„Díky práci s francouzským a německým profesorem jsem měla možnost poznat dvě nejdůležitější hobojové školy a vzít si z každé něco.“

„Brzy ráno mi zazvonil telefon od mého profesora Dominika, jestli bych mohla být odpoledne na generální zkoušce a odehrát koncerty s Berlínskými filharmoniky.“

„Výrobou strojků strávím možná i víc času než samotným hraním. Je to velmi precizní řemeslná práce a celý proces dotažení strojku až do konce je dost dlouhý.“

Z dětského sboru až k Berlínským filharmonikům. Mladá hobojistka Štěpánka Andělová začínala na Pražské konzervatoři, pokračovala ve studiu ve švýcarském Lausanne a dostala se až na prestižní Hochschule für Musik Hanns Eisler v Berlíně. Právě zde si už stihla zahrát s Berlínskými filharmoniky. V rodné Praze působí také v Orchestrální akademii České filharmonie a druhým rokem je členkou prestižního světového Orchestru mladých Evropské unie (EUYO). V rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz otevřeně mluví o rozdílech mezi evropskými přístupy ke klasické hudbě, o náročnosti studia i o tom, proč hoboj není jen hudební nástroj, ale také každodenní řemeslná výzva.

Před pěti lety jste vystupovala jako studentka konzervatoře. Nyní tady přede mnou sedíte jako studentka berlínské prestižní umělecké školy. Co se mezi tím všechno událo?

Když na to tak vzpomínám, událo se toho poměrně dost. Spolu se studiem hry na hoboj jsem se po celou dobu na Pražské konzervatoři věnovala také klasickému zpěvu. Od pátého ročníku konzervatoře jsem také působila ve Filharmonii Hradec Králové, kde jsem zastávala pozici hráčky na anglický roh. Tam jsem měla poprvé možnost se seznámit s fungováním profesionálního orchestru a odehrát spoustu zásadního orchestrálního repertoáru pro anglický roh. Na tuto dobu velmi ráda vzpomínám – kromě cenných orchestrálních zkušeností jsem tam narazila i na skvělou partu, takže o to těžší bylo se po úspěšných přijímačkách do zahraničí loučit. 

Rozhodla jste se tedy pro studium mimo Česko…

Možnost zůstat doma v Čechách samozřejmě byla, ale studium v zahraničí mě velmi lákalo už delší dobu. Člověka to posune ve všech směrech – nejen hudebně ale i lidsky – a představa spolupráce s nejuznávanějšími pedagogy dnešní doby pro mě byla velmi motivující. Po přijímacích zkouškách na různé evropské vysoké školy jsem měla to štěstí odjet studovat do švýcarského Lausanne do třídy úžasného Jean-Louise Capezzaliho. Ten však po roce odešel do důchodu, a tak jsem na základě jeho doporučení a velké dávky motivace zkusila Berlín jakožto jedno z největších center evropské hudby. To se podařilo a už druhým rokem mám možnost studovat na Hochschule für Musik Hanns Eisler ve třídě Dominika Wollenwebera, sólohráče na anglický roh Berlínských filharmoniků. Současně dokončuji třetí ročník bakalářského studia a do jeho absolutoria mi zbývá ještě jeden rok. Jsem moc vděčná, že dnes takové možnosti máme.

Co vám to přineslo z profesního hlediska? 

Díky práci s francouzským a německým profesorem jsem měla možnost poznat dvě nejdůležitější hobojové školy a vzít si z každé něco. V Česku máme také vlastní hudební a hobojovou tradici, a tak ráda čerpám ze všeho, čím jsem prošla. 

Kdybych to měla velmi zjednodušit: francouzská škola je více zaměřená na „dělání” muziky – hraní srdcem. Naopak ta německá klade důraz na dokonalé zvládnutí techniky a nástroje jako takového, na čemž se teprve dále staví a muzika přichází až posléze. Za můj rok v Lausanne jsem pod vedením Jeana-Louise Capezzaliho nastudovala velké množství repertoáru a celkově mi jeho přístup dodal zdravé sebevědomí. S Dominikem Wollenweberem naopak pracujeme velmi do hloubky, s důrazem na detail a technické aspekty hry. Jsou to dva odlišné světy, ale jak už jsem zmínila – oba jsou nesmírně přínosné. 

Který z těch přístupů vám vyhovuje více? 

To nedokážu úplně říct, ale popravdě si myslím, že mi budou tři roky v Německu stačit, i když vím, jak neuvěřitelně mě to zatím posunulo. Cítím na sobě, že neustálé přemýšlení nad dokonalostí mě trochu svazuje a brání mé muzikálnosti. Tak uvidíme, kam mě studia po dokončení bakaláře zavedou. Pohrávám si s myšlenkou návratu do francouzského prostředí, ale ráda nechávám věcem volný průběh a věřím, že se časem ukáže, co pro mě bude dál to pravé.

