„Ve Strakonicích letos vystoupily tři desítky českých a devatenáct zahraničních souborů a kapel a téměř pět desítek dudáků – jednotlivců.“

„Dudy ‚zampogna‘ nám okamžitě připomenou vánoční atmosféru a melodie české pastorální tvorby.“

„Pozornost se pochopitelně soustředila i na hosty z Oravské Podhory, kde tamější gajdošská kultura v roce 2015 získala právo zápisu do seznamu nehmotného kulturního dědictví UNESCO.“

Pražské Národní divadlo chystá na začátek října novou inscenaci opery Švanda dudák od Jaromíra Weinbergera, která měla premiéru roku 1927 právě na této scéně a dostala se později na cestě světem až do Metropolitní opery. Kontextem tématu dud a dudáků v české kultuře, mezinárodně koncipovaným dudáckým festivalem ve Strakonicích i nástrojem samotným se zabývá článek, který vznikl po letošním strakonickém setkání, čtyřiadvacátém od založení v roce 1967. Bienále se tradičně koná poslední srpnový víkend a je sice ukotveno především ve folkloru, ale něco zajímavého s dudáky a dudami může zažít i příznivec klasiky. Ostatně – vždyť dudák je vymalován i na oponě plzeňského Velkého divadla…

Dudy lze právem považovat za jeden z nejpozoruhodnějších nástrojů. Jejich původ je odborníky lokalizován do pastýřského prostředí střední Asie, odkud se v mnoha podobách a variantách rozšířily do různých koutů světa. Zdaleka nebyly produktem pouze jediné sociální vrstvy, na jedné straně se těšily oblibě šlechty a panovnických dvorů, na straně druhé uspokojovaly svými možnostmi potřeby nižších vrstev. Byly nástrojem honosné reprezentace, svým pronikavým zvukem dokázaly stimulovat bojechtivou náladu, dobře se však osvědčily i jako doprovod k tanci. Jedno měly ve všech kulturách společné – byly jim připisovány čarovné účinky, tedy i spojení s nečistými silami. To je ostatně častým motivem středoevropských písní, pohádek a pověstí, posléze nejednou využívaných našimi obrozenci. Z této literární a dramatické produkce je jistě nejznámější Tylova dramatická báchorka Strakonický dudák aneb Hody divých žen (1847).

Postava Tylem zvěčněného dudáka se záhy objevila i v naší hudební tvorbě. Připomeňme operu Švanda dudák plzeňského rodáka Vojtěcha Hřímalého (1842–1908) z roku 1875, premiérovanou po mnoha neúspěšných jednáních s Prozatímním i Národním divadlem až v plzeňském Městském divadle (1896) a o rok později v Černovicích, místě Hřímalého působiště. Tylův Švanda inspiroval i Hřímalého současníka Karla Bendla (1838–1897), a to k vytvoření kantáty stejného názvu na slova Jaroslava Vrchlického (1880). Skladatel ji později přepracoval na operu-balet (premiéra se konala v roce 1907 v Národním divadle). Stejný námět dokázal motivovat i skladatele mladší generace Jaromíra Weinbergera (1896–1967). Jeho Švanda dudák (premiéra v ND roku 1927) sklidil u domácího publika velký úspěch, což se částečně zásluhou Maxe Broda opakovalo i v zahraničí. Brodův německý překlad libreta Miloše Kareše nezůstal zdaleka jediným, který tomuto dílu otevřel cestu do světa. Libreto bylo přeloženo do mnoha jazyků, Švanda dudák byl v roce 1931 inscenován i v Metropolitní opeře.

České prostředí nebylo jediným, v němž se dudy staly výrazným symbolem etnicity a národní kultury. Výrazný vztah k dudám mají například Skoti a Bretaňci. Výrazný podíl zde mělo i výtvarné umění. Z Čech připomeňme olejomalby nepomuckého rodáka Augustina Němejce, zejména pak jeho dudáka na oponě plzeňského Velkého divadla. Dudák nesměl chybět na reprezentativních budovách ani privátních domech.

Josef Kajetán Tyl se rovněž postaral o spojení Švandovy postavy s jihočeskými Strakonicemi, které byly shodou okolností o devět let později jednou z jeho posledních štací, na které však už jako herec nemohl vystoupit.

