neděle, 27 září 2020 12:07

Století Václava Neumanna

Autor:

„Václav Neumann po nástupu do čela České filharmonie vyhlásil novou éru v nahrávání našeho prvního orchestru, jemuž mělo dominovat dílo Antonína Dvořáka.“

„V příštích letech Václav Neumann vybudoval hudební fonotéku, v jejíž obsáhlosti mu může jen málokdo konkurovat.“

„Díky vzácným a historickým dokumentům a vzpomínkám pamětníků zůstává letošní jubilant osobností umělecky mimořádnou, v mnoha případech vzorovou, lidsky noblesní, velkorysou, a tím i nezapomenutelnou.“

 

5

 

V úterý 29. září uplyne přesně sto let od narození Václava Neumanna, významného českého dirigenta, který více než dvě dekády stál v čele České filharmonie. Během své neúnavné práce dokázal nahrávkou zvěčnit takřka celé orchestrální dílo Antonína Dvořáka, komplety symfonií Gustava Mahlera a Bohuslava Martinů, čímž významně přispěl k jeho popularizaci u nás i ve světě, některé z Janáčkových oper i další perly symfonického repertoáru tuzemského i zahraničního.

Před sto lety se narodil Václav Neumann, nestor českých dirigentů dvacátého století. Proměny doby v devadesátých letech otevřely novou kapitolu i v dalším vývoji české, ale i světové hudební kultury. Osud tomu chtěl, že význam mnoha osobností, jejichž umělecký přínos za pultem České filharmonie byl v dobách jejich života nezpochybnitelný a ve svém přínosu jedinečný, postupně ustoupil v očích veřejnosti, zvláště té, která hodnotí vývoj černobíle, do pozadí. Je skvělé, že po roce 1990 se dočkali konečného a důsledného docenění filharmoničtí šéfové Václav Talich, Rafael Kubelík a Karel Ančerl.

Václav Neumann – bereme-li v úvahu jeho roční angažmá ve funkci šéfdirigenta České filharmonie koncem čtyřicátých let dvacátého století a pomineme-li několik následujících let, kdy zde pouze hostoval – zjišťujeme, že byl s filharmonií spjat po celý svůj život. Svou vrcholnou šéfovskou éru prožil v letech 1968–1990. Dnes bývá zvykem Václava Neumanna posuzovat pouze z hlediska jejího posledního desetiletí, které, pravda, působí ve srovnání s dřívějšími léty standardně. To je ovšem velmi zkreslující dojem a důkazem jsou mimo jiné Neumannovy nahrávky, jimž jsou věnovány budoucí řádky. Ani Ančerlova éra, dnes právem považovaná za legendární, nebyla pro tohoto výjimečného umělce procházkou růžovým sadem a ve svém závěru i ona byla mnohými filharmoniky pociťovaná jako svým způsobem vyčerpaná, volající po určité změně.

 

8

 

Po odchodu z České filharmonie koncem čtyřicátých let (vzhledem k jeho mladému věku a malým zkušenostem se jeho jmenování šéfem jevilo jako předčasné) působil Václav Neumann ve významných dirigentských funkcích mimo Prahu (Karlovy Vary, Brno) a posléze i v zahraničí. Velké renomé získal v Komické opeře v Berlíně a zvláště pak jako umělecký ředitel Lipské opery a slavného orchestru Gewandhausu. Nikdy však neztrácel kontakt s naším hudebním životem, kromě filharmonie se pravidelně objevoval zvláště ve FOKu. V pozdějších letech se stal jeho statutárním dirigentem a posléze i dirigentem České filharmonie. Každé jeho hostování bylo velmi vítané, mnohdy byl podepsán pod vrcholnými událostmi (příkladem je mimo jiné nezapomenutelné provedení Honeggerovy Jany z Arku s rozhlasovými symfoniky, sborem a špičkovými sólisty ve svatovítské katedrále v rámci Pražského jara 1964). V té době byl považován za významného „muže v pozadí“.

