„Já jsem sonátu slyšel někdy koncem devadesátých let.  Hned jsem věděl, že prostě tuhle věc chci mít na repertoáru.“

„A nakonec jsme dospěli k tomu, že si napíšeme ty skladby navzájem, pro ten opačný nástroj – já pro klavír a Sára pro mě pro violoncello.“

„Důležité je pro nás také systematické hledání a uvádění regionálních autorů, protože v oblasti Rousínov, Vyškov, Slavkov od baroka až dodnes se dá najít řada zajímavých jmen.“

Violoncellista, skladatel, organizátor a publicista Štěpán Filípek je výraznou osobností brněnské scény. Slyšet jej můžeme v nejbližší době třeba během festivalu Moravský podzim v Brně. Spolu s klavíristkou Sárou Medkovou nabídnou 19. října recitál s názvem Britten & Šostakovič, na kterém kromě skladeb velikánů 20. století zazní i dvě nová díla, která si pro sebe navzájem napsali interpreti-skladatelé. V rozhovoru jsme se bavili o hudbě, která na tomto koncertu zazní, ale také o mnoha dalších aktivitách Štěpána Filípka.

Na festivalu Moravský podzim budeš 19. října spolu s klavíristkou Sárou Medkovou účinkovat na koncertě s názvem Britten & Šostakovič. Jaký je tvůj vztah k hudbě Brittena a Šostakoviče?

Začal bych vztahem k hudbě Dmitrije Šostakoviče, protože k jeho kompozicím jsem se dostal už jako student konzervatoře. Tehdy to byly jednak jeho První violoncellový koncert, Druhé klavírní trio a právě Violoncellová sonáta, kterou budu hrát na Moravském podzimu, a kterou jsem v roce 2001 také Pražskou konzervatoř absolvoval.

Co se týče hudby Benjamina Brittena, tam je ten vztah komplikovanější. Já jsem vždy jeho hudbu rád poslouchal, samozřejmě znám Válečné rekviem, dělali jsme v Janáčkově opeře Sen noci svatojánské a Petera Grimese a znám i některé komorní věci, ale pro Moravský podzim tu Sonátu in C studuju nově.

Byl to požadavek festivalu, abyste zařadili Sonátu d moll pro violoncello a klavír, op. 40 od Dmitrije Šostakoviče a Sonátu in C pro violoncello a klavír, op. 65 od Benjamina Brittena?

Dramaturgie měla svůj vývoj. My o tom koncertu s dramaturgem Vítězslavem Mikešem komunikujeme zhruba rok a půl. Šostakovič byl jasná volba. Potom jsme uvažovali o jedné ze Schnittkeho violoncellových sonát. A pak jsme nějakým způsobem dospěli k Brittenovi, protože letos je Moravský podzim zaměřený na britskou, a hlavně skotskou hudbu. Nakonec se to podařilo krásně, protože Brittenova sonáta odkazuje i na určité přátelství mezi Brittenem a Šostakovičem. Britten tam v jedné z vět cituje Šostakoviče, Šostakovičovy iniciály.

Zmínil jsi, že jsi už Sonátu d moll pro violoncello a klavír od Šostakoviče hrál. Můžeš říct, co tě na ní oslovuje nejvíc?

To je těžká otázka. Protože ono obecně u hudby Dmitrije Šostakoviče je to tak… Já ho považuju za autora, který má velikou hloubku, který má velkou informaci ještě za textem, který my vidíme jenom v notách. Tahle sonáta je právě jednou z těch prací. Je z období, kdy ještě hodně experimentoval, napsal ji těsně po opeře Lady Macbeth Mcenského újezdu. Využívá v ní různé technické a barevné hříčky s nástrojem. Já jsem sonátu slyšel někdy koncem devadesátých let, ještě dřív, než jsem ji sám nastudoval, ale už tenkrát, když jsem ji slyšel poprvé, jsem věděl, že prostě tuhle věc chci mít na repertoáru.

Co máš rád na skladbě Benjamina Brittena Sonáta in C pro violoncello a klavír?

My tu sonátu teď zkoušíme… Benjamin Britten má specifickou muzikalitu a v tomto případě pozoruju i, řekl bych, britský humor. Je to hodně hravé. Má tam momenty, kdy si hraje s různými technikami ne úplně tradičním způsobem. Jen dodám, že skladba je z roku 1961 a ačkoliv Britten nebývá řazen k poválečným avantgardistům, myslím si, že z nástroje vydoloval opravdu neskutečné barvy a technické kousky.

Takže se posluchač může těšit na veselou skladbu?

V Brittenově sonátě jsou věty, které jsou hravé, a jsou věty, které jdou hodně po obsahu. Ale to je stejné jako u Šostakoviče.

