9. září 2025, kdy by výjimečná umělkyně Soňa Červená oslavila své 100. narozeniny, bylo připraveno mnoho akcí k oslavě mimořádné osobnosti, jež prožila třicet let v emigraci a šířila českou hudbu po celém světě. Soňa Červená byla a zůstane člověkem, k němuž budeme vzhlížet a obdivovat nejen velké pěvecké i herecké umění, ale také trvalé vysoké morální hodnoty a čisté vlastenectví. Přání Soni Červené ke konci života v necelých osmadevadesáti letech „Ať mě nikdo neopěvuje!“ se sotva splní, spíše vyburcuje k osobnímu hledání hodnot, jimiž se celý život řídila.

Státní opera v Praze byla připravena a v úterý 9. září v patnáct hodin zahájila ve foyeru divadla slavnostní setkání k odhalení busty Soni Červené. V zaplněném foyeru byli hosté přivítáni krásnou árií z opery Carmen Georgese Bizeta, jež symbolicky připomínala světové úspěchy Soni Červené. Nezazněla však árie Carmen, kterou milovala a nesčetněkrát zpívala po celé Evropě i v zámoří, ale vynikající tenorista Pavel Černoch vzdal hold umělkyni a z opery Carmen zazpíval milostnou árii Dona Josého. 

Poté dostali slovo čestní kmotři slavnostního aktu, nejprve paní Kamila Lehká, nová správní ředitelka Opery Národního divadla a Státní opery, a vyslovila potěšení z umístění busty pěvkyně právě v budově Státní opery. Jako druhá vystoupila paní Dana Píchová za Nadační fond Soni Červené, který podporuje českou hudební kulturu a především mladé pěvce na začátku jejich umělecké kariéry, pohovořila o plnění cílů zakladatelky Nadace a představila letošní projekty, kam pomoc bude směřovat. Třetím kmotrem byl zástupce Slovenského národního divadla Pavol Remenár, který zavzpomínal na Soňu Červenou, s níž měl tu čest vystupovat v Národním divadle v Brně v inscenaci Čajkovského opery Piková dáma, kde ztvárnila roli Hraběnky; ušlechtilé chování z ní nejen na jevišti přímo vyzařovalo. Připomněl si chvíli, kdy spolu s kolegy čekali na jevišti na zkoušku a do jejich hovoru náhle vstoupila Dáma – důstojný vstup na jeviště měla Soňa Červená za dlouhá léta zažitý a dávala tímto gestem najevo svoji úctu k divadlu.

Ve druhém vystoupení zazpíval Pavel Černoch nádhernou árii Prince z Dvořákovy Rusalky, v níž Princ prosí Rusalku, aby jej následovala. Nádherný tenor s cituplným podáním naplnil foyer českou hudbou, kterou neúnavně Soňa Červená ve světě úspěšně šířila v originálním českém jazyce. Vrcholný okamžik byl připraven v divadelní chodbě, kde slavnostně odhalili kmotři bustu Soni Červené jako mladé dívky, když začínala s operní kariérou, kterou si vysnila. Nádherný portrét je dílem sochaře Dominika Langa a vzbudil právem obdiv všech přítomných. Hosté byli pozváni k další oslavě pěvkyně na osmnáctou hodinu do Muzea české hudby, kde byla připravena vernisáž rozsáhlé výstavy Soňa Červená 100 o životě Soni Červené se všemi problémy a tragédiemi a zejména o úspěších a neutuchající energii této dámy, jež překonala vše špatné láskou k umění a pilnou prací do pozdního stáří, ale také k lidem, kteří jí pomáhali nebo naopak pomoc potřebovali.

