„Poetika romantismu se často definuje jako zpověď tragicky rozdrásané umělcovy duše, jako obraz života hrdinského a zároveň stíhaného nepřízní osudu. Schubert takovým umělcem bezesporu byl.“

„Osvojil si Beethovenův jazyk a přetvořil ho v něco jiného, vlastního – a tak otevřel cestu pro další rozvoj symfonie a jejích nejrozmanitějších pojetí.“

„Je docela možné, že Schubert takříkajíc předběhl vlastní dobu a podařilo se mu načrtnout poetiku, ke které ostatní hudební svět došel až později.“

Poslední lednový den roku 1797 se narodil Franz Schubert. Dožil se pouhých jednatřiceti let, ale i za tu krátkou dobu, která mu byla dopřána, se mu podařilo významně ovlivnit hudební vývoj. Schubert totiž patří k těm výjimečným skladatelům, jejichž dílo není cenné jen pro svou krásu, ale také protože tvoří most z jedné velké epochy do druhé a zároveň inspiruje další skladatele i dlouho poté, co bylo napsáno.

Tak jako je Haydn znám coby „otec symfonie“ a Beethoven svými sonátami napsal pro klavíristy „nový zákon“, mohli bychom Franze Schuberta označit za „otce romantismu“. Právě jeho skladbami se začíná počítat nový sloh, jemuž Schubert do velké míry určil obrysy. V dějinách hudby se dokonce uvádí i konkrétní letopočet – rok 1814, z něhož pochází píseň Markétka u přeslice.

Poetika romantismu se často definuje jako zpověď tragicky rozdrásané umělcovy duše, jako obraz života hrdinského a zároveň stíhaného nepřízní osudu. Schubert takovým umělcem bezesporu byl. Na jedné straně byl ctěn jako nadějný skladatel, který by mohl být Beethovenovým důstojným nástupcem, na druhé straně bylo jen málo jeho skladeb skutečně úspěšně veřejně uvedeno. Byl obklopen spoustou přátel a ctitelů, ale celý život marně toužil po opětované lásce, trpěl nevyléčitelnou nemocí. To všechno se promítlo do jeho skladeb a boj s osudem z nich skutečně vysvítá zřetelněji, než tomu bylo u skladatelů předchozí epochy.

Čím se tedy Schubertova hudba odlišuje a čím je natolik zvláštní, že se na jejím základě definuje celý hudební sloh? Její základ tvoří odvážné melodie, někdy téměř nekonečné, někdy přerývané, jak si to vyžaduje zhudebňovaná myšlenka. Začíná se také trochu měnit i chápání formy – cílem už není dokonale vybroušený krystal, který by obsáhl celou ideu, ale forma mnohem spíše udává hranice, přes které se hudba může i přelévat, může je napínat až k prasknutí.

Je příznačné, že za první oficiálně romantickou skladbu se považuje právě píseň. Pro Schubertovo dílo je písňová tvorba zásadní. Tvoří impozantní celek nejen díky ohromnému rozsahu, ale především proto, že Schubertovi se podařilo z písní vytvořit skutečně svébytný a závažný žánr, který je schopen obsáhnout témata od něžného vyznání lásky až po filozofická přemítání. Právě píseň jako prostředek vyjádření nejniternějších myšlenek se stala typickým rysem romantismu a přešla i do instrumentální hudby v podobě kantilény, která čerpá inspiraci ze zpěvu.

Schubertova tvorba však není významná jenom písněmi, ale i většími formami, především symfoniemi. Jedna z nich letos slaví výročí – Symfonie č. 8 „Nedokončená“, kterou Schubert zkomponoval v roce 1822. Právě v symfonické tvorbě se ukazuje Schubertova důležitost jakožto skladatele přemosťujícího dva slohy. Musel se totiž vypořádat s tvorbou Ludwiga van Beethovena. Byl v podobné pozici jako později skladatelé na konci devatenáctého století, na nichž zase ležela tíha ohromného díla Richarda Wagnera, s níž museli nějak naložit. Před Schubertem a dalšími skladateli jeho generace ležel herkulovský úkol – navázat na mistra, jehož dílo se zdálo nepřekonatelné. Schubertovy symfonie jsou plné zvláštního pnutí, v němž je patrný hluboký obdiv k Beethovenově hudbě a zároveň snaha o nalezení vlastního hudebního vyjádření. A skutečně se mu podařilo něco, co se může na první pohled zdát téměř nemožné. Osvojil si Beethovenův jazyk a přetvořil ho v něco jiného, vlastního – a tak otevřel cestu pro další rozvoj symfonie a jejích nejrozmanitějších pojetí.

„Nedokončená symfonie“ se skládá z pouhých dvou vět a fragmentu scherza. Ovšem vedle různých domněnek ohledně toho, proč ji Schubert nedokončil, existuje i názor, že ve skutečnosti je symfonie kompletní, že Schubert napsal dílo myšlenkově uzavřené v tomto netradičním celku, ke kterému nedokázal doplnit další dvě konvenční věty. Schubertova osmá symfonie je hudebně skutečně radikální a má mnohem více společného s Mahlerem než s Beethovenem. Je docela možné, že v ní Schubert takříkajíc předběhl vlastní dobu a podařilo se mu načrtnout poetiku, ke které ostatní hudební svět došel až později.

Doufejme, že Schubertovo dílo zůstane stále živé a že tak, jako otevřelo dveře romantismu a inspirovalo skladatele devatenáctého století, bude inspirací pro posluchače a tvůrce i dnes.

Foto: Pinterest, Youtube, Wikipedia / Wilhelm August Rieder, Gustav Klimt