Nicméně hrát se nebudou jen skladby z 20. století, ale také čerstvé novinky. Kromě skladeb od Brittena a Šostakoviče zazní i tvá skladba Preludium 1 pro sólový klavír. Psal jsi ji přímo pro Sáru Medkovou?

Ano, psal. To byl takový dramaturgický teamwork s Vítězslavem Mikešem a Sárou Medkovou. Společným uvažováním jsme dospěli k závěru, že by bylo fajn, když jsme oba také skladatelé, napsat nějakou věc. A nakonec jsme dospěli k tomu, že si napíšeme ty skladby navzájem, pro ten opačný nástroj – já pro klavír a Sára pro mě pro violoncello.

Můžeš naznačit, o čem tvoje skladba je?

Určité zadání bylo, aby nové skladby nějakým způsobem odkazovaly k dílům Brittena a Šostakoviče. Aby obě preludia, jak to klavírní moje, tak to Sářino cellové, byly svého druhu předehry k těm velkým sonátám. Já jsem na to šel takovým způsobem, že jsem měl zhruba tři materiálové zdroje. Jeden byl seriální způsob kompoziční práce, druhým byly folklórní motivy, které se vždy snažím transformovat a implementovat, a třetím bylo to, že jsem z obou těch sonát Brittena a Šostakoviče vybral maličké fragmenty a prohnětl je tvůrčím způsobem. Jsou to mikromotivy, tři tóny nebo pět tónů, které mě zaujaly třeba z pohledu nějakých intervalově-rytmických vazeb. A pak jsem si s tím dál hrál a rozvíjel to. Vytvořil jsem malou skladbičku – Preludium –, která má přesně funkci introdukce k velké sonátě.

Co zazní po Preludiu?

Mou skladbou začne celý koncert. Ale my už budeme na pódiu zřejmě oba. Já se pak jenom připojím po potlesku k Brittenově sonátě, která bude následovat.

Další premiérou bude Preludium 2 od Sáry Medkové pro sólové violoncello. Jak už jsi řekl, psala ho pro tebe. Jak tato skladba vznikala? Přinesla ti Sára Medková jednoho dne noty, a ty ses je začal učit, nebo jste to spolu probírali průběžně při vzniku skladby?

Ta skladba je právě dokončovaná. Ale je to tak, že už jsem viděl nějaké fragmenty. Třeba jednou při zkoušce se mnou Sára konzultovala nějaké technické možnosti. Já můžu naznačit, že to bude taková efektní, minimalisticky pojatá skladbička.

Moc lidí asi netuší, co taková příprava interpreta na koncert obnáší. Kolik času zabere nazkoušet koncert?

O tom se těžko hovoří. Ve chvíli, kdy máte věci repertoárově ustálené, tak to zas tolik času nestojí. Ve chvíli, kdy to studujete nově, tak samozřejmě zejména individuální příprava stojí obrovské úsilí, obzvláště u skladeb 20. století.

Jsi velmi aktivní hudební umělec – věnuješ se hraní na violoncello v nejrůznějších konstelacích a skládáš. Kromě toho jsi také organizátorem a spoluzakladatelem nového Hudebního festivalu Rousínov. Jak to všechno zvládáš dohromady? Jde to?

Zatím ano. Zatím to zvládám. Je to samozřejmě hraniční. Kromě festivalu v Rousínově dělám i festival na Zbraslavi a věnuju se několika komorním projektům. Je to časově náročné, ale zatím to nějak jde.

Převažuje něco z tvých mnohých aktivit?

Primárně mě živí nástroj, violoncello. Jsem v angažmá orchestru Janáčkovy opery a zároveň hodně hraju sólové a komorní projekty. To je můj primární zdroj příjmů. A co se týká komponování, organizace a dramaturgie, tak tam to je tak padesát na padesát. To znamená, že jsou to pro mě velmi důležité, ale spíše doplňující aktivity.

Můžeš čtenářům portálu KlasikaPlus.cz povědět něco o tom, proč ses rozhodl v Rousínově založit nový hudební festival?

To bych mohl. Celá ta myšlenka vznikla někdy rok a půl zpátky, kdy jsme dělali sérii koncertů ve Španělsku s Olgou Arribas Quintana a Danielou Hřebíčkovou. A pak jsme ten koncert přivezli i do Rousínova. To bylo před rokem. A už někdy, když jsme ten program chystali, nás s Danielou, která je místní varhanice a regenschori, napadlo, že bychom tu spolupráci mohli rozvinout do nějaké rozsáhlejší festivalové platformy. A letos se to podařilo!

To je skvělé! První ročník festivalu již proběhl. Jak se podle tebe povedl?

Měli jsme plné sály, lidé byli rádi… Já myslím, že z tohoto pohledu na rovině organizace, ale i výkonů, jsme odvedli slušnou práci. Aspoň podle toho, jaké mám reakce od okolí.

A jaké máte ambice do budoucna?

