„Publikum přivítal strahovský opat Daniel Peter Janáček O. Praem s připomínkou, že kultura, vzdělanost a umění vždy naplňovaly život řádu premonstrátů a Strahova.“

„Soprán Heleny Hozové má vzornou tónovou kulturu barokního slohu bez náznaku vibrata a s okouzlující tvorbou tónu.“

„A v následující sedmé větě Eja mater fons amoris si neméně výstižně vedl alt Anety Petrasové, jehož hloubky dokázaly dojmout a pozdvihnout.“

V roce 2025 zahájil Spolek Norbertinum pořádání koncertů ve Strahovském klášteře. Třetí koncert prvního ročníku koncertních cyklů se konal ve středu 17. září 2025 ve Filozofickém sále Strahovské knihovny. Hudbou Vivaldiho a Pergolesiho ho naplnil barokní soubor Collegium 1704, vedený Václavem Luksem. Koncert dal publiku, vedle výsostného hudebního prožitku, také pocit vzácnosti chvíle z doteku genia loci. 

Publikum přivítal strahovský opat Daniel Peter Janáček O. Praem (Ordo Praemonstratensis) s připomínkou, že kultura, vzdělanost a umění vždy naplňovaly život řádu premonstrátů a Strahova. Pořádání koncertů v prostorách kláštera je tedy aktem s touto premisou souznějící. A jak poznamenal dramaturg koncertní sezóny Christian M. Pšenička O. Praem v textu programové knížky, nabízí současně cyklus pozvání do unikátních prostor Strahovského kláštera. Vedle Filozofického sálu Strahovské knihovny je to bazilika Nanebevzetí Panny Marie a Opatský refektář, který nabízí nevšední výhled na panorama Prahy.

Soubor Collegium 1704 pod vedením Václava Lukse vystoupil v komorní sestavě se dvěma houslemi, violou, violoncellem, kontrabasem a cembalem či varhanami. První skladbou programu byl Koncert g moll pro smyčce a basso continuo, RV 157 Antonia Vivaldiho. Nedlouhé dílo je původně rozepsané ve třech větách pro sólový nástroj, nejčastěji housle, jak uvádí text programové brožurky, druhé housle, violu a basso continuo. Basso continuo hrálo v sestavě Collegia 1704 cembalo, violoncello a kontrabas a realizovali je Václav Luks, Libor Mašek a Matyáš Berdych. Na housle hráli Veronika Manová a Daniel Podroužek, na violu Martin Stupka. Provedení Koncertu neomylně vytvořilo vlídnou krajinu barokního ducha o třech náladách. Na prchavou úvodní větu navázalo Largo melodií v tečkovaném rytmu, nesené v hřejivém poklidu, jehož téma přebraly od sólových houslí, druhé housle, pak viola. Závěrečná věta skýtala vedle vitálního tempa pěkné kontrasty v nasazení orchestrálního vedení hlasů se zvýrazněnými akcenty a sólovými výstupy. K provedení druhé a stěžejní části programu, kterou naplnilo Stabat Mater od Giovanniho Battisty Pergolesiho, přistoupily ke stávajícímu instrumentálnímu souboru sopranistka Helena Hozová a altistka Aneta Petrasová. Duchovní dílo z hlubin barokního slohu vzniklo v samotném závěru života a tvorby skladatele, který sužován tuberkulózou odešel z Neapole do františkánského kláštera v nedalekém městě Pozzuoli, kde ve věku šestadvaceti let skonal. Ještě v závěru svých sil zkomponoval tam několik skladeb, včetně Stabat Mater. Pravděpodobným autorem textu Stabat Mater je františkánský mnich Jacopone da Todi, který svá poslední laudi napsal na úsvitu 14. století. Oratorium o dvanácti částech provedlo Collegium 1704 v pietně nastudovaném provedení se vší pozorností k proslulé melodičnosti Pergolesiho skladeb. Citlivé vystižení emotivních atributů sekvence nádherně vyšlo, spolu s instrumentální složkou, oběma sólistkám bez rozdílu nasazení v obou hlasových polohách. Soprán Heleny Hozové má vzornou tónovou kulturu barokního slohu bez náznaku vibrata a s okouzlující tvorbou tónu. Po nasazení prochází jemnou proměnou v ozvu a dynamice a skvěle reaguje ve ztvárnění akcentů, jimiž autor vpisuje emotivní vzruch do vyjádření bolesti a smutku. V hudebním toku jednotlivých částí se naléhavě nesl soprán Hozové, bez výjimky, tak opravdově jako ve Vidit suum dulcem natum. Horizontálně nesený rovný tón s lehkostí stoupal do výšek a vyloženě se skvěl i v závěru v části Quando corpus. A v následující sedmé větě Eja mater fons amoris si neméně výstižně vedl alt Anety Petrasové, jehož hloubky dokázaly dojmout a pozdvihnout. A znovu jsme vše prožili i v hudbě spějící k závěru oratoria v části Fac ut portem Christi mortem. Pergolesi vede vokální hlasy ve Stabat Mater v účinných proměnách od střídání sólových výstupů k blaženým i líbezným duetům a Václav Luks je dovedl ke skvostnému hudebnímu naplnění. Nevšední výraz naplnil část Fac ut ardeat cor meum, která zněla v duchu operní vzrušivosti Pergolesiho buffy La serva padrona, což kritizoval o necelých třicet let po vzniku díla italský komponista Padre Martini s poznámkou, že by hudba měla lépe vystihnout patos textu. Moment radostného pohybu se vmísil také do části Inflammatus et accensus. Ve finále, v Quando corpus morietur, se do výrazu vrátila vroucnost z úvodní části a závěrečné Amen znělo v tempu a báječných melismatech triumfálně.

Foto: Martin Čech