„Čtenáře působivě provádí i centrem rakouské metropole, především jejími architektonickými dominantami a hvězdami na chodnících města s vročeními skladatelů a hudebních umělců, kteří jsou spjatí s historií slavného orchestru.“

„Z dobové historie upozorňuje např. na tvorbu Richarda Wagnera, Gustava Mahlera, Antona Brucknera, Johannese Brahmse a Richarda Strausse, jejichž díla orchestr zařadil do svého repertoáru a uváděl některá z nich rovněž pod jejich taktovkou.“

„Velmi srozumitelně dokázal objasnit i specifika typického „vídeňského zvuku“ a přiblížit náročnou profesi hudebníků.“

Mezinárodní hudební festival Dvořákova Praha hostí letos na podzim Vídeňské filharmoniky, které bude ve Dvořákově síni Rudolfina 13. září 2023 řídit proslulý mladý dirigent Jakub Hrůša, sólově vystoupí mimořádný klavírista Igor Levit. Kdo by chtěl již nyní více nahlédnout do zákulisního dění slavného rakouského tělesa, může si s radostí otevřít německou odbornou a popularizační publikaci Das Orchester, das niemals schläft / Orchestr, který nikdy nespí, kterou napsal v roce 2017 významný rakouský rozhlasový a televizní moderátor, dramaturg a publicista Christoph Wagner-Trenkwitz. Publikaci inicioval houslista první sekce tělesa a bývalý předseda orchestru Andreas Großbauer. Knihu zaštítil bývalý spolkový rakouský prezident Heinz Fischer, současný čestný patron Vídeňských filharmoniků.

Christoph Wagner-Trenkwitz napsal knihu Das Orchester, das niemals schläft / Orchestr, který nikdy nespí u příležitosti 175. výročí založení Vídeňských filharmoniků. Publikaci věnoval památce Ernsta Ottensamera, bývalého prominentního filharmonika, dlouholetého sóloklarinetisty, který ve stejném roce vydání knihy v roce 2017 předčasně zesnul. Ve spolupráci s vídeňským nakladatelstvím Amalthea byly odborné texty obohaceny řadou krásných fotografií. Christoph Wagner-Trenkwitz zvolil popularizační styl, který je přístupnější čtenářům z různých sfér společenského života. 

V knize se autor dotýká historie orchestru od jeho založení přes jeho počátky pravidelného koncertování ve Zlatém sále Hudebního spolku Společnosti přátel hudby ve Vídni, kde v současnosti těleso sídlí. Čtenáře působivě provádí i centrem rakouské metropole, především jejími architektonickými dominantami a hvězdami na chodnících města s vročeními skladatelů a hudebních umělců, kteří jsou spjatí s historií slavného orchestru.

Roku 1842 založení tělesa, u jehož zrodu stál skladatel Otto Nicolai, věnuje Christoph Wagner-Trenkwitz více pozornosti, přičemž neopomíjí zmínit důležitou událost ve Spojených státech amerických, kde na jaře téhož roku byla založena světoznámá Newyorská filharmonie. Ostatně v den slavnostního jubilea Vídeňských filharmoniků 28. března 2017 se setkali v Domě hudby ve Vídni zástupci obou slavných těles.

Autor se ve své knize blíže zabývá působením skladatele a dirigenta Gustava Mahlera v rakouské metropoli a poukazuje na jeho následovníky blízké Vídeňským filharmonikům či Orchestru Vídeňské státní opery. Pojednává o osobnostech ovlivňujících profilování a progresi tělesa, přibližuje repertoár i v souvislosti s kritikami a nepomíjí ani složitější témata spojená s dramaturgií, personálním obsazením a provozním fungováním orchestru. Svůj úhel pohledu zaměřuje také na zahraniční turné.

Z dobové historie upozorňuje např. na tvorbu Richarda Wagnera, Gustava Mahlera, Antona Brucknera, Johannese Brahmse a Richarda Strausse, jejichž díla orchestr zařadil do svého repertoáru a uváděl některá z nich rovněž pod jejich taktovkou.

Velmi zajímavě líčí Christoph Wagner-Trenkwitz dramatické období fungování orchestru v období fašismu, války a nadcházející éry v letech 1933 až 1955, která byla analyticky odtajněna týmem odborníků teprve až před pár lety. Pověstná demokracie orchestru byla tehdy ovlivněna i politicky: „NSDAP byla v Rakousku ještě v roce 1933 zakázána, ale ilegální členové strany jako Wilhelm Jerger a Helmut Wobisch seděli bok po boku s Židy mezi Vídeňskými filharmoniky. Kontrabasista Jerger byl členem NDSAP od roku 1932 a po „anšlusu“ byl těmi, kteří byli u moci, okamžitě jmenován dočasným ředitelem orchestru. Mezi prosincem 1939 a květnem 1945 byl Jerger prvním a posledním ředitelem orchestru, který byl „shora“jmenován.“ Autor se v knize dotýká i četné řady dalších hudebníků. Poutavé je rovněž jeho ohlédnutí za dlouhou tradicí pořádání plesu Vídeňských filharmoniků od roku 1924 až do současnosti.