Představa života Soni Červené v průběhu tří čtvrtin 20. století je pro mladší generaci sotva reálná, pro starší sice bližší, ale nikdy ne zcela. Narodila se do bohaté pražské rodiny a po druhé světové válce se stala vynikající Káčou v Divotvorném hrnci na pozvání V + W. Hrála i ve filmu Poslední mohykán po boku velkého herce Jaroslava Marvana. Po komunistickém puči se ovšem její život radikálně změnil, zemřela jí režimem týraná matka, jejíž tělo se Soně podařilo s pomocí přátel tajně odvézt z pitevny. Manžel ji opustil, aby stačil emigrovat, a jí nastaly krušné časy jako tzv. osobě se špatným kádrovým posudkem. Nepřijala totiž nikdy nabídku vstupu do strany ani spolupráci s STB. Snila o opeře a pilně se na ni připravovala. Útočiště našla v Brně, kde nebyla tolik na očích a Zdeněk Chalabala ji pozval do tehdejšího Mahenova divadla, ovšem zpočátku jen na malé role. Velmi jí pomáhal Břetislav Bakala zvaním do Československého rozhlasu, kde mohla zpívat v kantátách či na koncertech a v divadle se konečně dostávala ke stále větším rolím. Její Carmen v Brně vlastně odstartovala slávu právě v této roli na světových jevištích, role Cherubína v Růžovém kavalíru jí přinesla nabídku angažmá ve Státní opeře ve východním Berlíně. I tak ovšem čekala v roce 1958 na pas celý půlrok jako nežádoucí osoba. První vystoupení v Berlíně jí otevřelo svět, ale neprostupná Berlínská zeď, budovaná od léta 1961 jí svět zase uzavírala. Pohotově 4. ledna 1962 sedla do auta směrem na nejbližší přechod a s pomocí svého šarmu a důvtipu se jí podařilo projet. Nikdy se nevzdala, zpívala v San Francisku a přemlouvala intendanta k uvedení Janáčkovy Její pastorkyně. V anglické verzi nevzbudila opera větší ohlas, a tak přemlouvala k originální verzi Jenůfy a celé břímě nastudování převzala sama. Učila německé, francouzské i americké pěvce Janáčkův text i s výkladem příběhu nešťastné vesnické dívky. Kdo neměl čas, přijela za ním a pověstná pracovitost Soni Červené přinesla plody v podobě velikého úspěchu premiéry Její pastorkyně v originále. Náhle byla Janáčkova hudba srozumitelná a mimořádně hudebně zpracovaná. Janáček její zásluhou patří dnes k nejhranějším českým skladatelům vůbec.

V roce 1968 měla v úmyslu se vrátit, ale Rafael Kubelík v Mnichově ji přísně varoval: „Nevěř jim!“. Udělala dobře. Až po sametové revoluci se vrátila definitivně a doufala v uplatnění na domácí scéně. Několik let trvalo, než Národní divadlo vyzvalo režiséra Jiřího Nekvasila k objednávce nové opery. Spolu s muzikologem a skladatelem Alešem Březinou se obrátili na Soňu Červenou, zda by přijala roli v nové opeře a na jaké téma. Rozhodnutí bylo jednoznačné – Dr. Milada Horáková, popravená navzdory intervencím světových politiků a významných osobností se stala obětí justiční vraždy. Pánové Nekvasil a Březina nazvali dílo Zítra se bude… navzdory propagovanému svazáckému hitu Zítra se bude tančit všude, který zněl v té době z rádia a na setkáních mladých komunistů stále znovu. Vynikající Soňa Červená měla co říct k této době a premiéra v roce 2008 sklidila úžasný úspěch. Další společně tvořenou operou byl Toufar, farář falešně obviněný a umučený. I ten byl demonstrativní obětí, která neměla nárok ani na vlastní hrob.

Představitel avantgardní divadelní scény Robert Wilson, s nímž Soňa Červená spolupracovala v Hamburku, byl na její návrh pozván do Prahy a režíroval zde náročnou Janáčkovu operu Osud, výtečně a ve spolupráci s Hamburskou operou… Výčet vystoupení operních, činoherních i písňových, na nichž zpívala také písně svého otce, zakladatele někdejšího slavného kabaretu Červená sedma, či besed a rozhovorů je rozsáhlý. Ve všech setkáních Soňa dávala důraz na nekompromisní postoj ke lži a nesvobodě.

Zmiňme také velké množství nahrávek, z nejnovějších od Radioservisu Soňa Červená – operní recitál, seznam vlastních knih o stýskání zakázaném a povoleném, filmů a dokumentů by byl dlouhý a pestrý, patřily by mezi ně i melodramy psané přímo pro její hlas, který ve zpěvu i mluvě neztrácel za desetiletí na operních scénách i koncertních pódiích svoji typickou barvu a vlastně nestárl podobně, jako ona sama. Duší byla stále tvůrčí s pohledem do budoucnosti a milovala Prahu, do které se mohla vrátit.

Čest její památce a vše nejlepší ke stým narozeninám, Madame Červená!

Foto/zdroj: Zdeněk Sokol / ND, Marta Tužilová, Hana Smejkalová