„Veronika Vojířová mě nadchla svým doslova špičkovým, ‚špendlíkovým‘ nasazováním a precizní intonací rovného, Hanu Blažíkovou připomínajícího tónu.“
„Těžko si představím klidně zkušeného posluchače, či dokonce aktivního hudebníka, který by při slepém poslechu rozeznal, které z provedených děl patří komu – co napsal Habermann, co Händel…“
„Habermann a Händel patří k sobě.“
Opisoval! Skandál! Skandál? Ne. Bylo to v době, kdy podobná věc byla projevem úcty, nikoli záškodnictví. Sám slavný Georg Friedrich Händel si, řekněme, „vypůjčil“ některé hudební myšlenky. Od koho? Dnes příliš málo známého českého tvůrce Františka Václava Habermanna, jemuž se pro vazbu na slavného kolegu začalo říkat „český Händel“. Zda to bylo označení oprávněné, se mohli přesvědčit mnozí příchozí do pražského kostela U Salvátora, kteří díla obou komponistů měli k dispozici k bezprostřednímu srovnání. 15. září hrála Musica Florea, zpívalo Collegium Floreum a čtyři sólisté, dirigoval Marek Štryncl.







