuk, tehdejším velkým tenorovým objevem Daniilem Štodou a basistou Jevgenijem Nikitinem byla avizována i sopranistka jménem Anna Netrebko. V propagačních materiálech se však její jméno dlouho neohřálo. Někdy v téže době podepsala nahrávací smlouvu se společností Deutsche Grammophon a její život nabral téměř okamžitě jiný směr. Do Prahy proto místo ní odletěla s petrohradským souborem její oborová kolegyně Olga Trifonova.

Osobně jsem viděl Annu Netrebko až v následujícím roce v salcburské inscenaci Dona Giovanniho v roli Dony Anny. Už tenkrát bylo jasné, že má svět co do činění s opravdu fenomenální zpěvačkou – tak nádherný hlas, oslnivý půvab a výrazná jevištní prezentace se v jedné osobě sejdou opravdu zřídka. Dodnes vzpomínám i na svůj trochu kuriozní pokus koupit si CD s Anninu debutovou nahrávku Opera arias. Prodavač legendárního (a dnes už bohužel zaniklého) obchodu Musikhaus Katholnigg mi s pokrčením ramen sdělil, že už je vyprodaná, ale když jsem prodejnu smutně opustil, doběhl mě na ulici a na rohu mi vítězoslavně odprodal poslední kopii, kterou našel ve výloze… Na nahrávce, na níž se mladičké debutantce dostalo velkolepého zázemí v podobě doprovodu Vídeňských filharmoniků a Sboru Vídeňské státní opery pod taktovkou Gianandrey Nosedy, se nacházely árie z oper, v nichž v té době Netrebko buď vystupovala, nebo se k tomu v blízké době chystala. Nechyběly proto ukázky z Dona Giovanniho, Manon, Lucie z Lammermooru, Náměsíčné nebo Bohémy. Šperková árie z Gounodova Fausta však zůstala až dodnes jedinou zpěvaččinou zkušeností s tímto dílem (během studia role Markétky došla k názoru, že pro ni tato úloha není vhodná) a jedna z dalších z árií je – doufejme – stále příslibem do budoucna. Totiž Měsíčku na nebi hlubokém z Rusalky…

Od roku 2003 úspěchů i nahrávek Anny Netrebko notně přibylo a měli bychom připomenout, že jedno z jejích CD s názvem Souvenirs bylo téměř v utajení nahráno v březnu 2008 v pražském Rudolfinu (dirigentem nahrávky byl Emmanuel Villaume a mezi pěveckými hosty nechyběli Elīna Garanča nebo Piotr Beczała). Jak se dodnes traduje, byli to členové Pražské komorní filharmonie, kteří zpěvačku uprosili, aby Dvořákovu píseň Když mě stará matka nazpívala pro album v češtině. V této podobě se nejslavnější z Cigánských melodií Anně zjevně zalíbila, protože se nachází i na živé nahrávce ze Salcburského festivalu In the Still of Nigt (2009), kde jí zejména ve výběru z písní Čajkovského a Rimského-Korsakova na klavír doprovází Daniel Barenboim.

V průběhu roku 2011 jsem po představení Massenetovy Manon ve Vídeňské státní opeře zažil zvláštní okamžik. Před divadlem obklopil Annu Netrebko dav obdivovatelů, který hvězdu absolutně odmítal propustit ze svého středu. Zjevně nesmírně unavená pěvkyně se však fanouškům trpělivě podepisovala a poslouchala jejich obdivné projevy. Tehdy mě napadla otázka, kde je vlastně právě teď konec Anninu jevištnímu partnerovi, který vedle ni ještě před chvílí oslňoval v roli Rytíře des Grieux. Za chvíli jsem ho objevil. Seděl sám v místnosti vedle východu z divadla u malého stolku a čekal, jestli bude chtít někdo autogram také po něm… Náhodou jsem měl u sebe jeho CD, které jsem si ten den koupil v (dnes už rovněž neexistujícím) obchodě Da Caruso, a díky tomu mám dodnes na obalu nahrávky soudobé opery Vladimira Cosmy „Marius et Fanny“ zlatě vyvedený podpis tenoristy Roberta Alagni…

Začátkem srpna 2016 jsem krátce před svým odjezdem ze Salcburského festivalu obdržel do mailu pozvánku na akci s názvem TerrassenTalk s více než atraktivním programem: na terase Velkého festivalového domu měla Anna Netrebko odpovídat na dotazy publicisty Bernharda Fleischera, reagovat na otázky novinářů a představit své nové CD s italským veristickým repertoárem.

Takovou příležitost k setkání s operní superstar by bylo hříchem si nechat ujít, nemluvě o možnosti podívat se takřka až na střechu Grosses Festspielhaus, kam se většina návštěvníků běžně nedostane. Přinejmenším o tu druhou jmenovanou lahůdku jsem však zůstal ochuzen; mimořádně nepříznivé počasí a hustý déšť zahnaly organizátory i návštěvníky do jednoho z vnitřních sálů budovy. Následně se ovšem zdálo, že zhruba padesátka natěšených novinářů se nemusí jen tak dočkat ani lákadla číslo jedna – půl hodiny po ohlášeném začátku se ruská primadona stále ještě nedostavila.

Čekání se však snažila srdnatě vyplnit hostitelka setkání – festivalová prezidentka Helga Rabl-Stadler – vyprávěním historek, které s Annou Netrebko od dob jejího festivalového debutu v roli Donny Anny v Donu Giovannim zažila. Jednalo se o improvizaci, takže jsem neměl paní prezidentce za zlé, že šlo vesměs o příhody, které by zajímaly nanejvýš bulvární periodika: tedy které divadelní kostýmy se zpěvačce líbily a které ne, případně jak dlouho a kde se šily, které kamarádce paní prezidentky zazpívala Anna Netrebko na oslavě Happy Birthday, případně co říkal Riccardo Muti na milostný románek, který začal mezi Annou Netrebko a tenoristou Yusifem Eyvazovem během zkoušek na Pucciniho Manon Lescaut v Římě v roce 2014.

