„Mancini začíná poměrně zeširoka, zabývá se dějinami hudby, jejím významem pro kultivaci člověka, ba dokonce i pro léčbu nemocí.“

„Už v Manciniho době byli dle jeho slov ‚začátečníci podvedeni neznalými učiteli‘.“

„Je patrné, že textu se chopila nejen překladatelka, ale i zpěvačka, která se snažila co nejvíce dobrat podstaty věci na základě vlastní zkušenosti.“

Milovníci opery mají patrně v knihovně některé knihy o zpěvu, určené nejen profesionálům, ale i širší hudbymilovné, respektive operymilovné veřejnosti. Jmenujme Historii bel canta od Rodolfa Cellettiho nebo Vzdělaného pěvce od Franzisky Martienssenové-Lohmannové. Komplet dvou knih, který připravila dvojice Vanda Martáková a Jan Marták, nicméně zprostředkovává pohled přímo do Itálie 18. století, a to prostřednictvím tehdejší kapacity, uznávaného pedagoga Giambattisty Manciniho, autora traktátu Praktické úvahy o zdobeném zpěvu.

O osobnosti Giambattisty Manciniho i o okolnostech vydání hovořila překladatelka a iniciátorka projektu Vanda Martáková podrobněji v rozhovoru pro Klasikaplus.cz. Připomeňme tedy jen, že jde o autorský projekt, vytvořený a vydaný na vlastní pěst. Kniha je určena především pro zpěváky a zpěvačky, nicméně leccos v ní najdou i „obyčejní“ diváci, milovníci opery.

První kniha je překladem Manciniho originálu. Ten začíná poměrně zeširoka, zabývá se dějinami hudby, jejím významem pro kultivaci člověka, ba dokonce i pro léčbu nemocí. Dále probírá různé pěvecké školy, které tehdy existovaly v Itálii, připomíná významné pěvce a pěvkyně, z nichž mnozí v době, kdy Mancini psal svůj traktát, stále vystupovali, a rozebírá jejich přednosti. S odkazem na současné pěvce pak s povzdechem konstatuje, že „téměř žádný není schopen zaujati se ctí prázdné místo zanechané starými umělci“. Stěžuje si dále, že se mnozí pedagogové „ujímají dělati učitele zpěvu, aniž by se kdy byli učili jeho pravidlům a aniž by věděli v jaké posloupnosti je třeba žáka vésti“.

Z jeho slov plyne, že zpěv učili i ti, jimž stačilo hrát na housle nebo „trochu drnkati“ na cembalo a výuku za to nabízeli za menší plat. Takoví pak „nechávají své žáky řváti plným dechem“ dodává Mancini. To vše i další povzdechy a výtky našinci mimoděk připomenou, že leckteré starosti, které máme s pěveckým uměním dnes, měli už v 18. století… Mancini naproti tomu chválí konzervatoře v Benátkách a Neapoli a celkově přibližuje dobovou situaci, což je jistě zajímavé z historického hlediska.

V jedné kapitole se zabývá odpovědností rodičů – „aby jednou rodiče přestali bez uvážení určovati zpěvu jakékoliv dítě“. To se dnes už jistě tolik neděje, pokud se týká operního zpěvu, ale jako obecná rada pro jiné, nejen umělecké obory to platí stále.

Po těchto obecnějších úvahách přistupuje Mancini k popisu zpěvních rejstříků, hrudního a hlavového, věnuje se jejich propojení, intonaci, pozici a otvírání úst a častým chybám s tím spojeným („Bylo možno pozorovati mnoho mladých lidí, již poté, co opakovaně slyšeli otevřte ústa, je otevírají natolik, že se podobají otvoru malinké pece, a vypadají při této činnosti jako úšklebky soch na fontáně. (…) Z takového nestřídmého otevírání úst budou míti hlas v krku.“)

Poučná je výtka, že „to, co sluje chybou hrdla čili surového zapadlého hlasu, nastává, ježto zpěvák nevytahuje ani nepodepírá hlas přirozenou silou hrudi, nýbrž věří, že dosáhne dobrého výsledku pouhým svíráním hrtanu“. Dále se zabývá zvučným tělem, robustností hlasu, bez níž není zpěvák slyšet „na prostranném místě“. Rozebírá různé typy hlasu, „robustní, syrový a uřvaný“, či naopak „slabý a úzký“, byť třeba bohatý v rozsahu, a dává rady, co s tím dělat.

Už v Manciniho době byli dle jeho slov „začátečníci podvedeni neznalými učiteli, a byl v tomto ohledu ošklivě zmrzačen dobrý soprán tím, že byl veden ke zpěvu kontraaltu a zničen vynikající kontraalt tím, že byl nucen zpívat soprán (…) Umění tkví v schopnosti rozeznat, kam nás příroda vede.“ Dále se zabývá portamentem, messa di voce (tuto technickou záležitost učitelé zjevně přehlíželi i v Manciniho době), trylkem či pohyblivostí hlasu, radí třeba, co dělat s hlasem, nadaným dokonalou intonací, ale průměrnou flexibilitou.

Po těchto spíše vokálně-technických kapitolách se vyjadřuje i k tématům jako je význam recitativů, výslovnost, srozumitelnost, italský jazyk, ale i vystupování před publikem. Kapitola o herectví může působit přece jen zastarale, ač i zde je spousta nadčasových postřehů: „Dovésti s lehkostí měnit obličej, jak se říká, dovésti pracovat s maskou jest rovněž věc herci velmi potřebná.“

I z uvedených citátů je patrné, že překladatelka se snažila zachovat styl, ale i výstižnost předlohy za pomoci jisté archaičnosti. V té souvislosti je spravedlivé připomenout, že jiný překlad Manciniho publikace už vyšel roku 2023 v Nakladatelství AMU, shodou okolností v době, kdy paní Martáková už pracovala na vlastní verzi. Onen překlad je věcnější, modernější, ale na práci Vandy Martákové je zase patrné, že textu se chopila nejen překladatelka, ale i zpěvačka, která se snažila co nejvíce dobrat podstaty věci na základě vlastní zkušenosti.

K tomuto účelu slouží i různé vysvětlivky k překladu a významu jednotlivých italských slov a komentáře. Ty jsou shromážděny do samostatné knihy, jež s překladem Manciniho tvoří jeden celek. Užitečné jsou i životopisy Mancinim zmiňovaných postav z hudebního světa 18. století, často málo známých. Druhou knihu, která je dokonce o něco objemnější než ta první, lze tedy využívat i jako encyklopedii.

Obě knihy upoutají i výtvarnou podobou, o kterou se rovněž postarala Vanda Martáková. Celkově jde o úctyhodný, pečlivě připravený projekt. Konkrétní návod, jak dobře zpívat, sice neodhalí, to ani není možné, ale nabízí průhled do dávného, dodnes inspirativního myšlení.

foto: archiv autorů