„První tři skladby byly z pera Johanna Sebastiana Bacha a prověřily hráčskou schopnost přesné rytmizace i intonace.“

„Následovalo průvodní slovo, kterého se ujal překvapivě hornista Klaus Wallendorf z Berlína. Četl ho z papíru a česky.“

„Členové souboru přesvědčili o svých vynikajících uměleckých kvalitách.“

Brno Brass Fest je mladým brněnským festivalem, letošní třetí ročník se konal v termínu od 13. do 16. června a představil různorodý program. Vystoupení špičkového souboru z Německa German Brass se stalo vrcholem. Publikum na nádvoří hradu Špilberk dokázalo výkony německých interpretů ocenit a zahrnulo je nadšenými ovacemi.

Deset hudebníků, jejichž nástroje stály v pozoru připravené na pódiu již dlouho před zahájením, doplňoval hráč na bicí. Většinou postarší pánové v černém se tvářili vážně a zpočátku to také vypadalo na koncert vážné hudby. 

První tři skladby byly z pera Johanna Sebastiana Bacha a prověřily hráčskou schopnost přesné rytmizace i intonace, a především dokonalé souhry a vyváženosti zvuku žesťových nástrojů. V první skladbě Concerto G dur podle Vivaldiho, BWV 978 (první věta Allegro) vévodila piccolo trubka, nejmenší z rodiny trumpet ideální pro interpretaci barokní hudby. Mathias Höfs z Hamburku na ni hrál s lehkostí, samozřejmostí a viditelnou radostí. 

Teprve poté přišlo na řadu první průvodní slovo, kterého se ujal překvapivě hornista Klaus Wallendorf z Berlína. Četl ho z papíru a česky. Publikum ohromil, že byl schopen poměrně komplikovaný text s obtížnými slovy srozumitelně vyslovit. A jak postupně přesvědčil, dokázal být i velmi vtipným při zachování „pokerface“. „V době kdy Bach skládal své skladby, chyběly žesťovým nástrojům ventily a tedy musel své skladby psát pro smyčce. Kdyby ovšem tušil, jak se situace s žesti vyvine, jistě by jim dal přednost,“ obhajoval aranže kolegy Mathiase Höfse. 

Druhou skladbou se stala Air z Orchestrální suity D dur, BWV 1068 a soubor posluchače ohromil lehkostí a precizností kontrapunktu, vyvážeností zvuku a vynášením jednotlivých témat. Ve třetí Bachově skladbě, kterou byla třetí věta Allegro assai ze třetího Braniborského koncertu, BWV 1048, si trumpetisté Mathias Höfs a Christian Hörchel předávali téma a předháněli se svižnými běhy.

Vážnost provedení začala pomalu kolísat při dalším průvodním slově k předehře opery Síla osudu od Giuseppa Verdiho. Opět v aranži Mathiase Höfse. Ke zdůraznění závažnosti a složitosti libreta hornista odkázal na šumperského rodáka, tenoristu Lea Slezaka. Ten údajně na tiskové konferenci k premiéře Síly osudu řekl: „Už roli Dona Alvara v této opeře zpívám třicet let a stále nerozumím, čí vlastně jsem syn…“ Následovalo precizní provedení kusu, ve kterém si nástroje postupně předávaly cantabilní melodie, uplatnila se i virtuózní tuba Stefana Ambrosia z Mnichova a melodická baskřídlovka Fritze Wintera z Mnichova. Svižný závěr, ve kterém opět hudebníci předvedli vynikající souhru, podpořily energické bicí Herberta Wachtera.

Operní předehra splnila funkci oslího můstku a soubor přešel k dalšímu zpěvnému číslu. Píseň Maria z muzikálu West Side Story od Leonarda Bernsteina hráli tentokrát v aranži P. Lawrence. Uchvátila krásná melodie, kterou hrál měkce a s prožitkem uprostřed pódia před hudebníky na baskřídlovku Fritz Winter. 

Další skladba Rhapsody in blue George Gershwina letos slaví krásných sto let. Průvodní slovo si pohrávalo s konfliktem existence bílých a černých kláves a s tvrzením, že ho skladatel vyřešil a zklidnil přidáním modrých tónů. V aranži Mathiase Höfse to skutečně poněkud modře znělo, přinejmenším varhanní souzvuk nástrojů, stejně jako sólo tuby, pomalé a tajemné. Trubky naopak proti sobě posílaly tóny jiskřivé a zlatě se třpytící, dynamické vlny se klenuly a energický závěr vplul do široké harmonie.

