„Kuks je pro mě metou krásna, onoho archetypu harmonie a dokonalosti, již celý život hledáme.“

„Skladba Hirošima je mým díkem životu. Narodil jsem se dva dny po tragédii, kdy statisíce lidí zemřely.“

„Mé krédo je ‚Kdyby není‘. Nemůžeme vrátit ani jedinou vteřinu života.“

Uznávaný kytarový virtuos a skladatel Štěpán Rak se 23. srpna vrací na své milované místo do barokního areálu v Kuksu. Koncert k jeho 80. narozeninám bude hudební poctou hraběti Šporkovi, baroku i životním příběhům, které kytaristu Raka provázejí. V rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz vypráví o inspiraci dávnými časy, přátelství s Alfredem Strejčkem, své nové desce i o odhaleném příbuzenském poutu s hercem Ivanem Luťanským. Chystá i další velký koncert, který se za přítomnosti významných osobností kulturní scény uskuteční na konci října v Břevnovském klášteře v Praze.

23. srpna vás na Kuksu čeká koncert k vašemu jubileu. Proč jste si vybral zrovna toto místo?

Kuks je má pradávná láska. Už jsem tam měl tu čest několikrát hrát v minulosti – s Alfredem Strejčkem, mým synem Janem-Matějem Rakem anebo i sólo. Moje původní povolání je výtvarník. Studoval jsem střední odbornou školu výtvarnou na Hollarově náměstí v Praze a samozřejmě jsem tam měl i sochařství. Od té doby si nesu některá místa opravdu hluboko v srdci. Ať už třeba Svatý Hostýn, úžasný klášter Zelená hora, kde jsem měl tu čest hrát nedávno a další a další místa. Kuks je pro mě metou krásna a harmonie, což jsou veličiny, které stále hledáme. Hrabě František Antonín Špork a Matyáš Braun je našli už tenkrát a vtělili je do svého díla, které se na Kuksu a v jeho okolí dokonale snoubí s krajinou.

Jaký repertoár si na sobotu chystáte?

Celý koncert bude ve znamení Osmdesátého obratníku Raka, jak můj pořad nazval kamarád a skvělý muzikus, profesor Stanislav Bohadlo, a bude to taková moje hudební pocta Kuksu, baroku a samotnému hraběti Šporkovi. Jde vlastně o autorský pořad, který čerpá z inspirace dávných dob, ať barokní, renesanční, gotické anebo i současné. Jedna z kreací bude plně věnována právě hraběti Šporkovi, ale to chci nechat jako překvapení. Víte, můj profesor Štěpán Urban na konzervatoři mi vždycky o programu říkával: „Hlavně to nevykecat předem.“

Dnes se především věnuju své vlastní tvorbě a úpravám. Romance – Rapsodie, která je vlastně skladbou spíše symfonického charakteru založenou na tématu slavné Španělské romance e moll, kterou hraje snad každý kytarista. Mé pojetí je však diametrálně odlišné. Toulám se tam vzdálenými tóninami a celá forma je velmi dramatická. Na koncertu zazní také část suity, kterou jsem věnoval drahému kamarádovi Alfredu Strejčkovi, hrdinovi, tulákovi po hvězdách, který vzdor již téměř osmiletému boji s ochrnutím končetin svůj zápas nikdy nevzdal. Ba právě naopak! Je příkladem lidské statečnosti a síly ducha. Šíří tím silněji ony mocné Grácie z Pavlova listu Korintským – Víru, Naději a Lásku. 

Herec Alfred Strejček je váš přítel a už dlouho součástí vašeho života. Vím, že pro něj letos chystáte něco speciálního. Můžete to prozradit?

Rozhodl jsem se mu věnovat nejen tuto suitu, ale i celé album s názvem ZNOVU, což je Fredovo životní motto. Album by v těchto dnech mělo ve spolupráci s Radioservisem vyjít. Plánuju zahrát i skladbu, kterou jsme s Alfredem Strejčkem uváděli na všech našich koncertech, v čtyřiatřiceti zemích čtyř kontinentů jako přídavek, ale i to nechme jako překvapení. 

Jak je album koncipované?

Je to vlastně autorské CD, protože jsem především skladatel a rozhodl jsem se už v tomto, jak rád říkám, hodně „buclatém” věku věnovat tomu, co mě baví a co dělám rád, což je vlastní tvorba a úpravy. Jak už jsem zmínil, album je věnováno Alfredovi. Obsahuje devítivětou suitu s názvem Znovu, kde jsou různé části jako Píseň pro krásnou Esmeraldu, právě ono už zmiňované Znovu a Píseň úplňku pro Jestřába. Je tam i skladba Nevypité kafe, která připomíná to, že člověk lituje toho, že si s někým to slíbené kafe už nevypil, jako třeba v mém případě s Naďou Urbánkovou, s Karlem Gottem nebo s Karlem Zichem a dalšími lidmi v mém životě. Mám tam také ukázky z cyklu Cesta do pohádky. Je to skladba o dobru a zlu, která záměrně zazní také na Kuksu, protože o dobru a zlu jsou ony sochy Matyáše Brauna. Nechybí ani dvě ukrajinské písně, protože já jsem původem po obou rodičích z Podkarpatské Rusi čili vlastně z dnešní Ukrajiny. A rozhodl jsem se na toto CD zařadit i skladbu Hirošima.

Proč jste se ji rozhodl zařadit právě na toto album?

