PORTÁL O KLASICKÉ HUDBĚ

„Brněnská inscenace je vzácným příkladem toho, že lze operu v její původní podobě nepodceňovat a že ji lze zpřítomnit i bez režisérského přeznačování.“

„Scéna silně a zdařile evokuje starověký Egypt.“

„Verdiho hudbu dirigent bezpečně rozprostřel pod drama vyvěrající z velkých citů a velkých ideálů.“  

Opera Aida je titulem, který se může jako divácky přitažlivý držet na repertoáru po řadu sezón, a to i tehdy, když neláká na vymoženosti, jako kdysi bývali živí sloni na jevišti. Národní divadlo Brno uvedlo Verdiho mistrovské dílo, staroegyptské drama, jako úvodní premiéru sezóny. Inscenace láká kvalitním hudebním nastudováním, atraktivní vizuální podobou plnou zlaté barevnosti a rozumnou režií bez výstředností. Poslední zářijový páteční večer byl v Janáčkově divadle díky spolehlivé působivosti příběhu a jeho hudební a divadelní podoby veskrze úspěšný.

„‚Vidíte tam to poslední okno nahoře? Tak tam jsem měl svoji první hodinu zpěvu,‘ svěřil se s mírným dojetím dnes už slavný Petr Nekoranec“

„Ostrý, kovový zvuk poznamenal všechny nástroje a výsledek byl sluchově nekompaktní.“

„Pohotově zaskočil a koncert zachránil barytonista Vincenzo Taormina z Palerma.“

Petr Nekoranec, náš nejvýraznější mladý tenorista, se vrátil na skok domů, do Polné. Byla to významná společenská událost, na které nechyběly politické špičky. Na nádvoří zámku spolu s ním 19. července vystoupili estonská sopranistka Mirjam Mesak a italský barytonista Vincenzo Taormina, a to za doprovodu Prague Philharmonia a pod taktovkou Rastislava Štúra.

„V několika novelách a románech zanechal jedinečná hudební líčení.“

„Emigroval s československým pasem, protože ten německý mu už nesměl být prodloužen.“

„Je tu Mannem často připomínané téma smrti, ale – nesmí nás to klamat – na pozadí smrti vždycky Mann kreslí velikou lásku k životu ve všech jeho podobách.“

Malý příspěvek ke 150. výročí narození velkého německého spisovatele. Velké téma, ve kterém se spojuje jedinečné literární mistrovství i kus dějin, filozofie a estetiky 20. století. Thomas Mann, držitel Nobelovy ceny, je jedním z největších německých a světových spisovatelů a také pravděpodobně největším hudebním znalcem mezi literáty.

„Je třeba říci, že Alinde Quintet opravdu výborně hraje.“

„Svěží tempo, pregnantní rytmus, vysoké smyčce spolehlivě zastoupila flétnová sóla a při celkové sevřenosti nechybělo celou dobu dramatické napětí.“

„Překvapivě dobré dílo na to, že jde o zcela neznámého skladatele.“

Alinde Quintet nadchnul v programu, ve kterém byla tři díla ze čtyř naprosto neznámá. Stalo se tak v rámci komorního cyklu Prague Philharmonia v místě, který by každý pražský návštěvník koncertů měl někdy zažít. Koncert se konal v Barokním refektáři Profesního domu MFF UK na Malostranském náměstí, což je typický podlouhlý barokní sál v prvním poschodí bývalého kláštera, jenž přiléhá ke sv. Mikuláši.

„Protože má pěvec brněnské kořeny, nechyběli jeho přátelé z dětství a mládí.“

„Skočná se rozjela v téměř nehratelném tempu a i dirigent podlehl názvu a čile si na stupínku zaskákal, zatímco se smyčce a prsty hudebníkům málem zavařily.“

„Blok italských oper ukončila árie Cavadarossiho, kterou zpíval tenorista znělým témbrem, s vroucností a pokorou.“

Český tenorista Pavel Černoch měl padesáté narozeniny už 2. května 2024. Oslavu mu tehdy uspořádala Filharmonie Brno v rámci Festivalu Špilberk, zmařila ji ale bouře. Proto se náhradní koncert konal v Janáčkově divadle a termín byl stanoven na 8. května. Oslavenci tedy už je jednapadesát, přesto mu ale přišli popřát významní hosté: sopranistka Jana Šrejma Kačírková i orchestr Slovenské filharmonie s dirigentem Jaroslavem Kyzlinkem. A do vyprodaného hlediště dorazilo i mnoho pěvcových přátel.

