„Trubač působil během svého vystoupení nejvíc v pohodě a dokázal si také ‚svůj‘ okamžik užít.“

„Chihara zahrála ze všech tří finalistů nejvýrazněji. S největší vášní, obrovskou koncentrací, určitým rizikem a odvahou dala do svého projevu úplně všechno.“

„Jako bychom se bez dechu začetli do knihy, z níž nelze přeskočit jediné slovo, působil Vránův projev jako vyprávění, které celý příběh sdělilo s největší komplexností a pravdivostí.“

58. ročník Mezinárodní interpretační soutěže Beethovenův Hradec v oboru klavír zná své vítěze. Prestižní soutěžní klání se letos uskutečnilo ve dnech 8. až 12. června v Opavě a Ostravě. Čtyři desítky klavíristů z celé Evropy i Asie byly důkazem, že tato soutěž má dobrý zvuk a přitahuje k sobě pozornost. Vítězem letošního ročníku se stal osmadvacetiletý český klavírista Tomáš Vrána. Druhou cenu získal o tři roky mladší Vojtěch Trubač rovněž z České republiky a třetí cenu obdržela japonská pianistka Satomi Chihara. Oba čeští pianisté jsou z Moravskoslezského kraje, odkud pochází mnoho výrazných hudebních talentů.

Ve hře na klavír se mělo soutěžit už před dvěma lety, ale Covid-19 všechno změnil. Mezitím se událo několik důležitých změn: pořadatelem Beethovenova Hradce se stala Základní umělecká škola Opava v čele s ředitelem Lukášem Polednou. Zkušeným pianistou, který poskytl v rámci svých možností soutěži strategicky důležité zázemí. Kvůli rozsáhlé rekonstrukci zámku Hradec nad Moravicí také soutěž poprvé proběhla v Opavě, finále se pak konalo ve spolupráci s Janáčkovou filharmonií v Domě kultury města Ostravy.

Přesuňme se nyní do Minoritského kláštera, kde se konalo první a druhé kolo soutěže. Sál tohoto komplexu býval v minulosti centrem kulturního života města Opavy. Ačkoli nenabídl klavíru a jeho dynamickým možnostem úplně ideální akustické podmínky, přece jen se jednalo o reprezentativní prostor, který soutěži přinejmenším slušel.

V prvním kole bylo povinností zahrát jakékoli preludium a fugu z prvního či druhého dílu Dobře temperovaného klavíru Johanna Sebastiana Bacha. Druhou skladbou byla etuda Franze Liszta podle vlastního výběru. Hra zpaměti byla samozřejmě podmínkou ve všech třech kolech soutěže. Vstup do soutěže se povedl českým pianistům. Do druhého kola se probojovali Eva Strejcová, Anna Gaálová, Marie Jírová, Daniel Boura, František Lejsek, Filip Martinka, Tomáš Tomčala, Vojtěch Trubač a Tomáš Vrána. Takovou žeň českých klavíristů ve druhém kole této soutěže vážně nepamatuji.

V druhém kole soutěžící provedli vybranou klavírní sonátu Ludwiga van Beethovena a libovolnou skladbu slohových období romantismu až po hudební současnost. Do velkého finále se probojovali tři klavíristé: Japonka Satomi Chihara a dva čeští zástupci Vojtěch Trubač a Tomáš Vrána. Mezinárodní porota v čele s předsedkyní Eliškou Novotnou ohodnotila s uznáním nejen výkony této trojice. Už po druhém kole totiž tato jury oznámila také vítěze mimořádných cen, kteří do finále nedospěli: slovenského rodáka Pavola Praženicu (čestné uznání a Cena děkana Fakulty umění Ostravské univerzity) a srbského pianistu Dusana Sretovice (čestné uznání a Cena poroty, kterou porotci sami realizovali i financovali).

Satomi Chihara předvedla dechberoucí technickou vytříbenost a nejširší dynamickou škálu, Vojtěch Trubač ukázal ideální přístup k Beethovenově „Appassionatě“ a Tomáš Vrána představil naprosto vyzrálý a intelektuálně koncipovaný program složený z Beethovenovy Klavírní sonáty, op. 111 a spektakulární kompozice Oliviera Messiaena. Všichni tři se po zásluze ocitli v posledním, třetím kole, kde na ně čekala povinnost zahrát v doprovodu Janáčkovy filharmonie Ostrava kterýkoli z Beethovenových pěti klavírních koncertů.

Velké finále se odehrálo v neděli 12. června v Domě kultury města Ostravy za přítomnosti početného publika. Jako první se představil Vojtěch Trubač Klavírním koncertem č. 4 G dur, op. 58. Začal velmi dobře, vstupní akordy první věty zahrál měkce, s líbeznou kantilénou. Vnímal orchestr jako rovnocenného partnera a prošel bez výraznějšího zaváhání, ale také bez výraznějších momentů celým koncertem. Jeho pojetí bylo místy trochu konzervativní a působilo mírně dojmem předvídatelnosti než uvolněného rozletu, ale není se čemu divit. Instinkt mu zavelel hrát na jistotu. Trubač působil během svého vystoupení ze všech tří finalistů nejvíc v pohodě a dokázal si také „svůj“ okamžik užít.