Po přestávce publikum s napětím očekávalo další skladby, neboť v tištěném programu bylo stroze uvedeno jen German Brass Around the World. Nedopatření (?) se odehrálo při nástupu hudebníků na pódium. Najednou chyběl druhý hornista Hanno Westphal z Berlína… rychlá domluva hudebníků mezi sebou, jeden vytáhl z kapsy klíč a podal ho druhému, který běžel do zákulisí. Po chvíli přišli oba, zachránce i hornista. Skutečně byl kolega zamčený v šatně a nemohl ven? Nebo špílec, který uváděl druhou polovinu koncertu? Na rozpaky nebyl čas, attacca se na publikum vyřítil zvuk žesťů s mixem jazzové hudby a nechyběl zakomponovaný ani George Gershwin s písní Summertime a opět s částí Rhapsody in blue. 

Pak se dostal znovu ke slovu hornista-konferenciér. Příběhem o portugalském missionáři Gabrielovi a jeho hoboji uvedl melodii z filmu Misie, s hudbou kterou napsal Ennio Morricone. Ventilový hoboj zde nahradila trubka, s překvapivou něhou a procítěným výrazem. Následovala španělská skladba s názvem Malagenia, uvedená fiktivní korespondencí českého Františka Březiny s jeho matkou. Další výlet vedl orchestr do Rumunska, skladba Cosmina Dimitrescu s názvem To Romnie, divoký lidový tanec, ve kterém dominovaly bicí, s doprovodem žesťů. Lidovou melodii poté rozezpívala křídlovka Uweho Köllera z Gatzu. Něha, vroucnost, kantiléna, melodie známá, ale bohužel blíže nezařazená. Jako protipól následovalo Mambo, temperamentní kubánský tanec s „výkřiky bolesti“. To jak vpadali do pauz hudebníci s hlasitými výdechy. Potřebovali poté odpočinout, což byla příležitost pro bicí Herberta Wachtera, přidala se tuba Stephana Ambrosia a postupně další nástroje s krásným sólem pro baskřídlovku Fritze Wintera. A na závěr Sing Sang Song Gordona Goodwina, energická skladba, kdy kapela „šlapala“ se střídajícími se sóly jednotlivých nástrojů, až postupně odešli z pódia a nechali tam samotného bicistu. Ten využil příležitosti pro efektní exhibici, do které nadšeně vstupovali diváci s potleskem. Posupně se vrátili hudebníci na pódium a spontánně navázali s jamováním. Vytvořili tak nadšenou a uvolněnou náladu a publikum nechtělo odejít. Zugabe – tedy přídavek – na sebe nenechal dlouho čekat, a tak hornista v roli konferenciéra ohlásil další skladbu, zvuky japonské veřejné dopravy, zejména metra, míchané s bavorskou nonšalancí. A poté neváhal odzpívat, údajně v japonštině, písničku za doprovodu bavorské „dechovky“. Odměnou mu byl smích a potlesk, a tak nezbylo, než přidat ještě jeden Zugabe. Trubky zahájily večerku, trombony přidaly něžnou melodii a v diminuendu vše spočinulo do měkkého pianissma. 

Večer nadmíru umělecky kvalitní, s vkusným, občas i trochu černým humorem, s obdivuhodným výkonem hornisty v roli konferenciéra, v češtině. Zcela zastínil moderátora Jiřího Kokmotose, který sice koncert nonšalantně a energicky uvedl a splnil přitom všechny potřebné oficiality, ale humor a napětí již poté obstaral německý hornista, který si dal záležet na české výslovnosti a sklidil nadšený obdiv nad skvěle artikulovaným „Strč prst skrz krk“. Dokázal v cizí a těžké řeči navodit uvolněnou a pohodovou atmosféru, při zachování společenské i umělecké úrovně večera. Členové souboru navíc přesvědčili o svých vynikajících uměleckých kvalitách, které každý z nich uplatňuje především jako sólový hráč v symfonickém orchestru svého města. Byl to tedy exkluzivní zážitek, který nadchl jak fanoušky, tak profesionály. A jak známo, pro ty hrát, to je nejtěžší úkol pro umělce. Členové souboru German Brass ho splnili excelentně.

Foto: Brno Brass Fest / Radoslav Vnenčák