Z velkých dirigentů, kteří profilovali výrazně orchestr, přiblížil Christoph Wagner-Trenkwitz více osobnosti a koncerty, které řídili např. Hans Richter, Felix Weingartner, Wilhelm Furtwängler, Clemens Krauss, Karl Böhm, Herbert von Karajan a Leonard Bernstein či další legendární mistři taktovky Georges Prêtre, Pierre Boulez, Nikolaus Harnoncourt, Lorin Maazel, Claudio Abbado, Seiji Ozawa, Zubin Mehta, Riccardo Muti. Daniel Barenboim a Christian Thielemann. 

Krásné barevné a černobílé fotografie umělců a významných osobností spjatých s historií a se současností Vídeňských filharmoniků, zpestřují v knize i výtvarné obrázky, profesní korespondence, ukázky partitur a plakátů k hudebním událostem. V odborném kontextu zdůraznil autor publikace mezinárodní charakter tělesa a jeho poslání.

Velmi srozumitelně dokázal Christoph Wagner-Trenkwitz objasnit i specifika typického „vídeňského zvuku“ a přiblížit náročnou profesi hudebníků. „Díky denní operní službě se orientuje orchestrální zvuk a frázování na nejpřirozenější nástroj vůbec – lidský hlas,“ zdůrazňuje autor publikace a zmiňuje názor Maestra Christiana Thielemanna: „Význam hudební tradice nelze vůbec přeceňovat. Je v podvědomí orchestru, které se nakonec projevuje v jeho jedinečném zvuku i specifickém způsobu hry a dirigenta nesmírně inspiruje…“

Christoph Wagner-Trenkwitz upozornil na tradici „vídeňské školy,“ předávaní zkušeností hráčů napříč generacemi a neopomenul důležitou paralelu s užitím nástrojů: „Všechny nástrojové skupiny mají svou tradici jemně frázovaného, plynoucího zvuku, nepříliš bohatého na vibrato, který nikdy nezní křiklavě ani ve fortissimu. U smyčců, klarinetů a fagotů se jedná o dlouholeté školy, které zaručují „správnou“ hru. Konstrukčně výjimečné jsou i lesní roh a hoboj – nástroje, které se používají pouze ve Vídni a trvale utváří zvuk orchestru.“

Pro zajímavost, když jsem četla německou knihu Zubina Mehty Die Partitur meines Lebens / Partitura mého života (Droemer Verlag, München 2006), slavný Maestro ve své biografii uvádí, že když s orchestrem studoval díla německého a rakouského repertoáru, prosadil v americkém orchestru používání německého modelu kontrabasového smyčce. „Vídeňský klarinet jsem rovněž zavedl do Losangeleského orchestru… U smyčců jsem se pokusil, vést hudebníky směrem k měkké hře, spíše ke komornímu zvuku. K tomu se musí orchestrální hráči snažit více si vzájemně naslouchat, čehož lze dosáhnout jen prostřednictvím mnoha zkoušek,“ upřesnil Zubin Mehta. 

Během našeho setkání ve Vídni v prosinci 2005 mne Zubin Mehta nechal nahlédnout do svého postoje a vyjádřil se ke zvuku orchestru nejen s láskou „Vídeňská filharmonie je mi blízká, protože jsem zde vyrostl. Byl to zvuk, který jsem si zamiloval již od začátku, a to mi zůstalo dodnes.“ Poté dodal „Zvuk zůstal po generace stejný, je to velmi důležitá dimenze orchestru a jeho tradice, která spočívá ve stylu hraní. Nástroje se nemění, hraje se na stejné nástroje, ať se jedná o bicí, hoboje nebo trubky,“ upřesnil tehdy po mnohaletých zkušenostech spolupráce se světoznámým filharmonickým tělesem.

Když byl Franz Welser-Möst na postu generálního hudebního ředitele ve Vídeňské státní opeře, ptala jsem se dirigenta v roce 2011 v jeho kanceláři u příležitosti velkého profilového rozhovoru před premiérou opery Káťa Kabanová Leoše Janáčka, kde vidí vývoj orchestru, protože těleso znal velmi úctyhodnou dobu. O zvuku hovořil ještě z jiného úhlu pohledu: „Přirozeně že se zvuk Vídeňské filharmonie proměnil, zejména u fléten a pozounů, a přesto uvnitř tělesa cítíte linii, která byla dříve a je nutné na ni dbát: je to velmi zpěvný zvuk, který má filharmonie dodnes. Proměňuje sice své barvy od jasných přes temné odstíny, jež se v průběhu let mění, ale uvnitř tělesa zůstává zpěvný zvuk, který nemá žádný jiný orchestr.“ Nechme se na podzim překvapit, kolik zpěvnosti získá dirigent Jakub Hrůša z Vídeňských filharmoniků na MHF Dvořákova Praha. Kniha Christopha Wagnera-Trenkwitze je velmi poutavá a přínosná. Svým odborným a lehce popularizačním i vtipným stylem se otevírá vstřícně širšímu spektru zájemců z různých sfér společnosti.

Foto: Fb a archiv Vídeňských filharmoniků, Terry Linke, Benedikt Dinkhauser, Salzburger Festspiele/Marco Borrelli, Wikipedia (volná díla)