„Elias Grandy vstoupil na pódium se zářivým úsměvem a do dirigování Ouvertury Grażyny Bacewicz se pustil s plnou vervou.“

„Magnetem večera bylo druhé číslo programu: Rapsodie na Paganiniho téma Sergeje Rachmaninova.“

„Adam Znamirovský vládne jedinečnou technikou, která se mnohdy zdá být až na hranici lidských možností.“

Na svůj předposlední koncert řady „R“, který se 17. března odehrál v pražském Rudolfinu, angažoval Symfonický orchestr Českého rozhlasu renomovaného německo-japonského dirigenta Eliase Grandyho. V náročném programu zazněla díla Grażyny Bacewicz, Sergeje Rachmaninova a Sergeje Prokofjeva. Sólovou roli přijal teprve patnáctiletý pianista Adam Znamirovský.

Významná představitelka polské hudby dvacátého století Grażyna Bacewicz byla absolventkou varšavské konzervatoře, v polovině třicátých let studovala pak v Paříži u Nadii Boulanger. Proslavila se nejen jako skladatelka, ale také jako houslová virtuoska. Na našich koncertních pódiích se ovšem s její hudbou, oscilující mezi romantismem a moderními kompozičními postupy, prakticky nesetkáváme. Svěží kratičká Ouvertura, jíž SOČR zahájil svůj koncert, reprezentuje spíše tradičnější složku skladatelčiny tvorby. A jak se ukázalo, bylo to šťastně zvolené „zahřívací“ číslo. Elias Grandy vstoupil na pódium se zářivým úsměvem a do dirigování Ouvertury se pustil už od prvních taktů s plnou vervou. Úvod s rychlými běhy ve smyčcích nemůže tuzemskému posluchači nepřipomenout Smetanovu předehru k Prodané nevěstě. Zároveň si také uvědomíme, že skladatelka byla výborná houslistka a že housle (potažmo smyčce vůbec) ve své Ouvertuře ani trochu nešetří. Ale ani ostatní nástroje nepřišly v této kompozici zkrátka. Skladba proletěla ve svižném tempu, Elias Grandy vedl orchestr živými gesty a viditelně si vystoupení užíval. A neméně si kus užívali orchestrální hráči.

Magnetem večera bylo druhé číslo programu: Rapsodie na Paganiniho téma pro klavír a orchestr, op. 43 Sergeje Rachmaninova. Rachmaninovova Rapsodie není programní skladba, jak by se dalo soudit z názvu, ale řada čtyřiadvaceti variací na poslední číslo z 24 capriccií pro sólové housle Niccola Paganiniho. Rachmaninov tu uplatnil originální formální nápad: skladba nezačíná tématem, ale první variací, téma se ozve teprve po ní.

Jako sólista vystoupil – v této skladbě, proslulé svou technickou náročností – patnáctiletý (!) klavírista Adam Znamirovský (rozhovor s ním čtěte ZDE). Adam je od svých pěti let studentem Markéty Cibulkové na pražské ZUŠ Jižní Město. Absolvoval na tři desítky tuzemských i zahraničních klavírních soutěží a většinou si z nich odvezl první cenu.

Adam je mimořádně výraznou osobností a už z toho, s jak nekompromisním rytmickým nábojem vstoupil do tématu variací, bylo jasné, kdo bude mít v této skladbě hlavní slovo. Znamirovský vládne jedinečnou technikou, která se mnohdy zdá být až na hranici lidských možností. Technika ovšem není samoúčelná a zjevně ani není klavíristovým jediným cílem. Teprve díky ní totiž může Adam formovat svou představu, jak má Rachmaninovova Rapsodie znít. Mladý umělec hrál celou skladbu v absolutním a hlubokém soustředění, zdálo se, že ho nic a nikdo nemůže vyrušit. 

Orchestr byl v nelehké pozici, neboť klavír na sebe chtě nechtě strhával veškerou pozornost. Ke cti Eliase Grandyho budiž řečeno, že se nelehké úlohy zhostil jako zkušený profesionál. Ponechal sólistovi dostatek prostoru, aby se prosadil, ale zároveň udělal vše pro to, aby ve skladbě uplatnil maximum z Rachmaninovovy rafinované partitury. V Rapsodii je řada situací, kdy klavír vstupuje do interakce se sólovými dechovými nástroji, a všechna tato místa si jak pianista, tak dechaři skutečně vychutnali. Variace plynuly barvitě jedna za druhou, každá představovala svět sám pro sebe, zároveň však na sebe logicky navazovaly a směřovaly k finální gradaci. Když těsně před efektním závěrečným klavírním akordickým sestupem zahřmělo v žestích temné Dies irae, nebylo pochyb, že konec světa je na spadnutí. Teprve dvě tichá závěrečná pizzicata ve smyčcích a kratičký, zjevně ironicky míněný čtyřtónový klavírní dovětek z Paganiniho uvedly „konec světa“ na pravou míru. 

Strhující provedení Rapsodie ocenili posluchači nadšeným potleskem vstoje. A Adam Znamirovský po tak úžasném (a určitě vyčerpávajícím) výkonu přidal ještě Rachmaninovovu transkripci Letu čmeláka z opery Pohádka o caru Saltánovi Nikolaje Rimského-Korsakova. Hrál ji brilantně, v hraničním tempu a jen potvrdil, že se dnes řadí k našim nejslibnějším klavírním talentům. Bude určitě zajímavé sledovat, kam jeho cesty povedou dál.

Po přestávce zazněla Symfonie č. 5 B dur Sergeje Prokofjeva. Autor o této skladbě řekl, že ji pojal jako „chvalozpěv na svobodného a šťastného člověka, na jeho úžasné schopnosti a na jeho čistého a ušlechtilého ducha“. Rozsáhlá čtyřvětá kompozice klade jak na interprety, tak i na posluchače velké nároky. Elias Grandy je vyhledáván nejen jako orchestrální dirigent, nemenší věhlas získal i jako dirigent operní. Své rozsáhlé operní zkušenosti výtečně uplatnil i v Prokofjevově Páté symfonii. Vnímal ji zjevně jako hudební drama – s bohatými, mnohdy vzrušujícími peripetiemi, s nespočtem působivých detailů, a místy dokonce i s jemným humorem. Hudba plynula plasticky a barvitě, neustále se dělo něco zajímavého, co stálo za pozornost. Grandy dirigoval naplno, ani trochu se nešetřil a hráči na něj skvěle reagovali. Ve skladbě mají důležitou roli dechy – a ty opravdu excelovaly. Zvlášť šťastný den měly flétny a klarinety; jejich sóla byla okouzlující. Provedení Prokofjevovy Pátésymfonie bylo neobyčejně inspirované a naprosto přesvědčivé. SOČR i Elias Grandy se předvedli v tom nejlepším světle.

Foto: Vojtěch Brtnický / SOČR