Nedávno jste měla příležitost si zahrát s Berlínskými filharmoniky. Jak se to stalo?

Je to tak, pořád tomu nemůžu uvěřit. Brzy ráno mi zazvonil telefon od mého profesora Dominika, jestli bych mohla být odpoledne na generální zkoušce a odehrát následující tři dny abonentních koncertů v jejich orchestru. Onemocněl totiž hobojista Andreas Wittman a protože ve stejnou dobu probíhala hobojová soutěž Pražského jara, byl počet hobojistů v Berlíně, kteří by mohli hned naskočit, omezený. 

Samozřejmě jsem na to bez váhání kývla – taková nabídka se opravdu neodmítá. 

Hrála se Mahlerova nedokončená Desátá symfonie pod taktovkou Sakariho Orama. Sedět na pódiu po boku mého profesora a všech dalších velkých osobností, které jsou nejen úžasnými muzikanty, ale i skvělými lidmi, a nasávat celkovou atmosféru tohoto výjimečného orchestru, byl opravdu nezapomenutelný zážitek. Každý jeden hráč do toho dává maximum sám za sebe, ale zároveň všichni dohromady fungují jako jeden neuvěřitelně kompaktní celek. Myslím, že to je sen většiny muzikantů, si s tímto tělesem někdy zahrát, a já jsem moc vděčná, že jsem si ho mohla splnit.

Co na to říkala maminka, dirigentka Miriam Němcová? 

Maminka byla samozřejmě nadšená a hrdá. Vždy mě podporuje a kdykoliv může, na mé koncerty vždy přijde. Do Berlína tentokrát nemohla přijet, protože to bylo všechno hodně narychlo, ale sledovala živý přenos na Digital Concert Hall. A nejen maminka – celá rodina a přátelé byli velmi nadšení. Byla jsem z toho dojatá. 

Pocházíte z hudební rodiny. Vedli vás rodiče k hudbě už od mala? 

Ano, úplně od malička. Táta, Petr Anděl, je houslista a spoustu let hrál v orchestru Národního divadla. Babička, Dagmar Rosíková, byla operní zpěvačka, takže se u nás hudbou opravdu hodně žilo. Jako malá jsem zpívala v dětském sboru Dětská opera Praha, hrála na klavír a také na zobcovou flétnu. Z toho mě nejvíce bavil zpěv (který jsem později studovala na Pražské konzervatoři) a právě zobcová flétna. Jenže ta nemá moc velké uplatnění, pokud se člověk nechce věnovat výhradně barokní hudbě. Takže jsem se rozhodovala, kterým dřevěným dechovým nástrojem pokračovat – mezi příčnou flétnou a hobojem. Flétna mi šla až podezřele dobře, zatímco hoboj ne – hlavně kvůli strojku. Ale právě ta výzva mě nadchla, a tak bylo rozhodnuto. 

Tím, že je složitější?

Asi ano, strojky jsou kapitola sama o sobě, ale to jsem tehdy netušila. Spíš se mi líbilo začínat úplně od začátku a hrát na nástroj, na který u nás doma nikdo neumí.

Teď se maličko proklínám, protože výrobou strojků strávím možná i víc času než samotným hraním. Je to velmi precizní řemeslná práce a celý proces dotažení strojku až do konce je dost dlouhý. V tom by ta flétna byla jednodušší.

Co ráda hrajete? 

Asi všechno. Ráda hraju pro lidi a mám radost, když jim mohu předávat potěšení nebo jiné emoce prostřednictvím něčeho, co mě samotnou tak moc baví. Čím dál víc si to uvědomuji hlavně díky Orchestrální akademii České filharmonie, které jsem součástí a mám tak možnost pravidelně vystupovat s tímto předním českým orchestrem. Vlastně mi je jedno, co se hraje – každý koncert je pro mě velký zážitek.

Máte oblíbený repertoár? 

Mou srdcovou záležitostí hobojového repertoáru je koncert Bohuslava Martinů pro hoboj a malý orchestr. Poprvé jsem ho hrála v roce 2022 s Filharmonií Hradec Králové pod taktovkou mojí maminky. Byl to nádherný pocit stát na pódiu obklopena kolegy a přáteli, kteří mě skvěle doprovázeli a podporovali, a mít vedle sebe maminku, která mi vždy byla největší oporou. Byl to krásný koncert, na který vzpomínám dodnes. Letos v březnu jsem měla možnost tento koncert zahrát znovu, tentokrát v polském Řešově s dirigentem Jirkou Petrdlíkem.