V roce 1968 odešel Karel Ančerl do penze a navázal spolupráci se symfonickým orchestrem v Torontu. Vstup vojsk Varšavské smlouvy a postupné změny s tím související zásadně přispěly k tomu, že zůstal na Západě trvale. Česká filharmonie byla bez šéfa a zvažovala, kdo by mohl být Ančerlovým nástupcem. Na protest proti vstupu vojsk odešel Václav Neumann z postu hudebního ředitele v Lipsku a ještě koncem roku 1968 byl jmenován šéfem České filharmonie. O správnosti tohoto kroku byla přesvědčena zdrcující většina české kulturní veřejnosti. Václav Neumann mimo jiné vyhlásil novou éru v nahrávání našeho prvního orchestru, jemuž mělo dominovat dílo Antonína Dvořáka. Patrné rozdíly v pojetí Dvořákových i dalších základních skladeb české národní hudby (Má vlast) pocítili posluchači poměrně brzy.

 

 

V předcházející Ančerlově éře získala Česká filharmonie světové renomé a zvláště byla oceňována její dokonalá interpretace novodobé tvorby (Stravinskij, Prokofjev, Janáček, Martinů, soudobí autoři). Nicméně exaktní důslednost, technická dokonalost, novodobý zvuk mnohdy dominovaly nad vnitřním citovým nábojem, jaký vyzařuje z partitur Smetany, Dvořáka a dalších představitelů české tvorby. V tomto smyslu jejich nové nahrávky pod taktovkou Neumanna vyvolávaly pocit jakéhosi „talichovského“ návratu, ač Ančerlův smysl pro moderní pojetí i zde měl velkou řadu příznivců.

V příštích letech Václav Neumann vybudoval hudební fonotéku, v jejíž obsáhlosti mu může jen málokdo konkurovat. Není možné se v tomto krátkém úseku věnovat jednotlivým nahrávkám, ba ani ne všem jeho velkým projektům. Jejich soupis je ohromující, a dokládá tak Neumannovu všestrannost (je možné se o tom přesvědčit například v Českém hudebním slovníku osob a institucí i na dalších adresách, například zde.

 

7

 

Při globálním pohledu na Neumannovu diskografii jako celek vystupují do popředí tři největší projekty v podobě kompletních nahrávek symfonií. Shodou okolností se ve všech případech jednalo o první počiny v tomto směru u tehdy jediné domácí firmy Supraphon. Nahráváním skladeb Antonína Dvořáka Václav Neumann splnil své předsevzetí do puntíku. Chybí snad pouze obě serenády, Legendy a velká celovečerní díla vokálně-orchestrální. Vedle počátečních Slovanských tanců, České suity a Slovanských rapsodií, které ihned na počátku sedmdesátých let do svého katalogu převzala firma Decca, natočil orchestrální předehry, erbenovské symfonické básně, všechny koncerty a dlouhou řadu dalších skladeb, včetně kompletní Rusalky.

 

Celému Neumannovu dvořákovskému katalogu ovšem vévodí dva komplety symfonií pro Supraphon (třetí pro Nipon Columbia už nedokončil). Ten první, dokončený roku 1975, a zároveň vůbec první, jaký u nás byl realizován, vznikl už po hodině dvanácté. V té době už existovaly londýnské komplety Istvána Kertésze a Witolda Rowického a ovšem Kubelíkův s Berlínskými filharmoniky, tehdy samozřejmě u nás nedostižné. Druhý Neumannův dvořákovský komplet, v digitální verzi, se objevil v letech osmdesátých. Je zvukově bohatší, žel umělecky nedosahuje kompletu prvního. Je příliš rutinní a orchestr se nevyhnul dokonce ani některým menším nepřesnostem.