Skladba vznikla původně jako fantazie pro sólovou kytaru. Později jsem ji zpracoval jako dvouvětou symfonickou báseň pro velký symfonický orchestr. Ta před lety získala druhou cenu v celostátní skladatelské soutěži. Můj velký sen byl, aby letos zazněla v Hirošimě, ale nějak se to nepodařilo zorganizovat, tak tam zazní jen z nahrávky. Na CD jsem ji zařadil především proto, že nás spojuje osmdesáté výročí. Nahrávka je z mého koncertu na Mezinárodním hudebním festivalu Český Krumlov.  

Pocházíte z Podkarpatské Rusi a celý váš příběh je Ukrajinou prolnutý. Jak prožíváte současné dění na Ukrajině?

Je to pro mě velmi bolavé. Já Ukrajinu miluji, a když to bylo možné, tak i s Alfredem Strejčkem jsme jeli za mým bratrem Voloďou a sestrou Ljubou a pořádali jsme tam benefiční koncerty. Bylo to vždycky nesmírně silné a jímavé. Moje maminka, kterou jsem nikdy nepoznal, měla moc ráda dvě ukrajinské písně, obě jsem si upravil a jí také věnoval.

Když se podíváte na moje stránky, tak tam najdete sloupky, které psala skvělá historička doktorka Hana Kábová. To jsou sloupky o mé minulosti. Společně s paní Jindrou Navrátilovou si daly dlouhé měsíce úmorné práce, aby o mé minulosti zjistily co nejvíce. Paní Navrátilová v tom pokračuje dál už několik let a chodí po archivech, policejních záznamech, vojenských muzeích a snaží se zmapovat můj život podle pravdy, nikoliv podle pohádek, jak jsem třeba přijel na tanku nebo že mě našli v nějakých rozvalinách a podobně. 

Ano, váš životní příběh je velmi poutavý. Objevily se ještě nějaké nové skutečnosti, které doposud nebyly zveřejněny?

Dosti nedávno, když mi bylo pětasedmdesát, jsem se dozvěděl, že mám nejen bratra Voloďu a sestru Ljubu, bohužel oba už odešli tam nahoru, ale že mám ještě další tři sourozence ze strany mého otce. Já jsem dlouho neznal jeho jméno, a právě letitá bádání doplněná testy DNA potvrdila zcela jednoznačně, že mým biologickým otcem je Štěpán Luťanský, který byl také z Podkarpatské Rusi a stejně jako moje máma si protrpěl peklo gulagu. On dokonce několikrát. Napsal potom úžasnou knihu Pečorlag, útěk do ráje, která o těch hrůzách pojednává. A právě Štěpán Luťanský měl syny Štěpána a Ivana a dceru Blanku. Takže Ivan Luťanský, slavný herec Národního divadla, byl můj bratr ze strany táty…

A to jste nevěděl pětasedmdesát let, že jste bratři?

Ne. Představte si, že s Ivanem jsme hrávali v pražské Viole před dávnými lety, on byl ještě takové mládě. Nevěděli jsme to a hráli jsme pohádky. Přitom jsme si padli do oka a úžasně nás to bavilo a ani mě nenapadlo, že jsme si trochu podobní. A podoba s tátou je až neuvěřitelná. Další nevypité kafe…

V říjnu vás čeká další důležitá životní a hudební událost, mohl byste nám o ní prozradit více?

Ano. To je můj nejdůležitější koncert letošního roku. Organizuje ho pro mě Alfred Strejček a bude se letos konat 29. října na úžasném místě v Tereziánském sále Břevnovského kláštera. Bude to benefiční akce pro nadaci Silou hlasu – to jsou úžasní lidé, kteří naučili Alfreda ovládat počítač hlasem. Tím pomohli překonat jeho omezení, což pro něj znamená nekonečně mnoho. V Břevnovském klášteře vystoupí mimo jiné Petr Kostka, Carmen Mayerová, Viktor Preiss, Jana Preissová, Jitka Molavcová, Alfred Strejček i Jan-Matěj Rak. A celým koncertem bude provázet Tereza Kostková a úvodní slovo pronese pan profesor Pavel Pafko. Takže to bude opravdu výsostné. Zúčastní se i moje sestra Blanka Luťanská Müller, která žije v Německu. Možná budou koncerty dva, protože je o ně obrovský zájem. První jako veřejná generálka od půl páté, druhý od devatenácti hodin, ale na tom se teprve pracuje. Tak už se na vás moc těšíme.

Na vašich webových stránkách je napsané životní krédo „Kdyby není“. Co to znamená?

To kdysi říkával Mirek Kokoška, se kterým jsem hrával v Pražském marimbovém triu společně s Jardou Svěceným. Když jsme přijeli na koncert, něco se tam pokazilo nebo mi špatně hrála kytara, tak jsem řekl: „No jo, kdybych měl lepší aparaturu…“ A Mirek na to: „Hele, kdyby není.“ Víte, já jsem chodil na konzervatoř k úžasnému člověku profesoru Štěpánu Urbanovi na kytaru a skladbu, ale především na lekce pro život. On mě zavedl do onoho tajemného světa mezi nebem a zemí. Dal mi nahlédnout do astrologie, kabaly, Steinerovy antroposofie a dalších takzvaných tajných věd. Díky tomu jsem vytvořil i celovečerní pořad Znamení zvěrokruhu. Takže tohle všechno jsou úžasné věci a právě to, že „Kdyby není“ nám říkají hvězdy úplně jasně. Ony jsou postaveny přesně ve svých věčných konstelacích a nemůžeme je vracet zpátky a stejně tak ani náš život. Nevrátíme ani jedinou událost ani jedinou vteřinu… Kdyby prostě není.