„Z odlišného financování vychází i naprosto rozdílný přístup k účasti na chodu tělesa. Všichni členové mají pocit zodpovědnosti za to, jak bude jejich soubor fungovat.“

„Jediná organizace, kde jsem se v Česku setkala s podobným přístupem, byl skautský oddíl, nikdy ale ne kulturní instituce.“

„Pro členy jde o klíčovou součást jejich životů, často nejdůležitější věc hned po rodině a zaměstnání.“

Mají slova o univerzálnosti hudební řeči skutečně pravdivý základ? Co může být pro Evropana velkým kulturním šokem? Jaká díla velí uvádět v Americe tradice? – Markéta Milerová se dostala na delší dobu do Seattlu. Zapojila se tam do aktivit a práce pěveckého tělesa Seattle Chamber Singers a v přestávkách mezi opakovanými návraty k notám – mezi osvojováním svého partu ve skladbě, kterou budou zpívat ve světové premiéře – popisuje teď pro KlasikuPlus rozdíly ve sborovém životě u nás a v USA.

Když jsem se v lednu přestěhovala do Spojených států, měla jsem jasno v jedné věci – chci si co nejrychleji najít pěvecký sbor. Láska ke sborovému zpěvu mě provází už dobrých dvacet let a život bez něj si nedovedu představit. Samozřejmě pro mě americký přístup k neprofesionálním hudebním uskupením znamenal velkou neznámou. Jak moc se bude dbát na kvalitu výkonu? Bude repertoár složený z děl západní vážné hudby, nebo budou většinu tvořit moderní skladby, či dokonce gospely? Jak ovlivní charakter sboru fakt, že se stěhuju do Seattlu – města s poměrně krátkou historií, které je proslulé technologickým rozvojem a vznikem Microsoftu a Amazonu? Rychle se ukázalo, že všechny obavy byly plané, a já se setkala s velmi odlišným přístupem k samotné podstatě sborového zpěvu, a navíc jsem si uvědomila, že klišé o univerzálnosti hudební řeči mají skutečně pravdivý základ.

Pouhé tři dny po příletu do Seattlu jsem dorazila na první zkoušku sboru Seattle Chamber Singers. Nemohla jsem si vybrat lépe. Celá instituce se skládá ze zhruba padesátičlenného smíšeného sboru a sedmdesátičlenného orchestru s názvem Orchestra Seattle. Všichni členové jsou dobrovolníci, jedinými placenými zaměstnanci jsou hudební ředitel, dirigent a sbormistr v jedné osobě William White a korepetitorka sboru. Hned zpočátku jsem si uvědomila první rozdíl. Nikdo na začátku druhého pololetí nevybíral poplatky. Peníze celá organizace získává formou dobrovolných darů od členů i od návštěvníků koncertů a z prodeje lístků. A musí si umět vystačit doopravdy jen s tím, protože o podpoře kultury ze strany státu nebo města v Americe velmi často nemůže být vůbec řeč. Dokonce se moji noví sboroví kolegové velmi podivili, když se dozvěděli, že v České republice značná část kultury funguje právě díky státním dotacím.

Z odlišného financování sboru a orchestru poté vychází i naprosto rozdílný přístup k celé účasti na chodu tělesa. Všichni členové mají pocit zodpovědnosti za to, jak bude jejich soubor fungovat. Je to doopravdy JEJICH organizace, pocit ztotožnění s komunitou je velmi silný a díky němu pak o chod organizace pečují obětavě a nezištně. Dobře to je vidět například na dobrovolných příspěvcích – každý finančně přispívá, přestože to není povinné, a nezřídka opravdu štědrou částkou. Všichni totiž vědí, že bez společného úsilí by těleso jednoduše zaniklo. Členové se podílejí na různých organizačních úkolech nebo na pořádání akcí bez nároku na jakoukoli odměnu. Jediná organizace, kde jsem se v Česku setkala s podobným přístupem, byl skautský oddíl, nikdy ale ne kulturní instituce.