Rádi bychom festival udrželi a celou platformu dále rozvinuli. Chtěli bychom to dramaturgicky do značné míry postavit na osobnosti sběratele lidových písní Františka Sušila, který v Rousínově žil. Máme v té souvislosti i vizi skladatelské soutěže nebo výzvy, která by motivovala mladé autory k tomu, aby na základě některé z písní ze Sušilovy sbírky napsali skladbu. Důležité je pro nás také systematické hledání a uvádění regionálních autorů, protože v oblasti Rousínov, Vyškov, Slavkov od baroka až dodnes se dá najít řada zajímavých jmen. Zmíním třeba Zdeňka Fibicha nebo Antonína Tučapského, ale i v té starší, barokní době tam působily zajímavé osobnosti.

A proč zrovna Rousínov?

V Rousínově je to proto, že tam žiju.

Ještě jsme nezmínili, že jsi také publicisticky aktivní. Také píšeš články pro KlasikaPlus.cz. Jak ses k tomu dostal a proč to děláš?

To je docela hezká otázka. Já jsem se k tomu dostal někdy před covidem, kdy Petr Veber sháněl recenzenta na koncert Kateřiny Kněžíkové a Kateřiny Englichové ve Zlíně. Já jsem se tam vypravil a napsal recenzi. A od té doby pro Petra Vebera pracuju. A když potom zakládali s Veronikou Paroulkovou portál KlasikaPlus.cz, tak jsem s nimi tu spolupráci udržel. Tady bych rád řekl, že publicistika mě hodně baví a je to další doplňující činnost na mé hudební cestě. Je často velmi inspirativní povídat si s umělci. Musím říct, že v posledních letech právě radši vedu rozhovory, než dělám recenze, protože jako praktický muzikant sám dobře vím, že je strašně obtížné hodnotit výkon, ve kterém hrají roli spousty věcí, které jsou neovlivnitelné, od akustických problémů, teplot a tak různě. Raději než hodnocení se věnuju rozhovorům. Ale obecně je publicistika můj velký koníček.

Skládáš teď něco?

Teď ne, minulý týden jsem dokončil onu klavírní skladbičku. Výhledově bych se ovšem chtěl vrátit k formě smyčcového kvartetu.

Jaké interpretační výzvy máš před sebou?

Řeknu ty nejbližší, protože všechno bych z hlavy asi nezvládl. V říjnu mě čeká spolupráce s Martinem Kasíkem, Annou Paulovou a Marií Magdalenou Fuxovou. Hrajeme koncerty v Praze a v Německu s krásným programem: Klavírní trio „Cigán“ od Josepha Haydna, Klarinetový kvartet s houslemi, violoncellem a s klavírem Waltera Rabla a slavné Klarinetové trio, op. 114 Johannesa Brahmse. Potom mě čeká zmiňovaný recitál na Moravském podzimu teď v říjnu. V listopadu pak hezká komorní spolupráce s brněnskými kolegy Barbarou Tolarovou a Ondrejem Olosem z klavírního tria, které si říká 3 time 3. S těmi budeme hrát v cyklu Ensemble Diversa nový program: Klavírní trio č. 2 Vítězslava Nováka, velmi zajímavou a pro mě objevnou skladbu italského skladatele Alfreda Caselly a také Klavírní trio Jindřicha Felda. Potom na začátku prosince se opět vrátíme ke spolupráci s Martinem Kasíkem, Annou Paulovou a Marií Magdalenou Fuxovou a provedeme v Praze slavný Messiaenův Kvartet pro konec časů. V adventním čase také s mými kolegyněmi ze Štěpán Filípek Quartet uvedeme v Brně kvartety Haydna, Mozarta, Suka a Dvořáka. To jsou asi tak mé dva nejbližší měsíce.

Zní to, že před sebou máš hodně hezké práce. Máš nějaký hudební sen, který by sis chtěl splnit?

Já jsem měl řadu snů, které se mi postupně daří naplňovat. Jako autor jsem měl vždycky sen napsat symfonickou záležitost, a to se mi povedlo dva roky zpátky, kdy jsem napsal Sinfoniettu, kterou hrála Severočeská filharmonie Teplice. Můj aktuální sen by byl, aby přísun skladatelských zakázek byl stabilní i v dalších letech, jako je teď. Protože třeba vloni jsem dokončoval dvě ansámblové skladby, které mě hodně bavily, a to jednak Shadows I pro Prague Quiet Music Collective a Shadows II pro mezinárodní projekt East meets West v Portu. Rád bych do budoucna šel právě cestou menších ansámblů. Symfonický svět jsem si vyzkoušel a můj současný tvůrčí sen je spíše v komorních sestavách. Co se týče interpretace, přeju si, aby ta krásná setkání, která se mi v posledních letech dějí tak nějak „od přírody“, pokračovala.