„Petra Alvarez Šimková vytváří titulní hrdinku uvěřitelně. Pěvkyně na svém místě.“

„Pavel Černoch předvedl, proč je po Evropě tak žádaný.“

„Vůbec by na mnoha klíčových místech neublížilo, kdyby se z orchestru ozývalo mnohem víc toho pravého verismu.“

Pucciniho Tosca jako replika inscenace scénografa Josefa Svobody z roku 1947 slavila úspěchy v pražské Státní opeře od roku 1999. Opět se tam teď vrátila po její rekonstrukci. První představení obnoveného projektu bylo ve středu zároveň prvním ze série večerů, pro které je letos na podzim zaslouženě vzácným a vítaným hostem v roli Cavaradossiho mezinárodně úspěšný český tenorista Pavel Černoch. Formulace Národního divadla, že vystupuje v hlavní roli, je však nešťastná. Hlavní a titulní rolí má být a je zpěvačka Floria Tosca. A Petra Alvarez Šimková se jí zhostila velmi dobře.

Rok 1900 byl rokem římské a záhy i milánské premiéry opery Tosca. Hru Victoriena Sardoua nesoucí název La Tosca upravili libretisté pro Pucciniho zhudebnění geniálně. Stručně, epicky, psychologicky věrně. Opera má spád, dobrý text, strhující děj a poskytuje publiku velké hudební i dramatické emoce. Je akční. Vypjatá. Dojme. Staví se navíc na stranu pokroku a svobody, a to natolik, že diváci dokonce se zadostiučiněním schválí hlavní hrdince vraždu všemocného zlovolného policejního šéfa. To, že Puccini přinesl do opery verismus, už mu dnes nikdo nevyčítá. Naopak. Jeho Tosca už dlouho nepohoršuje, nikdo dávno nepoužívá hanlivá slova jako slátanina nebo krvák. A že s ní skladatel slavil úspěch, který se nezmenšil a trvá dodnes? Že jde o celosvětově pátou nejhranější operu? Je dobře, geniálně napsaná!

Rok 1947 byl rokem, kdy pražská Velká opera 5. května, progresivní mladý soubor využívající uprázdněné Nové německé divadlo, vstoupila do kulturního dění novou inscenací Toscy. Scénografickou příležitost tehdy opětovně dostal mladičký Josef Svoboda, student Vysoké školy uměleckoprůmyslové. Za několik poválečných let pro ambiciózní soubor vytvořil patnáct operních scénických výprav. Tosca mezi nimi hned patřila k těm, které měly potenciál stát se legendárními. Svoboda se inspiroval barokní architekturou a jako výrazný prvek, neotřelý a působivý, použil ve smělých a asi tehdy i dosud nevídaných kulisách a dekoracích silně nakloněný prostor, zkreslenou perspektivu, žabí i ptačí. Opera 5. května při realizaci narazila na své technické limity, ale právě ty chtěl Svoboda v zájmu nové moderní působivosti hudebního divadla rozšiřovat…

Rok 1999 se stal rokem rekonstrukce Svobodovy scénické výpravy. Ředitel tehdy samostatné Státní opery Praha Daniel Dvořák, Svobodův žák, vytvořil za použití o půlstoletí novějších a dokonalejších prostředků a technologií repliku pozoruhodného jevištního prostoru, v prvním dějství s pohledem do chrámové klenby, ve druhém nahlížejícím jakoby shora do pracovny policejního šéfa a ve třetím zvedajícím oči vzhůru k věžím Andělského hradu. Chtěl vzdát tehdy už světoznámému scénografovi neobvyklý hold k jeho nadcházejícím osmdesátinám. Režisér Martin Otava k tomu přidal ztvárnění příběhu v intencích režie Karla Jerneka rovněž z roku 1947. Jinak by to ani v tak jednoznačných kulisách nešlo.

Rok 2020, kdy je divadlo stojící mezi Národním muzeem a Hlavním nádražím už podruhé v historii ve svazku s Národním divadlem, v tomto případě alespoň se zachováním povědomí o tradicích, které k domu patří, přinesl opětovné obnovení inscenace z přelomu tisíciletí. Pěvci tvořící aktuální tým vpluli do hracího prostoru a aranžmá hladce.