Po nějaké době však Anna Netrebko přece jen dorazila, omluvila se za pozdní příchod, způsobený komplikovanou dopravou na salcburských ulicích, a tisková konference mohla začít. Nicméně: před novináři se objevila sympatická dáma bez hvězdných manýr, velmi pozorně naslouchající moderátorovi i ostatním tazatelům, a ochotná (anglicky, protože „německy rozumí, ale nehovoří“) odpovědět co nejupřímněji na jakýkoliv dotaz.

„Anna už řadu let tvoří festivalovou historii a já doufám, že tak bude činit i nadále,“ vysekla paní Rabl-Stadler sopranistce poklonu hned na začátku a Bernharda Fleischera to inspirovalo k otázce, jak Anna Netrebko na své první salcburské vystoupení před čtrnácti lety vzpomíná. Zpěvačka nejprve vyjádřila lítost nad nedávným odchodem Nicolause Harnoncourta, s nímž tehdy roli Donny Anny nastudovala, a doplnila: „Přišel na konkurz a když jsem mu zazpívala asi dvě věty ze svého partu, řekl jen ´Dost, to mi stačí. Těším se na spolupráci.’“ Spolupráce s Harnoncourtem si Netrebko velmi vážila i ve spojitosti se svou nejoblíbenější rolí na festivalu, jíž kupodivu nebyla její ikonická Violetta z roku 2005, ale Zuzanka z Figarovy svatby z inscenace Clause Gutha z roku 2006 (obě inscenace byly zaznamenány na CD i videonosiče)

Zároveň ovšem konstatovala, že role „těchhle dívek – víte jakých“, a rozverně se zavlnila a vyšpulila rty, „už nejsou nic pro mě.“ Po porodu zjistila, že se její hlas výrazně změnil, a z lyrického repertoáru se přeorientovala na dramatický. „Tady musí být člověk opravdu opatrný, pečlivě si vybírat role a s rozvahou se na ně připravovat; jinak by byla moje další kariéra opravdu hodně krátká.“

Ke svému novému CD Verismo se Anna Netrebko vyjádřila v tom smyslu, že na něm zpívá – s výjimkou ukázek z Pucciniho Manon Lescaut, v nichž ji vedle orchestru a sboru Accademia Nazionale di Santa Cecilia a dirigenta Antonia Pappana doprovázel manžel Yusif Eyvazov – vesměs árie z oper, v nichž nikdy nevystupovala. Ocitla se však podle svých slov v období, kdy ji vášeň i dramatičnost Pucciniho, Giordanových, Cileových či Leoncavallových děl oslovuje a chtěla by se jim vbrzku intenzivně věnovat. „V árii princezny Turandot jsem se dokonce našla do takové míry, že jsme ji nahrávali jen dvakrát a nemohli se rozhodnout, která z obou verzí je lepší,“ představila závěrem Netrebko jednu z rolí, které byly tehdy teprve před ní.

Jak ukazuje přiložená fotografie, zbrusu nové cédéčko jsem si tehdy nechal od Anny podepsat. Za zmínku ještě stojí, že autorkou snímku je má kamarádka, která v té době v Salcburku bydlela a kterou jsem na tiskovku takříkajíc propašoval jako svou asistentku. Dnes už by mi to nejspíš neprošlo, protože by ji spousta hudebních novinářů určitě poznala. Jmenuje se Štěpánka Pučálková a od roku 2018 je sólistkou Semperovy opery v Drážďanech…

S nahrávkou měla jistou spojitost ještě jedna příhoda, kterou jsem zažil a v níž figurovala Anna Netrebko. Počátkem roku 2017 si v pražském Národním divadle poprvé vyzkoušel roli Andrey Cheniera Yusif Eyvazov. Jeho manželka – stejně jako například tehdejší ředitel Teatro alla Scala Alexandr Pereira – u toho samozřejmě nemohla chybět. Po představení se v divadle konala malá recepce, na níž si má další kamarádka, sopranistka Tereza Dlouhá, nechala od slavné pěvkyně podepsat booklet k její zmíněné nahrávce salcburské Traviaty. Jak ale později s hrůzou zjistila, onu podepsanou knížečku pravděpodobně ztratila kdesi v podzemním parkovišti Národního divadla. To neštěstí v Terezčiných očích bych vám nepřál vidět… Docela by mě zajímalo, jestli onen booklet s autogramem Anny Netrebko někdo našel a jaký byl jeho další osud.

Všechno sice vědět nemůžeme, ale některé pravdy jsou naštěstí konstantní. K nim patří i skutečnost, že Anna Netrebko je momentálně jednou z nejslavnějších operních umělkyň současnosti. A pravděpodobně si toto privilegium bude ještě dlouho užívat. Nezbývá, než ji popřát k jejím prvním narozeninám, které konečně umožňují přidat doušku „Tak ještě jednou tolik!“

————-

Anna Netrebko (narozena 18. 9. 1971 v Krasnodaru) má společně s Yusifem Eyvazovem vystoupit ještě letos v Praze na koncertě pořádaném agenturou Nachtigall Artists. Její dlouho očekávané zářijové koncerty ve Vídni, Praze a Madridu byly narychlo zrušeny. Jak pořadatelé vysvětlili, důvodem bylo úmrtí tatínka… Praha figuruje na konci roku v soupisu přesunutých koncertů jako první v pořadí – 27. prosince.

Foto: archiv R. Rytiny, Julian Hargreaves, Fb Anny Netrebko