PORTÁL O KLASICKÉ HUDBĚ

„Coplandovi se dařilo psát hudbu plnou patriotismu. Tak plnou, že se její styl udržel ve filmu vlastně dodnes.“

„Dílo záměrné bukolické jednoduchosti, se smírným vyústěním do nálady evokující náboženské shromáždění či modlitbu.“

„Publikem byla skladba ihned pochopena jako odraz národní identity, naděje a naplnění v těžké době druhé světové války.“

Za hudbu k baletu Apalačské jaro získal Aaron Copland roku 1945, rok po premiéře, Pulitzerovu cenu. Dílo složené pro tanečnici Marthu Grahamovou bylo svým optimistickým vlasteneckým námětem oslavou lásky, mateřství a venkovského života a hudebně – tanečními rytmy, široce rozvinutými harmoniemi a dlouhými melodickými oblouky – aktuální syntézou abstraktního modernismu a nezakryté lidovosti. Mimořádně empatickou nahrávku Leonarda Bernsteina a orchestru Los Angeles Philharmonic z první poloviny 80. let připomínáme ke 14. listopadu, dni, kdy se před 125 lety, tedy v roce 1900, skladatel narodil.

„Celý večer jsem byla svědkem výborné dramaturgie, která byla vstřícná vůči posluchačům i hráčům, což se zrcadlilo v aktivních reakcích publika.“

„Dvojice moderátorů se v komentáři velmi přirozeně doplňovala, často došlo i na vtipnou historku.“

„Česká studentská filharmonie předvedla jeden ze svých nejlepších výkonů, protože po všech stránkách šlo o výborné provedení tohoto díla.“

Desátý říjen je považován za Den duševního zdraví. Z médií často slyšíme o alarmující situaci ohledně nárůstu duševních problémů zejména u mladší generace a také o různých způsobech, jak jim čelit. Národní ústav duševního zdraví představuje ve svém projektu Umění – cesta do duše možnost pečovat o svou duši za pomoci klasické hudby. Medicína tedy ukazuje, že poslech zejména tohoto typu hudební kultury dokáže až léčebným způsobem zapůsobit na lidskou duši a najít cestu k nové kráse – kráse umění.

„Slovenskou filharmonii, jejíž mohutný zvuk rázem zaplnil rozměrný prostor Zámecké jízdárny ve Valticích, vedl Tomáš Brauner jistými, čitelnými gesty.“

„Sólového partu v Korngoldově Houslovém koncertu se ujal mladý Američan Joshua Brown.“

„Notoricky známá Dvořákova Novosvětská zaujala svým provedením, do něhož orchestr i dirigent vložili pečlivé úsilí, takže ve výsledku zněla zároveň povědomě i neotřele.“

Prologem 20. září počínaje, věnoval se 10. Lednicko-valtický hudební festival až do soboty 19. října hudbě z „Nového světa“. Téma, zohledňující jako vždy konkrétní námět z kraje, kde se festival koná, tentokrát vyplynulo z historie dovozu zámořských dřevin, které zdejší areál významně obohatily. Podobně jako nyní Gershwinova či Bernsteinova hudba při zahájení až po Coplandovu či Dvořákovu v rámci závěrečného koncertu. Jakkoli byla kdysi jednou z importovaných rostlin zmarlika kanadská, letošní ročník LVHF rozhodně nehrozil zmarem. Naopak. Že festival opět zvolil nosný námět, prokázalo sobotní festivalové finále, zároveň důstojné i dojemné. Hrála Slovenská filharmonie s Tomášem Braunerem.

„Virtuózní dílo Tarkiainen, bohaté na náladové proměny zvukové intenzity, zahráli Berlínští filharmonikové s leskem barev výrazového spektra.“

„V přednesu Deanova díla byla působivá kreativita frázování a proměnlivá intenzita znění orchestru.“

„Brilancí a vřelostí projevu zaujal vynikající koncertní mistr Noah Bendix-Balgley.“

Berlínské bienále připravilo pro posluchače Velkého sálu Filharmonie v minulém týdnu lákavý program se světovou premiérou díla Day Night Day finské skladatelky Outi Tarkiainen a německou premiérou díla Fire Music for orchestra australského skladatele Bretta Deana. Festivalové koncerty Berlínských filharmoniků dirigovala ve dnech 20. až 22. února významná americká dirigentka Marin Alsop.

„Na koncertních pódiích se Schulhoffovy klavírní koncerty neobjevují často.“

„Originální hudební řeč autora ve vynikajícím provedení přizvaného německého klavíristy Olivera Triendla a skvělé spolupráci orchestru publikum nadchla.“

„Iwasaki měl obrovský aparát pod stálou kontrolou, dirigoval doslova celým tělem.“

Dalším koncertem, s dramaturgicky velmi zajímavým programem pokračovala Diamantová abonentní řada orchestru Plzeňské filharmonie. Kromě magnetu programu, Šesté symfonie Dmitrije Šostakoviče, bylo 6. února uvedeno i zajímavé dílo českého skladatele německo-židovských kořenů Erwina Schulhoffa, a to jeho První klavírní koncert.

