„Zaujmeme, když dáváme českou hudbu. Američané jdou na ČF jako na zážitek, který bude autentický.“

„Pro Ameriku je čtyřletý cyklus zájezdů tak akorát.“

„Vozíme dva, maximálně tři různé programy, protože na turné není čas zkoušet.“

Česká filharmonie má dnes večer se Semjonem Byčkovem v Kalifornii na více než dvoutýdenním americkém turné předposlední koncert. Koná se v Davies Symphony Hall, v sále, který San Francisco postavilo na přelomu 70. a 80. let 20. století. Síň má skoro 2800 míst a je pojmenována po paní Louise Davies, dámě ze staré sanfranciské rodiny, největší z donátorů stavby. O sálech, o programu i o dalších aspektech uspořádání zájezdu do Spojených států hovořil portál KlasikaPlus s Davidem Marečkem, generálním ředitelem orchestru. Od roku 1965 jde o třinácté turné po USA. 

Je pravidlem, že se vám daří jezdit do Spojených států jednou za čtyři roky? A bude to tak i nadále?

Teď se to daří poprvé. Když jsme byli v Americe posledně, v roce 2014, bylo to po šesti letech – a museli jsme tehdy s Jiřím Bělohlávkem a s Robertem Hančem dělat dost pro to, aby sály byly prestižnější než při předchozím turné. Ale díky tomu, že turné v roce 2014 potom dopadlo dobře a že bylo dobře přijato jak pořadateli, tak odbornou veřejností, tak se podařilo letošní turné dostat ještě do lepších sálů a ještě víc zkoncentrovat kvalitativně. Doufáme, že už to bude pravidlem, protože pro Ameriku čtyřletý cyklus je tak akorát. Ono je takové turné finančně dost náročné. Na rozdíl od Asie, kde se dají pořád ještě vydělat peníze, se Amerika musí dotovat jak ze státních, tak ze soukromých peněz. Z těchto důvodů, ale i proto, že je tu obrovská konkurence, se nám čtyřletý cyklus jeví jako ideální – publikum na nás nezapomene a zároveň tu nejsme až příliš. Koncerty se proto dobře prodávají a pořadatelé neztrácejí zájem.

Jsou tu některé orchestry častěji? Třeba Valerij Gergijev…?

Tak Valerij Gergijev s orchestrem Mariinského divadla možná ano, určitě jsou tady častěji třeba Berlínští nebo Vídeňští filharmonikové, kteří mají ovšem mimořádné postavení v celém světě. Ale jinak si myslím, že frekvence nemůže být častější, pokud orchestr vyloženě někdo nedotuje tak masivně, že by mu ty koncerty tady v Americe zaplatil. Pokud chcete dostat od pořadatelů standardní honorář – který není malý a který my máme, jinak by to turné vůbec nešlo udělat – tak si myslím, že to opravdu bude plus mínus tři až čtyři roky. Některé orchestry jezdí v tříletém cyklu, některé ve čtyřletém.

Jste přesvědčen, že vystoupení České filharmonie v Carnegie Hall může Američany zaujmout něčím opravdu specifickým, nebo – buďme realisté – jste spíše přece jen jedni z mnoha, kteří se tam mihnou…?

Myslím, že je zaujmeme, když dáváme českou hudbu. Jejich vztah k Dvořákovi není hraný, je tady silný. V tomhle směru na nás jdou Američané jako na zážitek, který pro ně bude autentický. Zároveň, jak jsem říkal, je zde konkurence velká. Abychom nebyli jedněmi z mnoha, tak na tom musíme soustavně pracovat – a jestli se to opravdu povedlo nebo povede, ukáže až mnohem delší čas. Myslím si, že po dvou vystoupeních, v roce 2014 a teď v roce 2018, se to ještě nedá říct.

Je přijato vše, co nabídnete? Nebo s pořadateli musíte pečlivě probírat, kdo bude sólistou, co se bude hrát…?

Probíráme. Ale to je všude na světě. Základem je mít šéfdirigenta, kterého chtějí. Což Jiří Bělohlávek jednoznačně byl a Semjon Byčkov je totéž v bleděmodrém. Z jiných důvodů, ale oba jsou kvalitativně tak vysoko, že je pořadatelé chtějí. Tuhle část máme vyřešenou. Druhá věc je sólista nebo sólistka, kdy někdo funguje výborně na americkém trhu, někdo jiný v Německu, někdo jiný třeba v Polsku, někdo další v Japonsku nebo v Číně. Málokdy najdete globální hvězdu, někoho, kdo by fungoval opravdu úplně všude, pokud to není někdo jako Yo-Yo Ma. Takže je potřeba najít sólistu a zajistit ho, což není jednoduché, protože ti nejžádanější jsou dotazování skoro všemi dobrými orchestry, a proto se snažíme budovat vztah. To je i případ Alisy Weilerstein, která už od roku 2014, kdy s námi Dvořáka natočila na CD, s filharmonií vystupuje pravidelně.

Je tak trošku „vaše“?