Největším „kulturním šokem“ pro mě pak byla akce s názvem auction gala, volně přeloženo aukční galavečer. To je moment, kdy sbor i orchestr získává většinu svých finančních prostředků na následující sezónu. Jedná se o velice „americkou“ záležitost, která je v oblasti financování kultury, ale například i vzdělávání poměrně běžná. Všichni členové organizace a jejich partneři nebo přátelé se sejdou na slavnostním, často tematicky zaměřeném večeru, na který si zakoupí poměrně drahou vstupenku (jeden lístek stojí v přepočtu skoro 2 000 korun). Tato částka pokrývá pouze pronájem prostoru, servírovanou večeři a nápoje, hudební doprovod nebo výzdobu. Opravdové vybírání peněz teprve přijde v podobě dražby předmětů nebo zážitků, které darovali členové tělesa a jejich blízcí. Organizování aukčního večera stojí velké množství úsilí a času a naprostá většina členů přiloží ruku k dílu.

Společná práce na chodu tělesa ale nekončí jenom u získávání finančních prostředků a zajištění organizačních záležitostí. Seattle Chamber Singers a Orchestra Seattle jsou proslaveny velkým množstvím původní hudby, kterou přímo pro ně píšou renomovaní autoři amerického Severozápadu, z nichž někteří jsou sami členy sboru nebo orchestru. V letošní jubilejní padesáté sezóně soubor provede tři světové premiéry vokálně-instrumentálních děl společně s několika dalšími skladbami, které v minulosti vznikly exkluzivně pro něj. Jednou z nich je monumentální oratorium s názvem Earthmakers od skladatelky Carol Sams, žačky Daria Milhauda a první ženské držitelky doktorátu z kompozice na University of Washington. Skladba pro smíšený sbor, dětský sbor, osm sólistů a orchestr zpracovává mýty o vzniku světa různých světových kultur a eklekticky spojuje rozličné vlivy a styly. Je plná originální imaginace a divadelních momentů ve formě zapojení publika nebo scénické práce.

Kromě soudobé vážné hudby má ale sbor a orchestr v repertoáru i ta nejklasičtější díla včetně Beethovenových symfonií nebo Händelova Mesiáše, který se uvádí každý rok o Vánocích, jak ve Spojených státech velí tradice. Nechybí ani česká hudba. V uplynulé sezóně soubor provedl málo známý Žalm 149 Antonína Dvořáka, a to dokonce v češtině. Hudební ředitel William White se obecně snaží vyzdvihnout méně známé skladatele nebo díla. Celou uplynulou sezónu například věnoval stému výročí narození francouzské skladatelky Lili Boulanger.

Od všech členů je očekávána vysoká angažovanost, která spočívá nejen v účasti na zkouškách, ale i v samostudiu repertoáru, v pomoci s organizací jednotlivých akcí nebo v získávání nových návštěvníků koncertů. Nasazení opravdu není malé, každá sezóna zahrnuje minimálně šest hlavních koncertů, zhruba se tedy jedná o jeden koncert měsíčně, dále komorní řadu se třemi koncerty a navíc speciální koncerty, například v rámci některého z místních festivalů nebo ve spolupráci s jinými tělesy. V Seattlu není o kulturní instituce nouze. Například pěveckých sborů zde fungují desítky. Soubor Seattle Chamber Singers je ale výjimečný svým orchestrem, skladbou repertoáru i velikostí. Rovnat se mu může jen skvělý sbor University of Washington a také sbor Seattle Symphony Chorale, který funguje při místní filharmonii Seattle Symphony. I toto těleso je ale složeno z dobrovolníků. Profesionální pěvecký sbor v celé oblasti dosud chybí.

Přestože se nejedná o hudebníky z povolání, ze souborů Seattle Chamber Singers a Orchestra Seattle čiší snaha o naprostou profesionalitu a hlavně obrovské nadšení, které je patrné ve všech rovinách fungování tělesa. A to i přesto, že na koncerty chodí průměrně jen kolem čtyř set posluchačů, z nichž většina jsou buď přátelé, nebo rodinní příslušníci členů. Pro členy jde o klíčovou součást jejich životů, často nejdůležitější věc hned po rodině a zaměstnání. O tom svědčí jak štědré finanční dary, mnohdy přesahující tisíce dolarů, tak fakt, že mnoho členů je součástí této organizace několik desítek let. Zápal pro věc je nesmírně nakažlivý a já jsem vděčná, že k nim mohu patřit.

Foto: Archiv OSSCS