„Chuhei Iwasaki akcentoval etnickou pestrost jako jednu z neodmyslitelných vlastností hudební kultury.“

„Rafinované rytmiky v Prelude, Fugue and Riffs Leonarda Bernsteina se s úspěchem jako sólista zhostil Jan Oblištil, první klarinetista orchestru.“

„Jako výtečný sólista se ve virtuózní Tarantele Giovanniho Bottesiniho představil další člen orchestru, vedoucí kontrabasové skupiny Václav Hořák.“

Ta tam jsou naštěstí léta, kdy se v porevolučním období v Plzni rozhodovalo o existenci symfonického tělesa. Velký sál Měšťanské besedy, který se v posledních hodinách loňského roku zaplnil doslova do posledních čtverečních metrů, mohl někdejší skeptiky opět přesvědčit o tom, že Plzeňané klasickou hudbu potřebují. Zásadní roli hraje v Plzni i jistá hrdost na nikdy nepřerušenou tradicí tamějšího kulturního života, zároveň pak i vědomí nezbytnosti ji soustavně podporovat. Návštěvníky silvestrovského podvečerního koncertu 31. 12. nebyli jen abonenti koncertních řad, skladba posluchačů byla pestřejší, mnozí přijeli dokonce i ze vzdálenějších míst. Šéf Plzeňské filharmonie Chuhei Iwasaki tentokrát zvolil program, který se výrazně lišil od toho, co orchestr předvedl v posledních letech, včetně loňského roku.

„Těžko rozhodnout, jestli Giltburg zahrál Rachmaninovovu neklidnou, emotivní a virtuózní skladbu neslýchaně, nebo ideálně. Obojí je pravda.“

„Umělec plný velké vnitřní síly, napojený na orchestr, vyzařující pozitivní fluidum a šťastně, skoro plaše, se po výkonu usmívající.“

„Výrazně pomalá část díla končí abstraktní plochou, dovolující o to kontrastnější zaznění krásně kompozičně připravené skladatelovy Fanfáry pro obyčejného člověka, integrované do začátku finální věty i do jejího motivického materiálu.“

Koncert České filharmonie, dirigenta Tomáše Netopila a klavíristy Borise Giltburga na Dvořákově Praze měl v úterý dvě zcela rozdílné, a přece podobné poloviny. Třetí symfonii Aarona Coplanda a Třetí klavírní koncert Sergeje Rachmaninova propojila synergie síly autorského impulsu a intenzity interpretační reakce na něj. Dvojí zvýraznění muzikality. Strhující vybičované žesťové chóry typicky americké symfonické hudby a předtím před přestávkou obdivuhodná vzrušující energie pianisty, díky níž se publikum po doznění romanticky i virtuózně podmanivého díla kompletně zvedlo ze sedadel, málem jako někde na stadionu.

„V kompozici, zejména v mistrovské instrumentaci, se stal Ravel skutečným virtuosem.“

„Stokowského verze je zajímavá, ale rozhodně není lepší než zažitá instrumentace Ravelova.“

„Kusevickij dirigoval už 19. října v Paříži premiéru a držel dlouhá léta práva jako dirigent i jako nakladatel, takže série dalších úprav vznikala i proto, že nakladatel původní klavírní podoby vytušil v díle velký ekonomický potenciál…“

Za vším hledej ženu, říkává se. V evropské hudbě dvacátého století platí poměrně výrazně něco jiného: Za vším hledej objednávku. A za většinou z nich Sergeje Ďagileva, Paula Sachera… nebo Sergeje Kusevického. Právě třetí jmenovaný stojí za vznikem instrumentace Musorgského původně klavírních Obrázků z výstavy skladatelem Mauricem Ravelem. Nejslavnější a nejlepší z mnoha verzí i pokusů. Premiéru dirigoval před sto lety, 19. října 1922.

„Martinů se k naplnění a ovládnutí formy symfonie, vrcholné formy evropské hudby, odhodlal až ve dvaapadesáti.“

„Podmanivý je hudební příběh v pomalé větě, v tryzně odpovídající vznešeným způsobem Kusevického zadání.“

„V jeho symfonismu je zvláštní napětí mezi neoklasickou určitostí a témbrovou proměnlivostí, dialog mezi lidovostí a vysokým uměním, tradicí a novostí…“

Před osmdesáti lety, první zářijový den roku 1942, dokončil Bohuslav Martinů svou První symfonii. Stalo se tak v Manometu ve státě Massachusetts, na pobřeží moře jižně od Bostonu. Na skladbě pracoval od jara toho roku na několika místech – v Jamaice na předměstí New Yorku, v Middlebury a pak i u jezera Mah-Kee-Nac Lake ve státě Vermont a v Tanglewoodu, tedy Berkshire Music Center, na západě státu Massachusetts. Její podzimní bostonskou premiérou byl definitivně přijat do amerického hudebního života, po uvedení v New Yorku o něco později si v tisku dokonce vysloužil pochvalu jako Smetanův dědic.

