„Jednoznačně největším dramaturgickým triumfem Státního divadla v Brně a především dramaturga Václava Noska bylo v následujících letech obdivuhodných pět světových premiér jevištních děl Bohuslava Martinů.“

„Martinů a já jsme zkonstruovali operu-film, o němž je možno říci, že má skutečně dva otce – dvojčata, neboť jestliže já jsem dal pouze potravu hudbě, Martinů byl plný nápadů pro libreto.“

„Martinů jednoaktová opera zazněla v jednom večeru věnovaném antické Ariadně spolu s dalšími dvěma díly: Monteverdiho fragmentem Nářek Ariadnin a scénickým melodramem Jiřího Bendy Ariadna na Naxu.“

Před časem jsme přinesli příspěvek o baletních a operních inscenacích Bohuslava Martinů, které byly ve světové premiéře provedeny v Brně v meziválečných letech, týkalo se to let dvacátých a zejména třicátých. Skladatel sám byl tehdy s nastudováním těchto inscenací spokojen, a tak se dalo čekat, že do Brna přibydou ještě další novinky. Bohužel se tak nestalo. V roce 1938 byla ještě nastudována jeho operní novinka Julietta, provedená ovšem v Národním divadle v Praze, a pak přišla neblahá válečná léta, která pro skladatele znamenala nedobrovolné přestřižení vazeb s domovem a posléze dokonce opuštění Evropy a život v zámoří. Od roku 1938 do své smrti se už do Československa nevrátil.

„Přestože nikdo nemohl tušit, že se od rybníku Vajgar jednou natrvalo přesune k ústí řeky Hudson, o jeho směřování k hudbě bylo jasno poměrně brzy.“

„V MET byl na roztrhání. Korepetoval, zkoušel s orchestrem, vedl smíšený pěvecký sbor a tu a tam dirigoval.“

„Přirozeně, že nebyl jediný, kdo od nás touto zámořskou ‚Mekkou opery‘ prošel; nikdo se ale nemůže pochlubit tím, že tam setrval neskutečné tři dekády.“

Druhá část seriálu Až na konec světa se věnuje Kurtu Adlerovi, který se jako sbormistr, dirigent i hudební publicista prosadil za hranicemi rodného státu: v Berlíně, Kyjevě, Stalingradu a nakonec na neskutečných třicet let v Metropolitní opeře v New Yorku. Jeho rodným krajem přitom byly jižní Čechy a do Spojených států zavčas unikl jen díky dobrému odhadu situace, což mu jako synovi židovských rodičů patrně zachránilo život.

„Stejně jako Zápisník zmizelého, premiérovaný v dubnu 1921, je i Káťa Kabanová plodem přátelství s Kamilou Stösslovou.“

„V Brně mne nenávidí, v Praze závidí, ale v Bratislavě návidí rádi.“

„Tragickou lásku mezi Káťou a Borisem provází Janáček tou nejkrásnější a nejlyričtější hudbou, jakou kdy napsal.“

Káťa Kabanová, šestá z devíti oper Leoše Janáčka, lyrické drama vycházející z Ostrovského hry Bouře, je od prvních tónů po závěr hudebně i svým příběhem magicky přitažlivá. Zasahuje od velkoleposti po intimitu, od vášní po úzkost, od dramatičnosti po lyriku. Poprvé se hrála přesně před 99 lety, 23. listopadu 1921, v brněnském Městském divadle, předtím německém, v současnosti Mahenově. Světové premiéry tam měly i Janáčkovy opery Příhody lišky Bystroušky, Šárka, Věc Makropulos a Z mrtvého domu.

„Některá díla v době svého vzniku i v následujících letech slavila velké úspěchy a uznání a postupem let začala mizet z koncertních pódií.“

„Praha prožívala v Rudolfinu opět mimořádné okamžiky a Supraphon pohotově natočil studiově toto dílo přesně v tom obsazení jako na koncertě.“

„Český repertoár sice v něm měl vždycky skvělého tlumočníka, avšak například Národní divadlo se ho coby operního šéfa dočkalo až v poslední fázi jeho života.“

Nahrávkou rozměrné dramatické kantáty Bouře s textem Svatopluka Čecha ve zhudebnění Vítězslava Nováka připomínáme dirigentský odkaz Zdeňka Košlera. Pamatujeme ho jako operního šéfa v pražském Národním divadle v době znovuotevření po několikaleté rekonstrukci v roce 1983 s památným přenosem Libuše. Vzpomínáme na něj jako na spolutvůrce tehdejšího kompletního nastudování oper Bedřicha Smetany i jako na dirigenta koncertů České filharmonie. Vracel se hodně do Bratislavy a do Japonska. Je podepsán pod nahrávkou Prodané nevěsty s Gabrielou Beňačkovou a Petrem Dvorským a Dalibora s Evou Urbanovou a Leo Marianem Vodičkou. Jeho život se uzavřel právě před 25 lety, 2. července 1995.

„Prvotřídní nastudování českých oper byla v té době v Praze na běžném repertoáru, stala se vzorovými pro další léta a desetiletí.“

„Nejen v Edinburghu, ale i pro velkou část české hudební veřejnosti vzbudil senzaci mladý Vilém Přibyl, ještě poněkud neznámý, ale svým uměním strhující.“

„Krombholcova zvuková velkorysost a nasazení nás přenášejí velmi působivě do dramatického děje.“

Do naší sběrné rubriky NahrávkaPlus přidáváme Dalibora Bedřicha Smetany. Není to sice u příležitosti nějak zakulaceného výročí jeho premiéry, tu měl 6. května 1868 v pražském Novoměstském divadle v rámci oslav spojených s položením základního kamene Zlaté kapličky, ale proto, že právě v těchto dnech vrcholí přípravy nové inscenace, kterou chystá Národní divadlo v Praze v režii Jiřího Nekvasila. Premiéry jsou ve čtvrtek a v sobotu, 27. a 29. června, a novinka se pak vzápětí představí i na festivalu Smetanova Litomyšl o týden později. Pro referenční nahrávku tohoto titulu jsme ovšem sáhli půl století do historie.