Satomi Chihara předvedla diametrálně odlišný výkon. Jestliže jsme zmínili interakci Trubače s orchestrem, projev japonské pianistky vizuálně působil naopak introvertně. Její hudební komunikaci s orchestrem nešlo téměř postřehnout a nebýt zkušeného dirigenta Stanislava Vavřínka horko těžko by provedení Klavírního koncertu č. 5 Es dur, op. 73 působilo souvisle a sehraně. Zřejmě to bylo dáno její menší zkušeností spolupráce s orchestrem, jelikož její interpretace působila občas „sólistickým“ a exkluzivním dojmem. Na druhou stranu je třeba vyznat obdiv k technické a výrazové paletě jejího provedení, které bylo plné silných dynamických kontrastů, pestrých barev a zpěvně modelovaných frází. Chihara zahrála ze všech tří finalistů nejvýrazněji. S největší vášní, obrovskou koncentrací, určitým rizikem a odvahou dala do svého projevu úplně všechno.

Na závěr vystoupil Tomáš Vrána. Ze všech tří finalistů nejstarší, nejzkušenější v souhře s orchestrem, znalý akustiky sálu Domu kultury, kde už nejednou hrál. Vrána zvolil stejně jako Trubač Klavírní koncert č. 4 G dur, op. 58, jeho hra se však vymykala všemu, co zaznělo předtím. Jako bychom se bez dechu začetli do knihy, z níž nelze přeskočit jediné slovo, působil pianistův projev jako vyprávění, které celý příběh sdělilo s největší komplexností a pravdivostí. Nikoli soutěžící Tomáš Vrána, ale pianista Tomáš Vrána a jeho autentické, osobní pojetí.

Jeho hra se vyznačovala jemnou schopností balance a naprosté rovnováhy rozumu s citem. Vrána představil empatickou souhru s orchestrem, výtečnou technickou brilanci a mnohostrannou artikulaci klavírního úhozu. Ukázal, že má smysl pro detail i celkovou architektoniku skladby. Jeho pojetí bylo jako vytesané do krásného bílého mramoru. Hladce lesklého, ale přitom kultivovaně tvarovaného, plného filigránských nuancí. Vránova hudební komunikace s orchestrem byla přímo ukázková, samozřejmější nelze slyšet ani u velkých mistrů.

Tomáš Vrána se právem stal novým vítězem Beethovenova Hradce. Jeho příběh je svědectvím o velkém talentu, který je pokorný, nesmírně pracovitý, progresivní a aktivní ve vztahu k tradičnímu umění i novátorským hodnotám. Osobně mě potěšil svým nekřiklavým, vnitřně přitlumeným odhodláním, elegancí a inteligencí bez okázalých gest. Jako intelektuálně založený umělec, který svým triumfem potvrdil, že patří k nejvýraznějším českým pianistům do třiceti let. Vrána získal kromě absolutního prvenství v soutěži ještě další dvě mimořádné ceny udělené spolupořadatelem soutěže Maticí Slezskou a uměleckou Agenturou Presto. První mu vynesla další finanční injekci, druhá možnost klavírního recitálu. Obojí se mu bude náramně hodit.

Druhé místo si odvezl Vojtěch Trubač, cena tedy putuje do Frenštátu pod Radhoštěm, odkud tento sympatický klavírista pochází. Spolu s ní Trubač obdržel také Cenu ředitele ZUŠ, kterou je recitál na klavírním festivalu. Třetí místo získala Satomi Chihara. Mladá pianistka byla možná výsledkem trochu zklamaná, ale téměř ve stejném okamžiku pochopila, že tuto zkušenost už jí nikdo nevezme. Právě míra získaných zkušeností, nikoli počet získaných trofejí je pro mladé interprety zřejmě klíčovým benefitem náročných soutěží. Všichni finalisté navrch obdrželi Cenu Nakladatelství Bärenreiter.

Na závěr bych rád vyjádřil své poděkování mezinárodní porotě, která posuzovala výkony s maximální profesionalitou a kolegiální úctou. Předsedkyně Eliška Novotná je skutečně osobností, která v sobě slučuje maximální profesionalitu s empatickým a lidským přístupem. Porota během celé soutěže působila podpůrně, vlídně a pozitivně. Výsledné hodnocení bylo dáno součtem bodů z druhého a třetího kola, což ve výsledku nabídlo větší transparentnost. Podobně si zaslouží pochvalu také celý organizační tým soutěže v čele s ředitelem Lukášem Polednou, který po celou dobu zajišťoval optimální podmínky. Byl vstřícný, ochotný a vždy připravený k radě a pomoci.

Velké uznání a respekt si zaslouží také Janáčkova filharmonie Ostrava, která spolu s výtečným Stanislavem Vavřínkem poskytla všem finalistům jisté hudební zázemí. Myslím, že nejsem jediný, kdo se na tuto interpretační soutěž bude rád vracet i v dalších létech. V příštím roce se bude soutěžit ve hře na housle. Už nyní je jasné, že se bude na co těšit.

Foto: Stanislava Lohinová