 

3

 

Druhým velkým Neumannovým projektem byl rovněž vůbec první komplet symfonií Bohuslava Martinů z let 1976–78. Ten způsobil velký rozruch na světovém hudebním trhu – jednak první takovou velkou prezentací jednoho z nejvýznamnějších symfoniků dvacátého století, jednak uměleckou úrovní. Ne nadarmo získal vůbec největší počet světových ocenění, jakého se kdy dostalo firmě Supraphon. Pro nás je ovšem zásadní ona významná role poznávací a propagační, a to nejen skladeb jako takových, ale samotného skladatele. Podobně jako v případě Dvořákových symfonií, i v případě Bohuslava Martinů začal Václav Neumann v digitální době komplet jeho symfonií znovu nahrávat. Už jej však nemohl dokončit. I tentokrát dílčí výsledek potvrdil, že technický pokrok opravdu nemá ten rozhodující vliv na konečný umělecký výsledek. Místo v nepsaném zlatém fondu náleží nahrávkám symfonií onoho prvního, staršího kompletu.

Největším počinem v tomto směru byla nesporně nahrávka všech devíti dokončených symfonií a Adagia z nedokončené symfonie desáté Gustava Mahlera. Zde byl úkol pro Václava Neumanna obzvláště náročný. Vysokou laťku mahlerovské interpretace nasadily už dříve vůbec první, zhruba ve stejné době vzniklé mahlerovské komplety – v Evropě Kubelíkův a v Americe Bernsteinův. Na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let navíc těch dalších souborů existovala celá řada – vesměs s nejvýznamnějšími světovými dirigenty a orchestry. Do současnosti byla pak rozšířena o další počiny, takže konfrontace po letech není vůbec jednoduchá. S Mahlerovými symfoniemi však měl Václav Neumann už dříve velké zkušenosti. Natáčel je s lipským Gewandhausem v dobách svého tamějšího působení. Při prohlížení novodobých hudebních periodik figuruje Neumannův filharmonický komplet stále mezi nejuznávanějšími počiny. Ještě lépe nás o tom přesvědčí vlastní poslech.

 

 

I po letech jde o skvělou vizitku našeho prvního orchestru, jehož vlastnosti, zvláště v podobě charakteristického zvuku jednotlivých nástrojových skupin (zejména smyčcové), vzbuzují již dlouhá desetiletí ohlas doma i ve světě – v případě Mahlera stejně jako při poslechu nahrávek základních děl české národní hudby. Neumannův přístup k velkým partiturám byl, jak známo, velkorysý, a díla jako Smetanova Má vlast, Sukův Asrael, Šostakovičova Leningradská a samozřejmě Mahlerovy symfonie tak získávala obdivuhodný, pevně sevřený jednolitý celek. Jistě by tomu tak nebylo, kdyby dirigent bazíroval na drobných detailech, které tehdy mnohým recenzentům, ale i posluchačům leckdy chyběly. Koncerty a nahrávky některých špičkových světových dirigentů současnosti jsou důkazem, že obojí skutečně nelze. Neumannovi šlo především o celkovou architekturu díla, což předpokládalo více globální než detailní přímočarý přístup.

Díky dnes už vzácným a historickým dokumentům na obrazových a zvukových nosičích a vzpomínkám pamětníků zůstává letošní velký jubilant osobností umělecky mimořádnou, v mnoha případech vzorovou, lidsky noblesní, velkorysou, a tím i nezapomenutelnou.

 

10

 

Foto: Česká filharmonie, Youtube, Fb Českého rozhlasu D-Dur

Bohuslav Vítek

Hudební publicista, dramaturg, pedagog a rozhlasový redaktor.

Rodák z Litomyšle stejně jako Bedřich Smetana, celoživotní příznivec jeho hudby, ale i hudby dalších českých klasiků, sběratel a mimořádný znalec nahrávek klasické hudby, autor nesčetných textů o hudbě, její zasvěcený popularizátor. Vyučoval na pardubické konzervatoři. Jako absolvent hudební vědy na Karlově univerzitě byl dramaturgem Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK a Komorní filharmonie Pardubice, kterou několik let vedl také jako ředitel a na jejíž dramaturgii doposud spolupracuje. Dlouhá léta působil v rozhlase, kde byl vedoucím hudební redakce stanice Vltava a dodnes je jedním z průvodců vysíláním stanice D dur.

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.