Pěvkyně Floria Tosca, stejně jako malíř Mario Cavaradossi, zaplatí životem, dostali se totiž do zorného pole policejního tyrana. Je turbulentní červnový den roku 1800, do Říma, momentálně pod neapolsko-rakouskou nadvládou, přichází nejprve zpráva o Napoleonově prohře v bitvě u Marenga, zanedlouho pak opravená zpráva o Napoleonově vítězství. Scarpiovi, šéfovi tajné policie, nejde teď však o politiku: chce získat Tosku. Drama má rychlý průběh. Odpudivý všemocný muž je v jeho závěru mrtvý, do Říma brzy přijdou Francouzi, v té době symbolizující svobodu, ale malíř nežije, policie ještě drží moc a Tosca nenachází jiné východisko než sebevraždu. Zdá se přirozené, že právě tenhle příběh nepotřebuje žádné velké a nové režijní výklady a aktualizace. Není nutné v něm hledat skryté významy a symboliku. Potřebuje být věrohodný, reálný, realistický, klidně i naturalistický. Tahle inscenace taková je.

Sopranistka Petra Alvarez Šimková vytváří titulní hrdinku uvěřitelně: je žárlivá, ale milující; je zbožná, ale v konfrontaci se ztělesněným zlem nakonec vraždí; je důvěřivá, ale když pozná, že byla podvedena, neváhá. Vrcholem její role po pěvecké stránce je – a skutečně také byla – árie Vissi d’arte. Zoufalý monolog, svého druhu modlitba. Proč ona, která žije jen pro umění, musí zažívat to, co právě zažívá…!? Pevný, dostatečně dramatický, ale neopotřebovaný hlas, zvládnutý výraz. Pěvkyně na svém místě.

Pavel Černoch předvedl, proč je po Evropě tak žádaný. Mladistvý, výrazově nepřeháněný hlas, lyričtější projev s dostatečně italskou dikcí, schopnost přesvědčit i ve vypjatých okamžicích. Nestrhává na sebe pozornost, funguje plně ve službě inscenaci, ale publiku tam, kde se to od tenoristy očekává, dopřeje i ten správný požitek ze zpěvu. Je profesionál, který odevzdá sto procent potřebného.

Pro roli Scarpii získalo Národní divadlo jako hosta polského barytonistu Krzysztofa Szumanského, pěvce sbírajícího už dvě desetiletí zkušenosti v západní Evropě od Německa po Anglii a Irsko, postupně od Händela přes Mozarta až po Wagnera. Zpívá aktuálně Escamilla, Modrovouse i Bludného Holanďana. Když se objevil ve středu na scéně poprvé, působil impozantně. Scarpiu i ve druhém dějství obdařil vokálně a herecky dostatečně širokým rejstříkem, znělým a suverénním, ale pro charakteristiku role do těch nejzápornějších záhybů by přece jen potřeboval dostat do hlasu ještě víc odstínů a zapomenout pro ty chvíle co nejvíc na ušlechtilé belcanto.

Představení dirigoval Hilary Griffiths. Mělo po hudební stránce spolehlivý průběh, ale vůbec by na mnoha klíčových místech neublížilo, kdyby se z orchestru ozývalo mnohem víc toho pravého verismu – víc temperamentu a dramatického patosu, víc skutečně intenzivních, překvapivých a srdceryvných emocionálních nárazů. Hlavně scéna v kostele, závěr prvního dějství, kdy se mísí Scarpiovo chlípné a zpupné vyznání s pobožným zpěvem Te Deum, by tak mohla vyznít ještě mnohem účinněji, mrazivěji.

Na jevišti se 9. září při děkovačce s pěvci sešli jak Daniel Dvořák, tak Martin Otava. Scénograf už mezi nimi nebyl, letos se připomínalo sto let od jeho narození. Obnovená inscenace potvrdila, že Svobodova jevištní výtvarná koncepce z roku 1947 se jen tak neokouká. Je realistická, a přitom abstraktní; je na pohled tradiční, ale zároveň mimořádně moderní. Ideálně splňuje pro operu oba nutné momenty – ukotvuje iluzivně děj do konkrétního prostředí a současně vytváří vlastní divadelní prostor, podporující fantazii. Koresponduje s hudbou. Pomáhá navození vášní i pocitu vykloubenosti doby, osudovosti a zmaru. Je evidentně nadčasová. Stejně geniální jako Pucciniho dílo.

Foto: Patrik Borecký