Není mi bohužel známo, kdy strakonického rodáka, dudáka Josefa Režného (1924–2012), zakladatele dnešního Prácheňského souboru písní a tanců (1949), napadlo založit v rodném městě dudácký festival, na němž by se mohli sejít a vzájemně poznat dudáci z různých evropských zemí. První ročník se odehrál v roce 1967, a to za účasti mnoha zahraničních souborů i jednotlivců. Od tohoto roku se dudácké bienále konalo pravidelně, pouze se dvěma přestávkami – první zapříčinila okupace v roce 1968, druhou covid. Letos se tedy dudáci a všichni příznivci tohoto festivalu sešli ve Strakonicích po čtyřech letech.

Strakonický festival pořádaný už tradičně poslední srpnový víkend (25.–28. 8.) se i letos odehrál na pěti scénách – v Letním kině, na nádvoří strakonického hradu, u kostela svaté Markéty, na menší scéně u místního pivovaru a v sále kulturního domu. Většinou se jedná o scény venkovní, návštěvnost akcí je tedy značně závislá na počasí. Bohužel se v pátek odpoledne nad Strakonicemi přehnala bouřka, tudíž odpadl průvod účastníků, jedna z atrakcí, na kterou se sjíždějí diváci z nejbližšího, ale i vzdálenějšího okolí. Návštěvníci si ho mohli užít až v neděli odpoledne před závěrečným pořadem. Byl velkolepý a snad i nejdelší, jaký jsem ve Strakonicích v posledních letech zažila. Ostatní pořady proběhly podle programu, ze zahraničních hostů nepřijel pouze soubor z Turecka. Summa summarum ve Strakonicích letos vystoupily tři desítky českých a devatenáct zahraničních souborů a kapel (včetně dětských). Úctyhodný byl rovněž i počet téměř pěti desítek dudáků – jednotlivců, kteří se tomuto nástroji věnují individuálně.

Po Mezinárodním folklorním festivalu ve Strážnici je strakonický festival akcí nejmasovější, vyžaduje tudíž od města a programové rady náročnou přípravu a dobrou organizaci. Letošní počet návštěvníků se vzhledem ke zrušení vstupného ještě nápadně zvýšil. Programová rada v čele s etnomuzikologem Zdeňkem Vejvodou se snažila vyjít vstříc všem věkovým skupinám, našli jsme zde vše od dechovky (místní Nektarky) přes rock, pop, punk, takzvanou středověkou hudbu až po folklor, který je zde vlastně žánrem nejzásadnějším. Pořady od naučných po ryze zábavné proběhly na všech scénách paralelně od 10.00 do pozdních nočních hodin. Návštěvník tudíž musel pečlivě zvážit, do kterého městského koutu se vydat.

Co zde, na folklorním festivalu, mohlo letos oslovit milovníka klasické hudby? Z komponovaných pořadů a přednášek lze rozhodně jmenovat sobotní dopolední pořad Hudba promlouvá a slova znějí v režii K. Hodinové v kostele svaté Markéty, v sobotu odpoledne v Rytířském sále strakonického hradu Čarování na dudácké píšťale s průvodním slovem hudebníka a sběratele Miloslava Vaváčka či v témže sále nedělní dopolední Kontrasty, pořad, v němž etnografka Irena Novotná hovořila o uplatnění dud v nejrůznějších hudebních žánrech. Neméně poučný byl pořad etnomuzikologa Zdeňka Vejvody Taneční vizitka zahraničních souborů, který proběhl v sobotu v poledne na hradním nádvoří.

V souvislosti s uplatněním dud v klasické hudbě si dovolím malou odbočku. Vedle Josefa Režného byl do roku 2016 členem, mnohokrát i předsedou programové rady, redaktor plzeňského rozhlasu, výtečný dudák Zdeněk Bláha (* 1929). Jeho hra v roce 1967 inspirovala skladatele Jana Málka (* 1938) k napsání Koncertu pro dudy, smyčce, tympány a bicí. Skladba natočená ve studiu Československého rozhlasu se dostala na program strakonického festivalu znovu v jednom z posledních ročníků. Sólistou na dudy byl domažlický Josef Kuneš. Bláhova hra a přítomnost experimentálního studia v tehdejším Plzeňském rozhlase podnítila k několika skladbám i skladatele Jaroslava Krčka (* 1939). V roce 1982 a 1991 za ně obdržel první cenu v rozhlasové soutěži Prix de musique folklorique de Radio Bratislava. Zbývá jen doufat, že se festival k této kompozici v budoucnu znovu vrátí.