„Skladba exponuje sólový saxofon, jehož zvuk na Vítězslava Nováka (i když tehdy ještě žil) dává docela dobře zapomenout.“

„Dennise Russella Daviese, příznivce a častého interpreta současné moderní tvorby, není radno ani v případě ruského romantismu podceňovat.“

Ryze symfonický koncert připravila pro Smetanovu Litomyšl Filharmonie Brno. Vokální umění zůstalo pro nedělení večer stranou, a přesto se zpívalo. Jan Mráček totiž nádherně vyklenul melodickou krásu Korngoldova Houslového koncertu a šéfdirigent Dennis Russell Davies neméně pěkně rozezpíval Čajkovského Pátou symfonii.

„Orchestr dal vyniknout typickým dvořákovským melodiím na výbornou, nacházela se v nich jemnost a cit, ale také notná dávka hravosti.“

„Hráči České filharmonie zde předvedli svůj um, především žesťové party byly zahrány naprosto s přehledem, až jsem si místy myslel, že poslouchám big band.“

Dne 15. 6. zazněl v Rudolfinu koncert v náruči amerických vlivů. Od Antonína Dvořáka, který našel v amerických spirituálech a melodiích veliké zalíbení, přes vyloženě jazzem inspirovanou tvorbu George Gershwina a lidskou emočnost Aarona Coplanda se program na závěr přenesl k big bandovému ryzímu jazzu Duka Ellingtona. Sólistou skladby George Gershwina, Koncert pro klavír a orchestr v F dur, byl světoznámý kanadský klavírista Marc-André Hamelin. Česká filharmonie hrála pod taktovkou skvělého Keithe Lockharta, který ve své bohaté kariéře dirigoval například na BBC Proms a téměř každý severoamerický orchestr.

„Aktuální pražské hostování tohoto předního amerického poválečného dirigenta bylo malou premiérou. Koncert ale působil, jako by se Thomas s naším prvním orchestrem znal až dávno.“

„Přesto jsem měl pocit jako by zde Thomas nezaujal tak jednoznačné interpretační stanovisko a ve výsledku zazněla Velká spíše jako vojenský pochod než delikátní, sladce romantická a poetická skladba.“

Česká filharmonie přivítala v závěru 126. koncertní sezóny legendárního amerického dirigenta Michaela Tilsona Thomase. Společně provedli suitu z baletu Apalačské jaro Aarona Coplanda a „Velkou“ symfonii C dur Franze Schuberta.

„Pro svého učitele měl oslovení ´padre Martinů´, v jasné narážce na legendárního skladatele a učitele Padre Martiniho z 18. století.“

„Už v roce 1949 napsal Variace na téma Bohuslava Martinů. A poetika hudby jeho učitele se v té jeho odráží často i poté.“

„Není překvapivé, že po sovětské okupaci v roce 1968 Jan Novák s rodinou emigroval na Západ.“

V Nové Říši na jihu Vysočiny, v městečku, kterému po osm staletí vévodí premonstrátský klášter, mají dvě pamětní desky se jmény tří hudebních skladatelů. V osmnáctém století se tam narodili bratři Vraničtí, Antonín a Pavel, Beethovenovi přátelé. A přesně před sto lety, 8. dubna 1921, přišel v Nové Říši na svět Jan Novák, později žák Bohuslava Martinů. Hudebník, jehož tvorba je až překvapivě vstřícná a přehledná, skladatel, který miloval latinu a který po roce 1968 odmítl zůstat v Československu.

„Nic to však nebylo proti dlouhým měsícům, které strávili na útěku z Paříže.“

„On vůbec Martinů prchal z New Yorku na venkov, jak to šlo.“

„V New Yorku Martinů zůstal do roku 1953, pak se tam z Evropy vrátil ještě v roce 1956. Napsal tam řadu svých nejlepších i nejpamátnějších děl.“

Světoběžníkem nebyl Bohuslav Martinů dobrovolně, ale úplně nedobrovolně se jím nestal. Do Paříže odešel v roce 1923 z vlastního rozhodnutí. Za hudbou, za podněty, s touhou po rozšíření obzorů, která se mu bohatě naplnila. Když se po druhé světové válce, během čtrnácti let života, které mu zbyly, nedokázal vrátit do vlasti, byl už pasivním účastníkem událostí…