„Nelze ho srovnávat s žádným z řady flétnistů, u kterých jsem měla možnost studovat.“

„Naučí mnohem víc než jen přemýšlet o technice a „hmatat“ na flétnu.“

„Většině z nás dal směr, kterého se držíme dodnes.“

Sedmdesáté narozeniny dnes slaví flétnista, dlouholetý profesor Pražské konzervatoře a v neposlední řadě také básník Jan Riedlbauch. Zásadním způsobem ovlivnil několik generací flétnistů, jimž jako profesor Pražské konzervatoře předává své zkušenosti od roku 1977 dosud. Nejinak tomu bylo i v případě flétnistky Jany Jarkovské, která připravila pro KlasikuPlus své osobní zamyšlení.

Jan Riedlbauch zaujímá mezi mými flétnovými mentory zcela výjimečné postavení, nejen coby pedagog, který mě vedl nejdéle ze všech mých učitelů, ale především jako zcela jedinečná osobnost. Nelze ho srovnávat s žádným z řady flétnistů, u kterých jsem měla možnost studovat.

U všech pedagogů oboru se adept flétnového řemesla dozví víceméně totéž o technice hry, o správném dýchání, o stylu, ve kterém je třeba interpretovat Bacha, Mozarta či Martinů. Ve třídě Jana Riedlbaucha jde ale mimo to ještě o něco mnohem důležitějšího. Naučí se tam totiž myslet. Nejen přemýšlet o technice a „hmatat“ na flétnu, jak se pan profesor někdy trochu s despektem vyjadřoval, ale především přemýšlet o umění a jeho podstatě. A to nejen o umění hudebním, ale o umění ve všech jeho podobách jako o součásti života, o umění jako poslání umělce, v jehož rukou je flétna, štětec, dláto nebo pero jen prostředkem k vyjádření hlubší podstaty světa. Technika by pak podle pana profesora měla vždy sloužit tomuto poslání, nikoli být stavěna na odiv a povyšována na samotný smysl.

Jan Riedlbauch se snaží vštěpovat toto vnímání všem svým žačkám a žákům od prvního ročníku studia a ne vždy je to pro obě strany jednoduché. Mou výhodou bylo, že jsem před nástupem na konzervatoř absolvovala gymnázium, měla jsem tedy oproti některým studentům či studentkám věkový i vzdělanostní náskok, jehož si pan profesor vždy velmi vážil. Nepovažoval mé „zdržení“ na gymnáziu za hendikep, nýbrž právě za výhodu a sám litoval, že na gymnáziu kdysi strávil pouze jeden rok.

Tento přístup k celkovému rozvoji osobnosti v harmonii s rozvojem uměleckým je pro Jana Riedlbaucha příznačný. Ze svých žáků a žaček tak pan profesor nevytváří své kopie hrající na flétnu, ale snaží se vedle vštěpování základního řádu a řemeslných dovedností v každém objevit jeho osobité kvality, na kterých je možno skutečně stavět nejen v umění, ale i v životě. Většině z nás tak dal směr, kterého se držíme dodnes.

Jan Riedlbauch vystudoval Pražskou konzervatoř pod vedením profesorů Petra Brocka a Jana Hecla, absolvoval Akademii múzických umění v Praze ve třídě prof. Františka Čecha a soukromá studia u prof. Milana Munclingera a prof. Gézy Nováka. Sedm let byl prvním flétnistou orchestru Národního divadla v Praze. Jako sólista i jako člen rozmanitých komorních sdružení (m. j. Ensemble Martinů, Pražské dechové kvinteto, Gran Duetto Concertante) vystoupil na mnoha renomovaných pódiích v Evropě, USA, Latinské Americe, Japonsku i Koreji. Získal řadu ocenění od hudební kritiky za rozhlasové, gramofonové a CD nahrávky. Je nositelem francouzského vyznamenání Rytíř Řádu akademických palem.

Foto: Jiří Jarkovský