„V roli Manrica se na plzeňskou scénu vrátil po delší odmlce Paolo Lardizzone.“

„Svatopluk Sem zaujal jak kantilénou plnou vnitřní naléhavosti, tak příkladnou artikulací a vkusnou mírou afektů.“

„Pěvecky suverénně se zhostily svých partů Lívia Obručník Vénosová jako Leonora a Kateřina Jalovcová v roli Azuceny.“ 

V sobotu 26. dubna se pod taktovkou Jiřího Štrunce uskutečnila v plzeňském Velkém divadle premiéra Verdiho páté nejhranější opery. Vedle členů plzeňského operního ansámblu Divadla Josefa Kajetána Tyla se na ni podíleli i hostující umělci, kteří se svými rolemi mají zkušenosti nejen z domácích, ale i zahraničních scén. Počínaje rokem 1868 byl Trubadúr v Plzni inscenován již pojedenácté, podruhé pak v italském originále. 

„Amatérský přístup divák vytuší velmi brzy, jen co se vzpamatuje z prvního šoku.“

„Monstrózní skulptura značně zavazí.“

„Violettou byla na premiéře hostující Lada Bočková. Je to dnes vyzrálá a žádaná primadona v nejlepším smyslu tohoto slova.“

Opera a opereta Moravského divadla Olomouc má svoji dlouholetou tradici a slavnou historii. A také své diváky. Poučené a vnímavé. V poslední době se však zdejší inscenace staly předmětem diskusí, neboť umělecká šéfka, Veronika Kos Loulová, začala prosazovat moderní přístup k realizaci a výkladu operních děl. Tomu se nevyhnula ani poslední premiéra La traviaty Giuseppa Verdiho uvedená 11. dubna. Kdo se těšil na klasickou operu, musel vzít za vděk jen Verdiho hudbou, kterou dirigoval Tomáš Hanák, neboť režisér Michal Hába pojal spolu se scénografem Draganem Stojčevským vizuál značně netradičně. Ale problematické byly dokonce i výkony protagonistů.

„Způsob, jakým dirigent vykládal celé dílo, byl opravdu poutavý. Aniž by přeháněl, balancoval mezi okázalostí a ztišeními, mezi naléhavým dramatismem a zbožností, mezi dychtivostí a výbušností emocí a výrazem pokory.“

„Ozdobou provedení byl nejen Pražský filharmonický sbor připravený do skutečně nejjemnějších detailů, ale i orchestr.“

„Nejvyrovnaněji a nejpřesvědčivěji působila mezzosopranistka Lucie Hilscherová.“

Abonentní koncert Symfonického orchestru Českého rozhlasu ve Smetanově síni pražského Obecního domu měl 3. března na programu jediné veledílo. Verdiho Requiem. Sakrální vybočení z jeho oper, ale zároveň přece jen mezi duchovními skladbami všech dob tu, která se nejvíc a neodvratně blíží opeře. Šéfdirigent Petr Popelka nabídl nastudování s mnoha opravdu pěknými detaily, s velkolepou koncepcí a výborně hrajícím orchestrem a skvělým Pražským filharmonickým sborem.

„Jeho barevný hlas je veliký a nesmírně působivý, ale není nijak hřmotný, nekřičí, nenechá se svést k přílišné forzi, jen ho je jednoduše všude plno.“ 

„Gilda mi z úst Juliany Grigoryan přišla nejpřesvědčivější a je to nepochybně směr, kterým se hudebně ubírá.“

„Amartuvshin Enkhbat ukázal, jak silné emoce dokáže hudba předávat, je-li podávána na špičkové úrovni a bez evidentní námahy.“

Poslední únorový den byl svátkem pro milovníky velkých hlasů světové opery. Ve Smetanově síni Obecního domu debutoval mongolský barytonista Amartuvshin Enkhbat spolu s arménskou sopranistkou Julianou Grigoryan, pro kterou byl tento koncert návratem do našeho hlavního města. Oba se předvedli v áriích a duetech z oper Rugerra Leoncavalla, Umberta Giordana, Vincenza Belliniho, Giacoma Pucciniho a největší část koncertu byla věnována operám Giuseppe Verdiho. Umělce doprovázel orchestr Prague Philharmonia pod taktovou italského dirigenta Gaetana Lo Coca.

„Stal se klíčovou postavou vrcholné renesance díky tomu, že dokázal spojit hudební myšlení populární v Římě s nizozemskou polyfonní hudební školou.“

„Je skutečným králem duchovní hudby a věčným otcem italské hudby, prohlásil prý Verdi.“

„V 19. století jeho styl jako vzor a inspiraci objevili ti, kdo se v katolické církvi snažili duchovní hudbu zbavit operních a dalších světských znaků.“

Styl nejuctívanějšího z renesančních autorů, papežského hudebníka šestnáctého století Giovanniho Pierluigiho da Palestrina, byl ještě po staletích pro mnohé vzorem ideální katolické chrámové hudby. Napsal stovky duchovních skladeb, které na první poslech zaujmou klidnou krásou a vyvážeností i srozumitelností zhudebněných textů. Zemřel 2. února 1594 ani ne v sedmdesáti. Na svět přišel s určitou pravděpodobností 3. února 1525. Tedy před pěti sty lety.