A co Akademie České filharmonie, jaký je tam výběrový proces? 

Dělá se tam konkurz. Působení vychází na zhruba jeden až dva koncerty měsíčně po dobu dvou let. 

Dá se to stihnout s Berlínem? 

Určitě, Berlín přeci jen není tak daleko, zhruba čtyři hodiny vlakem. Není to ideální na nějaké každodenní dojíždění, ale tím že Česká filharmonie funguje projektově, mohu být většinu času v Berlíně a na jednotlivé projekty, ve kterých jsem obsazená, přijet do Prahy. A jelikož z Prahy pocházím, pravidelně se tak vracím domů a spojuji tím příjemné s užitečným. 

Minulý rok jsem byla součástí divadelního orchestru Orchestrální akademie Staatsphilharmonie Nürnberg, což kvůli rozvržení představení a zkoušek úplně se studiem skloubit nešlo. Teď jsem tedy ráda, že mohu školu v Berlíně kombinovat s praxí v Praze.

Jakou máte představu o svém dalším působení? 

Koukám se po konkurzech v různých českých i evropských orchestrech, na některé občas i zajedu a třeba časem něco vyjde. Úplně se za ničím konkrétním neženu, vím, že mám ještě čas, a snažím se nabírat co nejvíce zkušeností.

Do budoucna bych si samozřejmě ráda našla své místo v nějakém symfonickém či divadelním orchestru, ale kde to bude, to nevím. Ničemu se nebráním a nemám ani žádnou vyhraněnou preferenci, ale musím říct, že mě to přece jen poslední dobou táhne trochu více zpátky k nám do Česka. K orchestru by mi dělalo radost mít nějaké komorní těleso a do budoucna bych se možná ráda věnovala i pedagogice – ale to je spíš plán na později.

A kam dál? 

Jak jsem již zmínila, žádný konkrétní plán nemám, hodně se to bude odvíjet od různých konkurzů a dalších příležitostí. Co se týče dalšího studia mám vytipovaných pár míst, ale to se samozřejmě může za ten rok ještě změnit. Mým momentálním „favoritem” je Mozarteum v Salzburgu, kde učí sólohobojista Bavorského rozhlasového orchestru Stefan Schilli. Anebo právě návrat do francouzského prostředí, takže například konzervatoř v Paříži či Lyonu.

Amerika vás neláká? 

Amerika pro nás hobojisty a dřevěné dechové nástroje obecně moc nepřipadá v úvahu. V Evropě máme opravdu dost odlišnou techniku hry, která s tou americkou není úplně kompatibilní. Chvíli jsem přemýšlela i nad Anglií, která má také svou vlastní tradici, která té evropské ale není tak vzdálená. Určitě by tedy studium tam byla velmi přínosná a obohacující zkušenost. 

Už druhým rokem budete v létě hrát v prestižním European Union Youth Orchestra. Je těžké se tam dostat a hlavně udržet?

Orchestr má dlouholetou tradici, jeho prvním hlavním dirigentem byl Claudio Abbado. Cílem tohoto tělesa je spojit mladé talentované hudebníky členských států Evropské unie, a podpořit tak evropskou kulturní spolupráci. Konkurzy probíhají každý rok po celé Evropě, nahrávají se a z přes tisíc uchazečů porota sestaví na jednu sezonu zhruba 120členný orchestr. To, že člověk jednou konkurz splní, neznamená, že je automaticky členem i na další rok, ale konkurz si musí znovu obhájit. Já mám to štěstí, že tam mohu hrát už druhým rokem. Je to krásný projekt, kdy se sjede na celé léto více než sto mladých hudebníků plných entuziasmu a nadšení, nazkouší dva různé programy, se kterými pak vystupuje pod vedením předních světových dirigentů na největších v evropských pódiích. Minulý rok jsme navíc hráli mimo Evropu i v newyorské Carnegie Hall, letos orchestr vystoupí například v Berlínském Konzerthausu nebo Concertgebouw v Amsterdamu.

Kolik je tam vlastně Čechů?

Letos jsem tam sama. O to víc si vážím toho, že mohu Českou republiku reprezentovat a udržet v orchestru českou stopu. Navíc letos hrajeme Dvořákovu Osmou symfonii, takže to pro mě má ještě hlubší význam. O EUYO vím už dlouho – už když jsem začínala hrát na hoboj s tímto orchestrem jezdila na turné řada skvělých mladých českých hudebníků, kteří jsou dnes mými přáteli a zároveň lidmi, ke kterým stále vzhlížím. Mnozí z nich dnes působí v předních českých i evropských orchestrech. Moc si vážím toho, že můžu pokračovat v jejich šlépějích.