PORTÁL O KLASICKÉ HUDBĚ

„Měla jsem krásné dětství a také kamarádky z tria, se kterými jsme si chodily ven hrát, ale vždycky jsem se těšila na to, až si zase zahraju.“

„Zatím směřuji spíše na dráhu sólovou.“

„V létě se chystám na kurzy do Sieny, kde bude vyučovat Luigi Magistrelli, Alessandro Carbonare a David Krakauer. Chci se stále zlepšovat a učit se nové skladby.“

Klarinetistka Anna Paulová má za sebou loňský absolventský koncert, který lze považovat za důležitý milník hudební kariéry doprovázené veleúspěšnými soutěžními výsledky a stále otevřené dalším výzvám. Rozhodně by se chtěla ještě mnohých soutěží zúčastnit…

„Kdyby mi někdo před rokem řekl, že ve finále skončím druhý, sotva bych mu uvěřil.“

„Slukova sonáta je tak krásná muzika, že člověk její technické obtíže vždycky nějak vyřeší. Ta hudba vás v tom nenechá.“

„Líbí se mi, že v horách jsou hranice neomezené.“

Klavírista Matouš Zukal se ve třiadvaceti letech stal laureátem letošní Mezinárodní soutěže Pražské jaro 2021, v celkovém pořadí druhý. Je studentem druhého ročníku HAMU ve třídě Iva Kahánka. Ve své hře nestaví na odiv virtuozitu, ta je samozřejmým prvkem jeho interpretace, zaujme především pochopením skladby a hlubokou přemýšlivostí…

„Nevidím jediný důvod k uzavírání se vůči zahraničním vlivům.“

„Za mých studií se na škole konaly dva mistrovské kurzy. To je objektivně velmi málo a vždy jsem to cítil jako slabinu naší školy.“

„Přítomnost zahraničních studentů je známkou skutečného života v akademickém prostředí a pro domácí studenty i kantory permanentní připomínkou, že nemusí být těmi nejlepšími pod sluncem.“

Dnešní díl rozhovorů s kandidáty do Akademického senátu Hudební a taneční fakulty AMU je věnován tématu Mezinárodního rozměru školy. České země vždy umělecky těžily z polohy na křižovatce Evropy, kde se potkávaly a často spolu zápolily vlivy Východu i Západu. Zároveň si i v konkurenci velkých kultur dokázaly zachovat vlastní autentickou tvář a originalitu. Vynikajícím příkladem je třeba Česká filharmonie, která je v současnosti pravidelným hostem prestižních světových pódií a zároveň zřejmě jediným národnostně homogenním tělesem mezi světovými orchestry. O tom, kde leží ideální kombinace mezinárodní otevřenosti a budování české národní školy, jsem si povídal s pianistou a pedagogem Katedry klávesových nástrojů MgA. Janem Bartošem Ph.D., studentkou téže katedry Kateřinou Blažkovou, skladatelem a pedagogem Katedry skladby doc. MgA. Mgr. Michalem Ratajem Ph.D. a houslistou a vedoucím Katedry strunných nástrojů prof. MgA. Leošem Čepickým.

„Elita studentů má mít optimální studijní podmínky a zázemí, pedagogové potom plné ocenění v rámci odměny za svoji práci. A i tady je nutná diferencovanost.“

„Každá katedra by měla obhájit přítomnost vynikajícího emeritního pedagoga, ale ruku v ruce s tím dát i šanci mladší generaci.“

„Více prostoru pro diskuse a vzájemné sdílení metodiky výuky a dalších profesních přístupů mezi pedagogy…“

V rámci seriálu minirozhovorů s kandidáty do Akademického senátu Hudební a taneční fakulty Akademie múzických umění se dnes dostáváme k dalšímu důležitému tématu: Jak se žije pedagogům na HAMU. Učitelé jsou rodinným stříbrem každé školy a nejinak je tomu i zde. Vysoký kredit jim ostatně přiznávají i studenti, což jasně vyplynulo také z anonymních dotazníků v rámci vnitřního hodnocení školy. Mé pozvání laskavě přijali MgA. Eliška Vavříková Ph.D. z Katedry nonverbálního divadla, prof. MgA. Jiří Hlaváč, pedagog Katedry dechových nástrojů a bývalý děkan HAMU, a MgA. Miroslav Sekera, vedoucí Oddělení klavírní spolupráce.

„Na instrumentálních katedrách je možné vystudovat celých pět let magisterského studia bez jediného kontaktu s hudbou vzniknuvší po roce 1950.“

„V oboru choreografie je důležité posílit styk s praktickou sférou a reálným prostředím jak tradičních repertoárových divadel, tak nezávislých scén.“

„Za dirigentský pult školního orchestru zvát výrazné osobnosti a studentům oboru dirigování častěji umožnit vedení zavedeného profesionálního orchestru.“

Na Hudební a taneční fakultě Akademie múzických umění se budou příští týden konat volby do Akademického senátu HAMU. Mohou leccos napovědět o dalším možném směřování školy. Akademický senát je v rámci svých zákonem vymezených povinností nepochybně také místem diskusí a tříbení názorů, a proto jsem se rozhodl nabídnout čtenářům portálu KlasikaPlus.cz malý vhled do témat, která nyní na fakultě dle mého soudu rezonují. Pozval jsem si za tím účelem, napříč katedrami, třináct respondentů z řad kandidátů do pedagogické i studentské komory Akademického senátu a položil jim otázky ze čtyř oblastí. Prvním tématem je Komplexnost výuky na HAMU ve vztahu k uplatnitelnosti jejích absolventů na trhu práce. Pozvání přijali Mgr. Bohumíra Eliášová Ph.D. z Katedry tance, vedoucí Katedry bicích nástrojů doc. Daniel Mikolášek a student Katedry skladby Haštal Hapka.

