čtvrtek, 06 leden 2022 10:30

A vesmír radostným výkřikem prohlásí: Já jsem!
Alexandr Skrjabin stopadesátiletý

Autor:

„Kvůli exotičnosti Skrjabinových úvah a hlavně kvůli jejich zkratkovitému výkladu se stalo pravidlem jeho myšlenky redukovat na výplod duševně nemocného megalomana, případně v nich vidět projev dekadence přelomu století.“

„Interpreti o Skrjabinově myšlenkovém systému nevědí téměř nic, popřípadě se jeho zralá díla dokonce bojí nastudovat, jelikož v jejich nezvyklých harmoniích hledají názvuky domnělé náklonnosti k temným silám.“

„Skrjabin byl přesvědčen, že hudba je síla schopná měnit hmotný svět.“

 

201

 

Právě dnes, ve čtvrtek 6. ledna, si připomínáme 150 let od narození Alexandra Nikolajeviče Skrjabina, skladatele, který bývá řazen občas mezi tvůrce skomírajícího pozdního romantismu a občas mezi vizionáře, kteří předběhli dobu a inspirovali další generace skladatelů.

Skrjabin žil na sklonku velké dějinné epochy plné objevů, vynálezů, víry v nekonečné možnosti lidského poznání a také očekávání velkého přerodu světa a jeho duchovní obnovy. Období Skrjabinova života bylo zároveň dobou velké umělecké rozmanitosti a v hudbě také střetávání různých náhledů na další směřování skladatelského úsilí a na poslání hudby vůbec. Ze všech Skrjabinových současníků zmiňme alespoň Gustava Mahlera, Arnolda Schönberga, Clauda Debussyho a Erika Satieho.

Skrjabin zemřel v prvním roce první světové války, která ukončila naděje, jež umělci vkládali do nového století, a proměnila také pohled na úlohu umění. Změna estetiky a zásadní měrou také komunistická ideologie ve Skrjabinově rodném Rusku a v zemích pod jeho vlivem způsobila, že Skrjabinovo dílo jako celek se dlouho setkávalo s nepochopením. Skrjabin totiž neexperimentoval jen v oblasti čisté hudby. Pokusil se hudbu propojit s filosofií, přesněji řečeno, pokusil se pomocí hudby vyjádřit osobitou kosmogonii vycházející částečně z teosofie a inspirovanou především myšlenkami Friedricha Nietzscheho. Kvůli exotičnosti Skrjabinových úvah a hlavně kvůli jejich zkratkovitému výkladu se stalo pravidlem jeho myšlenky redukovat na výplod duševně nemocného megalomana, případně v nich vidět projev dekadence přelomu století. Na východní straně železné opony se k tomu navíc přidala tendence vylíčit Skrjabinovy filosofické snahy jako poklesek vykoupený podporou revoluce v roce 1905.

 

205

 

České hudební prostředí je bohužel těmito názory ovlivněno dodnes. U nás nejcitovanější Skrjabinova biografie z pera Jiřího Bajera šmahem odsuzuje Skrjabina-filosofa coby přecitlivělého a zpozdilého solipsistu. S myšlenkovým pozadím Skrjabinových zralých skladeb se většina dalších prací v lepším případě vypořádává poukázáním na blíže nespecifikované mystično či přebíráním Bajerova odsudku s tím, že Skrjabin podlehl iluzi sebezbožštění, v horším případě pak rozvíjejí teorie o Skrjabinově satanismu. Důsledkem je, že interpreti o Skrjabinově myšlenkovém systému a jeho pronikání do hudby nevědí téměř nic, popřípadě se Skrjabinova zralá díla dokonce bojí nastudovat, jelikož v jejich nezvyklých harmoniích hledají názvuky domnělé náklonnosti k temným silám.

Máloco je tak nespravedlivé ke skladateli, mezi jehož hlavními snahami bylo znázornit pomocí hudby světlo ve všech jeho podobách, od jemného mihotání až po spalující žár hvězd, a jehož ideálem byl Prométheus přinášející lidem světlo poznání… K obvinění ze satanismu možná svádí Skrjabinův odklon od původně hluboce prožívaného křesťanství a představa, že pokud odmítl křesťanskou představu Boha, musel se automaticky postavit na druhou stranu barikády. Podobné zjednodušení ale u Skrjabina není na místě, stejně jako dualistický náhled na svět.