Největší zájem náruživých fanoušků dud se tradičně upíná především k prezentaci výrobců dud a bordunových nástrojů. Zde se odvíjejí vášnivé debaty, odtud si šťastlivci, mnohdy i teprve potenciální dudáci, odvážejí své objednané nástroje, zde se v oblasti organologie setkává minulost s přítomností. Své nástroje zde letos předváděla rozvětvená rodina Konrádyových z Domažlic, Plzně a Stoda, dále firma Číp a synové z valašského Zubří, Slovensko zastupovali Juraj Dufek z Bojnic a Ľubomír Tatarka z Banské Bystrice, Maďarsko József Kozák, Rakousko Sonja Vereno. Zatímco Konrádyovci se tradičně soustřeďují na výrobu chodských dud v Es ladění, nabídka rodiny Čípů je pestřejší – od gajd různého ladění až po dudy z Chebska. Ocení ji navíc nejen dudák, ale i hráči na šalmaj a zobcovou flétnu (sopránovou, altovou), vyráběnou z různých druhů dřeva. Už zhruba dvacet let Čípovci vyrábějí i zkrácenou sopránovou zobcovou flétnu pro předškolní mládež. Pestrou kolekci rovněž nabízely Tatarkovy nástroje, mezi nimiž kromě gajd nechyběl ani platerspiel (píšťala s vyčiněným zvířecím měchýřem).

Ze samostatných vystoupení jednotlivých souborů mne zaujal ryze mužský Vitis z Maďarska, který se v autentických replikách dobových oděvů soustředil na předvádění pasteveckých tanců a soubojů z oblasti podunajské puszty, tedy maďarské stepi. V podobné komorní sestavě předvedl italský soubor Cominia Gens z regionů Lazio a Abruzzo tance mlatců „danze delle mazze“ či „danza della croce“, připomínající mečové tance (jejich jinou variantu známe například v provedení skotských souborů). Kromě dud „zampogna“, typických pro tuto horskou oblast Itálie a v této skupině hrajících společně s heligonkou, akordeonem a tamburínou, jsme si v podání Mattii Crolly měli možnost vyslechnout i diatonické dudy, schopné hrát chromatické postupy. „Zampogna“ nám také okamžitě připomene vánoční atmosféru a melodie české pastorální tvorby.

Moje pozornost se pochopitelně soustředila i na hosty z Oravské Podhory, kde tamější gajdošská kultura v roce 2015 získala právo zápisu do Reprezentativního seznamu nehmotného kulturního dědictví Mezinárodního výboru UNESCO. Mladý slovenský soubor hrál v pětičlenné sestavě – gajdy, housle, dvoje kontry a malá basa. Převážně taneční písně zněly ve velmi čistém autentickém provedení. Je znát, že se i nejmladší generace pevně drží tradice. Gajdoši z Oravy se pravidelně věnují mapování starých muzikantských rodů, ale i současnému terénnímu výzkumu.

Tak jako v mnoha minulých ročnících i letos do Strakonic zavítaly „ikony“ festivalu, bez nichž si tuto akci nelze představit. Patří k nim zejména početný skotský Neilston & District Pipe Band, galicijská Real Banda de Gaitas, Robsonʼs Choice z Velké Británie, mužské trio Hailander z Nizozemí a jiní.

V pořadech zaměřených na folklor z Čech letos početně převažovaly soubory ze Strakonic, což je jistě velká zásluha zakladatelské práce Josefa Režného. Svým elánem a přirozeným zpěvním projevem mne zaujala zejména Mladá dudácká muzika, která se za čtyři roky vyvinula z původní „Malé“. Počet účinkujících v prácheňských krojích počínaje pětiletými dětmi ve mně budil dojem, že svého zástupce v jednom z mnohých souborů snad musí mít na Strakonicku každá rodina.

Podle slov jednoho z věrných, už po řadu let přijíždějících dudáků se prý do Strakonic jezdí jako domů. Město nad Otavou se tedy může na mapě České republiky právem pochlubit právě touto jedinečností.

*******

Foto: Fb – Městské kulturní středisko Strakonice, Marta Ulrychová