„Hráčky upoutaly svou vysokou zvukovou kulturou a vynikající technikou s citem pro frázování a nenásilné dynamické oblouky.“

„Panovala tu jednotící souhra tří individualit – emocionální houslistky, vřelé violoncellistky a stylové klavíristky.“

„Mladé muzikantky potvrdily, že Smetana hloubkou svých děl oslovuje každou generaci interpretů bez ohledu na životní zkušenosti.“

Absolventské koncerty posluchačů HAMU mají vysokou úroveň a snesou ta nejvyšší měřítka hodnocení. Nejinak tomu bylo v úterý 3. března v Sále Martinů, kde vystoupilo Quasi Trio ve složení Marie Hasoňová (housle), Judita Škodová (violoncello) a Kateřina Ochmanová (klavír). V programu složeném z děl žijících a nežijících autorů hráčky zaujaly svou technickou úrovní i hlubokým vhledem do interpretovaných skladeb.

„S Dvořákovým kvartetem objel několikrát celý svět.“

„Žil hudbou, žil pro studenty.“

„Jeho jménem je pojmenována základní umělecká škola v Trhových Svinech.“

V sobotu 19. října zemřel ve věku 88 let profesor Pražské konzervatoře a zakládající člen Dvořákova kvarteta, violoncellista František Pišinger, významný učitel řady současných hudebníků. Pro KlasikuPlus na něj vzpomíná jeden z jeho žáků, violoncellista Petr Nouzovský – jako na člověka, který pro mladé violoncellisty udělal víc, než si uměl představit; učil totiž proto, že hudbu a učení miloval.

„Celou Smetanovu hloubku a genialitu jsem si uvědomil až při nahrávání jeho kompletního klavírního díla.“

„Pro některé posluchače je právě komorní hudba tím největším hudebním zážitkem.“

„Talentovaných dětí neubývá, pouze současné společenské poměry bohužel úplně profesi hudebníka nesvědčí.“

Z domoviny – to je podtitul jednoho z očekávaných komorních koncertů na Národním festivalu Smetanova Litomyšl. Ryze smetanovský program přijedou ve čtvrtek 20. června zahrát houslista Leoš Čepický, violoncellista Michal Kaňka a klavírista Ivan Klánský, který před časem nahrál kompletní Smetanovo klavírní dílo a v rozhovoru pro KlasikuPlus se netajil tím, že hudbu litomyšlského rodáka hraje rád.

„Pro svůj pražskojarní koncert zvolil Matyáš Novák poměrně zatěžkanou dramaturgii. Hrál pouze skladby Fryderyka Chopina a Ference Liszta.“

„Možná to však klavírista překombinoval a měl se spíše soustředit na to, aby ukázal více svých interpretačních tváří.“

„Takovou oslňující technikou se málokdo z mladých pianistů může chlubit. A to je počinek, na kterém se dá stavět.“

Pro mladého hráče musí být jistě velmi svazující pocit odpovědnosti, který se pojí s prvním vystoupením na Pražském jaru. Možná si to Matyáš Novák nepřipouštěl – alespoň způsob, jakým oslnil svou klavírní technikou, tomu nasvědčoval. Ale leckteré zkušenější ucho postřehlo, že na matiné v Sále Martinů v sobotu 18. května přece jen jeho výkon cosi postrádal.

„Martin Daněk zvítězil zaslouženě.“

„Jednu věc AMU poskytnout nedokáže – konkurenci.“

„Veverka dostal se svou koncepcí divokou kartu; a byl originální a úspěšný.“

Po 33 letech se dalším českým držitelem 1. ceny v mezinárodní hobojové soutěži Pražského jara stal devětadvacetiletý Martin Daněk. Zvítězil zaslouženě. Celou soutěží prošel suverénním způsobem, jeho hra zaujala vyzrálým přednesem i krásnou barvou tónu. V jeho prospěch rozhodl určitě i fakt, že hrál na rozdíl od ostatních soutěžících spolehlivě a bez chyb.

„Komořina je hodně důležitá nejen pro hráče, ale je to slyšet i v orchestru. Je velkým přínosem, ať pokud jde o ladění, nebo o souhru.“

„My všichni jsme vyrůstali za socialismu a trochu nám ujel vlak v oblasti hudebního managementu.“

„Víme, že tzv. „vážná“ hudba je řadě lidí odcizená. A když dokážeme zaujmout děti, které pak chtějí jít ještě na koncert, je to krásná odměna.“

Původně se sešli v orchestru – tehdejší Pražské komorní filharmonii. Pět hráčů na dechové nástroje – Jan Brabec na klarinet, Jiří Ševčík na flétnu, Vladislav Borovka na hoboj, Václav Fürbach na fagot a Jan Musil na lesní roh – si řeklo, že vedle orchestrální hry by bylo příjemné svůj muzikantský život ještě rozšířit, a založili dechový kvintet. Ani po letech je společné hraní v komorním souboru bavit nepřestalo. Před aktuálním koncertem v břevnovském klášteře v úterý 14. května jsem hovořila s hobojistou Vladislavem Borovkou a flétnistou Jiřím Ševčíkem.