Na konci září se v plzeňské Měšťanské besedě konala malá slavnost – světlo světa spatřily „Japonsko-české inspirace“, nové CD Plzeňské filharmonie. Své požehnání mu dal plzeňský biskup Tomáš Holub, pozvání přijal i japonský velvyslanec Hideo Suzuki. Na disku, který vydalo německé vydavatelství ARS Produktion, posluchači najdou dílo japonského skladatele Akiry Ifukubeho a Leoše Janáčka. Japonsko-českou vazbou je bezesporu také osoba šéfdirigenta Plzeňské filharmonie Chuheie Iwasakiho.

„Již v okamžiku, kdy jsem se rozhodla Chuheie Iwasakiho jmenovat na pozici šéfdirigenta Plzeňské filharmonie, se logicky otevřela možnost oba světy propojit,“ uvedla ředitelka Plzeňské filharmonie Lenka Kavalová s tím, že Japonsko je zemí s rozmanitou kulturou, osobitými zvyky a zakořeněnými tradicemi, z historického hlediska je pak japonská hudební tradice ovlivněna uměními některých dalších asijských zemí. Je jakousi syntézou mocných směrů, kterými se postupem let vydala. Rovněž soubor japonských hudebních nástrojů je jejich národním pokladem. „No a u nás Čechů to není jiné. I my si hrdě střežíme národní odkaz a české lidové tradice. Jsou to naše národní identity. Akira Ifukube a Leoš Janáček mají mnoho společného a smyslem tohoto CD bylo obě kultury – český folklorismus s japonským neofolklorismem – propojit,“ dodala Kavalová.

Šéfdirigent Chuhei Iwasaki uvedl, že oba skladatele na novém CD propojuje folklorismus. Ifukube je jeden z prvních japonských skladatelů, který folklor dokázal propojit s orchestrální hudbou. Jeho Japonská suita byla inspirována nejslavnějšími japonskými lidovými písněmi. O Janáčkovi a jeho spojení s folklorem netřeba hovořit…

Svět původní japonské hudby je běžnému evropskému posluchači mnohdy vzdálen. Akira Ifukube představoval jednoho z největších tvůrců moderní hudební scény své země a zároveň náležel k těm, kteří zprostředkovali západnímu světu vhled do japonské hudební kultury. Přestože se nejvíce proslavil tvorbou filmovou – v průběhu života napsal hudbu k více než dvou stem padesáti filmům, z nichž nejznámější je především série k filmům Godzilla –, jeho srdce patřilo sféře klasické. Na novém CD Plzeňské filharmonie si můžeme poslechnout jeho Japonskou suitu.

Českou část CD reprezentuje hudba Leoše Janáčka – Moravské tance, Lašské tance a Suita pro orchestr. Pro skladatele se folklor bezpochyby stal jedním ze zásadních zdrojů. Výrazný zájem o lidovou hudbu, nepočítáme-li zkušenosti z dětství, se u něj začal rozvíjet od konce osmdesátých let devatenáctého století. Kořeny však tato záliba měla patrně už v době, kdy se jako fundatista kláštera ve Starém Brně setkal s osobností a tvorbou Pavla Křížkovského, který vedl klášterní pěvecký sbor. Pozdějšího Janáčka také významně ovlivnil o sedmnáct let starší znalec a sběratel lidových písní František Bartoš, s nímž se poznal a spřátelil ve vlastenecky smýšlejících brněnských kruzích. Jejich spolupráce nakonec vyvrcholila při přípravě Národopisné výstavy českoslovanské v roce 1895, pro niž připravili rozsáhlou sbírku Národní písně moravské v nově nasbírané (JW XIII/3).

Za folklorem živým, žijícím a pulzujícím v rytmu života lidí a koloběhu přírody Janáček vyrážel pravidelně, zhruba od léta roku 1888, především na Valašsko, Lašsko a Moravské Slovácko. Zapisoval si melodie písní a tanců a opatřoval je poznámkami zahrnujícími i případný popis nástrojového doprovodu nebo dokonce tanečních kroků. Nasbíraný materiál se mu stal nejdříve podkladem pro různé úpravy, postupně však v následném skladatelském vývoji dospěl k volnému přetváření folklorní podstaty bez přímého užití lidového materiálu, tak jak ho najdeme například v opeře Její pastorkyňa (JW I/4).

V rozmezí let 1889 až 1893 vytvořil Janáček vedle písňových sbírek řadu úprav tanců určených nejen k poslechu, ale přímo ke scénickému provedení. Z let 1889 až 1891 pocházejí Valašské tance (JW VI/4), z roku 1891 Moravské tance (JW VI/7), o rok později vznikly Hanácké tance (JW VI/8) a v roce 1893 České tance, 1. suita (JW VI/9). Jak poznamenává John Tyrrell ve své monografii o Janáčkovi, mnohá čísla obsažená v uvedených opusech se opakují: „Janáček recykloval jednotlivé tance […], navíc se příliš neobtěžoval zametat za sebou stopy.“ Některé tance tak vstoupily i do dalších děl tohoto období, k nimž patří především Suita, op. 3 (JW VI/6) z roku 1891, taneční balet Rákos Rákoczy (JW I/2) či opera Počátek románu (JW I/3). Opomenout nelze ani tři sešity klavírních úprav Národních tanců na Moravě (JW VIII/10).

Šestice Lašských tanců (JW VI/17) představuje definitivní podobu někdejších Valašských tanců dokončených v roce 1924. Přes velký časový odstup od původní verze je i zde stále patrný vliv hudby Antonína Dvořáka, jehož si autor nesmírně vážil, proti Dvořákovým Slovanským tancům však Janáčkovo dílo působí mnohem zemitěji. Cyklus otevírá slavnostní tanec Starodávný, původně svatební, po něm následuje poněkud rychlejší Požehnaný, stylizovanými kovářskými údery začíná temperamentní Dymák připomínající rychlou polku. Následný hudební tok se poněkud zklidní v zasněném Starodávném II. Nejvirtuóznější částí je tanec vycházející ve svém nápěvu z beskydské vesnice Čeladná, cyklus uzavírá stylizace známé písně Už ty pilky dořezaly. První provedení Lašských tanců se uskutečnilo záhy po dokončení díla v brněnském Národním divadle, partitura byla vydána v Praze v roce 1928.

Foto: Ondřej Pastor, Fb filharmonie