Ano. A pomáhá i Dvořák, protože s kým by hrála Dvořákův Violoncellový koncert raději než Českou filharmonii…? A pokud už je zajištěn dirigent a sólista, v tomto případě sólistka, tak přijde na řadu program. A to je největší výzva, protože každý pořadatel má trošku jiné požadavky a najít programy tak, aby vyhovovaly všem a aby jich nebylo víc než dva, maximálně tři, tak to trvá nejdéle. Víc jich být nesmí, protože pak už na turné není čas zkoušet. Vlastně jediný program, který byl jakoby navíc, jsme hráli v New Yorku. Mahlera. Ale ten zas byl připravený z koncertů Prahy a z Bratislavy. A povezeme ho ještě na konci listopadu do Vídně. Ale jinak tady máme de facto dva programy: jeden dvořákovský a jeden z Čajkovského a nějak je kombinujeme… Kdo to dělá jinak, tak se dočká špatných recenzí, protože při turné neudrží tři programy nikdo, tedy kvalitativně tak na výši, aby fungovaly jako na abonentním koncertě…

Dalo hodně práce nabízení Mahlera?

U Mahlera jsou jednoduché hlavní důvody finanční. My jsme potřebovali náš sbor a ten se dostal jenom do New Yorku. Asi kdyby býval Washington akceptoval Mahlera, tak jsme ho ještě mohli jednou hrát, ale Washington chtěl přirozeně český program – a my taky, když se ukázalo, že tam budeme přebírat Cenu Antonína Dvořáka. Nebylo by moc logické hrát při takové příležitosti ve Washingtonu Mahlera…  Že nejedeme s Druhou Mahlerovou symfonií na celé turné, má jen finanční důvody: orchestr je na Mahlera větší a je potřeba sbor.  Proto ho ve Vídni můžeme dávat bez problémů dvakrát, protože tam přijedeme vlakem, zahrajeme a zase odjedeme zpátky. Ale tady v Americe, kde všichni mají letenky, platí se cargo a tak dále, jsou hráči navíc a sbor navíc velikou zátěží.

Nicméně jste tedy nabídli Mahlera na 28. října?

Ne, oni si ho vybrali. Původně bylo naplánované koncertní uvedení Janáčkovy Lišky Bystroušky, které měl dirigovat Jiří Bělohlávek, ale Semjon Byčkov tuhle operu nedělá, diriguje třeba Jenůfu, Její pastorkyni, tak jsme dali managementu Carnegie Hall na výběr z dalších věcí, z českých i nečeských. Z toho všeho, co jsme jim nabídli, což byly asi tři programy, okamžitě bez váhání řekli: Chceme Druhou Mahlerovu symfonii. Důvodem je určitá náhoda – v této sezóně totiž uvádějí postupně všechny Mahlerovy symfonie a Druhá ještě byla volná. Nedělají ji ani Vídeňští filharmonikové, ani Berlínští, ani London Symphony Orchestra… A tak řekli: Ano, tu chceme.

A byl management Carnegie Hall po obou koncertech spokojen?

Ano, máme jasný výstup z našeho jednání, které se uskutečnilo hned následujícího rána. Trochu původně váhali, jestli při příštím turné můžeme hrát dva koncerty, nebo jen jeden. A odnesli jsme si jasnou zprávu, že dva. Už jenom hledáme termín. Američané jsou dost přímí – a pokud by to letos nebylo z jejich pohledu v pořádku, tak budeme hned bezpečně vědět, že máme jenom jeden…

Další cesta vedla do známých měst, do Chicaga a San Franciska, ale také do měst, která z evropského odstupu mohou vypadat až bezvýznamně, protože je neznáme. East Lancing, Ann Arbor, Champaign, Costa Mesa, Stanford, Davis… Jak na to máme a můžeme pohlížet?

My máme jediné kritérium pro výběr míst, a máme ho společné s americkou agenturou Columbia Artists, která pro nás turné dělá. Tím kritériem je kvalitní, akusticky dobrý sál, který má dostatečně velké publikum, aby byl koncert naplněný. A to všechna jmenovaná místa splňují. Jeden příklad za všechny. Máme jedenáct koncertů v devíti městech, takže ve dvou musíme hrát dvakrát. Jedním byl New York, druhým Costa Mesa – místo v Kalifornii, o kterém jsme dříve nic nevěděli. Dokud jsme tam nehráli. Když jsme poprvé přijeli v roce 2014,  tak jsme zjistili, že mají nádherný moderní sál postavený mecenášem, že tam je perfektně fungující management a stálé početné publikum – že Costa Mesa je schopná vzít a naplnit dva koncerty dva dny za sebou. To je ono kritérium i u těch ostatních méně známých míst. Střídají se ta prestižní – když řekneme v Čechách, že jedeme do New Yorku, do Kennedyho centra ve Washingtonu, do Chicaga a San Franciska, tak každý ví, o co jde – a ta, která nejsou tak známá. Ale mají stejnou vlastnost jako Costa Mesa: jsou tam krásné sály a skvělé publikum. To je třeba i Stanford, univerzitní město, kde je úplně nový sál, ve kterém jsme nikdy předtím nehráli.

Foto: Petr Kadlec, Petr Veber