 

207

 

Jaká byla tedy Skrjabinova představa uspořádání světa? Ústřední myšlenkou je vesmír jako projekce živoucího ducha, který se prostřednictvím rozmanitých forem skutečnosti snaží najít naplnění. Skrjabin viděl svět jako roztříštěné božské vědomí, které hledá cestu ke znovusjednocení. Ve středu této snahy stojí člověk jako bytost schopná sebeuvědomění, jež zároveň dokáže za určitých okolností vystoupit nad své omezené vnímání a obsáhnout v sobě prapůvodní jednotu, tedy i veškeré bytí. V tom spočívá Skrjabinovo sebezbožštění – věřil, že jeho posláním je dospět k takovémuto ztotožnění s původním tvůrčím principem a skrze hudbu probudit božské vědomí v každém člověku a díky tomu i v celém světě. Jakkoli je taková představa fantastická, nemůžeme na jejím základě Skrjabina jednoduše odsoudit jako chorobného megalomana. Nezbožštil sebe jako jednotlivou osobnost, ale věčný princip, který je podle něj přítomen ve všech osobnostech, ve všech aspektech světa: „V současném okamžiku a daném bodě prostoru jsem individuální vědomí, jsem svou aktivitou, jež je definována mým vztahem k vnějšímu světu. Obecně jsem však bůh, jsem vědomí, které zakouší všechny své individuality stejně, jsem vámi, jsem každým.

Cílem, k němuž všechno směřuje, je podle Skrjabina extáze, zánik světa jako rozdělených sfér vědomí a zároveň probuzení božského vědomí, nejvyšší aktivita, „okamžik, který je zároveň věčností“. Aby tvůrčí duch k tomuto vrcholnému okamžiku dospěl, musí poznat všechny formy existence, dobro i zlo, čistotu i zvrhlost, rozkoš i bolest.

 

206

 

Skrjabin byl přesvědčen, že hudba je síla schopná měnit hmotný svět, a protože jeho cílem bylo pomocí hudby přivolat konečnou proměnu světa a probudit v něm vědomý tvůrčí princip, znázorňoval ve svém díle všechny tyto polohy. Ani ve skladbách, které sám Skrjabin označil za ďábelské, nejde o nějaké principiální popření dobra. Dobro i zlo existují vedle sebe. Pro Skrjabina bylo obojí cestou, kterou musí tvůrčí duch projít, aby dospěl do cíle.

Hudba byla pro Skrjabina druhem magie, s jejíž pomocí chtěl ukončit existenci rozděleného světa. Jistěže je to iracionální představa. Ale iracionální je i sama podstata hudby. Její působení na tu část naší osobnosti, kterou nedokážeme zcela ovlivnit, je také jedním z důvodů, proč nás stále přitahuje. Občas stojí za to připomenout si, že všechno lidské poznání a rozumové kategorie, do kterých si třídíme svět, nejsou věčně platné pravdy a že tváří v tvář velikosti a nepředvídatelnosti vesmíru nemohou obstát. Uprostřed hádek o jedinou skutečnou pravdu může být užitečné odvážit se znejistět vlastní přesvědčení a připustit, že všechno může být úplně jinak. Třeba i tím, že se ponoříme do iracionálního hudebního světa, v němž můžeme snít o prapůvodní jednotě všech bytostí a o věčném okamžiku naplněném světlem, který čeká na konci cesty.

 

Volám vás k životu, tajemné síly utonulé v hlubokých temnotách

tvořivého ducha, ustrašené zárodky života, vám nesu odvahu.

(motto Klavírní sonáty č. 5, op. 53)

 

Tamara Bláhová

 

---------

Poznámka autorky:

Pokud byste chtěli zakusit Skrjabinův svět v miniatuře, dobře poslouží klavírní sonáty z jeho zralého tvůrčího období (č. 5 až 10). Skrjabin v nich pracuje s několika základními myšlenkovými charaktery, s jejichž pomocí vykresluje cestu tvůrčího ducha od radostné svobodné hry v páté sonátě přes temnotu šesté a deváté až k blaženosti desáté sonáty. Pro čtenáře, kteří by se rádi hlouběji ponořil do Skrjabinových myšlenek, jsou k dispozici jeho zápisky. V původním ruském znění jsou dostupné na adrese: https://imwerden.de/publ-1117.html. Kdo dává přednost angličtině, toho potěší překlad zápisků doplněný o další texty, který vyšel v roce 2018 pod názvem The Notebooks of Alexander Skryabin. Citace v článku pocházejí právě z těchto zápisků.

 

Foto: Wikipedia, scriabin-association.com 

*KlasikaPlus.cz

-- redakce --

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.