„Za 61 let nepřetržitého vedení sboru naučil zpěvu, rytmu, ale i společenským základům přes 7 000 dětí.“

„S panem profesorem jsme vyběhli na Sněžku a tam jsme překvapeným turistům zpívali v červenci koledy.“

„I když jsem se dále zpěvu nevěnovala, pan profesor mi fandil dál. I přes svůj pokročilý věk navštěvoval má vystoupení.“

„Nedomnívám se, že by zkušenosti, znalosti a dovednosti získané v kterémkoliv oddělení mých sborů měly zásluhu na pozdější kariéře jejich absolventů. Ale bezesporu měly vliv na nasměrování jejich zájmu, úrovně estetického cítění, hudebnosti, systematičnosti, zodpovědnosti vůči kolektivu atd. Na úrovni těchto vlastností pak byly závislé výsledky jejich dalšího, finálního vzdělávání.“ Skromnost v Pamětech pana profesora Čestmíra Staška není ani trochu na místě. Za 61 let nepřetržitého vedení sboru naučil zpěvu, rytmu, ale i společenským základům přes 7 000 dětí. Mezi nimi například Adama Plachetku, Martina Šrejmu nebo Vladimíra Doležala. A také hornistku Kateřinu Javůrkovou, která pro portál KlasikaPlus na sbormistra, jehož život se 8. března uzavřel, vzpomíná.

Když se náš táta rozhodl, že nás s bratrem povede k hudbě, naše první kroky vedly hned k těm nejpovolanějším: „Pískání pro zdravé dýchání“ u profesora Václava Žilky a zpěv v Pražském dětském sboru u pana profesora Čestmíra Staška. Intonační základy, které jsem získala v šesti letech u pana profesora, tehdy ještě ve sboru Pramínek, určeném pro ty nejmenší, mně bez přehánění pomáhají dodnes. Profesorovy nedostižné pomůcky, jak čistě zazpívat všechny intervaly, zábavná rytmická i intonační cvičení, všudypřítomný humor, který samozřejmě střídala i přísnost a důslednost, letní tábory, společné výlety, první zahraniční cesty – tolik vzpomínek, které bych si přála, aby s hudbou zažily od malička i mé děti.

S panem profesorem jsme vyběhli na Sněžku a tam jsme překvapeným turistům zpívali v červenci koledy, které jsme nacvičovali na vánoční koncerty. Zpívali jsme ale také na Pražském jaru a v chrámu sv. Víta jsme premiérovali oratorium Juda Maccabeus Sylvie Bodorové. Podívali jsme se poprvé do Belgie, Francie a Lucemburska. Naše rodiny se spřátelily a nakonec jsme za panem profesorem jezdili i v létě na jeho zahrádku v Kunraticích, jen tak posedět, ale i pomoct. A jednou jsme mu tam přes celou Prahu vezli hnůj z naší farmy. „To člověku konečně dojde, co to znamená…jet jako s hnojem,“ smál se po našem příjezdu.

Pražský dětský sbor mě provázel sedm let, a i když jsem se dále již zpěvu nevěnovala, pan profesor mi fandil dál. I přes svůj pokročilý věk navštěvoval snad všechna má pražská sólová vystoupení. Když jsem před koncertem zahlédla jeho drobnou postavu s hůlkou, vždy mě to dojalo a nestačila jsem se divit, kolik energie ve svých devadesáti letech stále měl. Vždycky přijel sám, tramvají a nikdy si nechtěl nechat pomoci. Dodnes nám doma na chodbě visí plakát PDS z roku 2000 s textem: „Slyšte tiše, jak božská hudba zní…“

Děkuji Vám, pane profesore, za nás všechny holky a kluky, co jsme u Vás vyrostli a prozpívali se dětstvím. Věřím, že nahoře vedete sbor plný andělů a pořádáte Staškárny.

——-

Nekrolog jsme publikovali zde.

Foto: archiv KlasikyPlus