PORTÁL O KLASICKÉ HUDBĚ

„Martinů se k naplnění a ovládnutí formy symfonie, vrcholné formy evropské hudby, odhodlal až ve dvaapadesáti.“

„Podmanivý je hudební příběh v pomalé větě, v tryzně odpovídající vznešeným způsobem Kusevického zadání.“

„V jeho symfonismu je zvláštní napětí mezi neoklasickou určitostí a témbrovou proměnlivostí, dialog mezi lidovostí a vysokým uměním, tradicí a novostí…“

Před osmdesáti lety, první zářijový den roku 1942, dokončil Bohuslav Martinů svou První symfonii. Stalo se tak v Manometu ve státě Massachusetts, na pobřeží moře jižně od Bostonu. Na skladbě pracoval od jara toho roku na několika místech – v Jamaice na předměstí New Yorku, v Middlebury a pak i u jezera Mah-Kee-Nac Lake ve státě Vermont a v Tanglewoodu, tedy Berkshire Music Center, na západě státu Massachusetts. Její podzimní bostonskou premiérou byl definitivně přijat do amerického hudebního života, po uvedení v New Yorku o něco později si v tisku dokonce vysloužil pochvalu jako Smetanův dědic.

„Před orchestr se postavila ruská dirigentka Alevtina Ioffe. Krásná, energická žena vběhla na pódium s nadšením, se kterým strhávala jak orchestr, tak i publikum.“

„K barevnosti jistě přispěla i zvuková technika, kterou sice občas musel mistr zvuku mezi částmi připevňovat, ale výsledek stál za to, zvuk zněl přirozeně a bez příměsí, vynikly přirozené témbry nástrojů.“

Po roce se na brněnský hrad vrátil Mezinárodní hudební festival Špilberk. V pondělí 15. srpna ho zahájila PKF – Prague Philharmonia pod taktovkou ruské dirigentky Alevtiny Ioffe s programem z děl Mendelssohna-Bartholdyho, Brucha, Stravinského, Poppera a Čajkovského. Sólového partu v Bruchově Kol Nidrei a Popperově Maďarské rapsodii se ujala francouzská violoncellistka Camille Thomas.

„Účastníci kurzů odjíždějí z Pärnu s úsměvy na tvářích. A to je jeden z důvodů, proč jsou léta v Pärnu pro mě tak důležitá, říká Neeme Järvi.“

„Bedlivé oko Neemeho, Paava ani Kristjana neodpustí žádnému adeptovi dirigování vůbec nic.“

„Tüürův Smyčcový kvartet In memoriam Urmas Kibuspuu je křehká skladba, jejíž počáteční monotónnost střídá zvichřenost a vzrušení končící v katarzním souzvuku.“

Součástí festivalu v Pärnu nejsou jen koncerty, ale i Akademie Neeme Järviho, která se koná od roku 2000. Na základě přihlášek a následného výběru se sem sjíždějí mladí dirigenti z celého světa, letos byli zastoupeni mladí adepti z Lotyšska, Ukrajiny, Polska, Ruska, Velké Británie, Bulharska, Německa, USA, Estonska, Jižní Koreje, Nového Zélandu a Finska. Mezi nimi byly i čtyři mladé ženy. Jen pro zajímavost – Järviho akademie se v minulosti zúčastnili i čeští dirigenti Marek Štilec a Petr Popelka.

„Vrcholem festivalu byl bezesporu písňový koncert mezzosopranistky Magdaleny Kožené, ve kterém vystoupila společně s manželem Sirem Simonem Rattlem, který se ujal partu klavíru.“

„Byl to kouzelný večer plný poezie a niterného výrazu, který pomáhali velkou měrou nastolit spoluúčinkující špičkoví instrumentalisté.“

Písňový recitál Magdaleny Kožené uzavřel v pondělí 27. června festival Concentus Moraviae. Zlínské Kongresové centrum spolu s ní přivítalo mezinárodní seskupení hudebníků v čele se Sirem Simonem Rattlem a dramaturgem letošního ročníku Kasparem Zehnderem.

„Člověk musí sloužit muzice, nikdy nesmí muzika sloužit interpretovi. Hudba je obrovská řehole, která začíná v útlém věku“

 „Berlínské filharmoniky jsem měl možnost vést jako koncertní mistr a byl to opravdu zážitek.“

 „Už mě napadla myšlenka, že bych si zakoketoval s taktovkou. A dospělo to dokonce tak daleko, že už mám konkrétní termín v diáři.“

Pestrou a úspěšnou sezónu má už skoro za sebou Jan Mráček, houslista a koncertní mistr České filharmonie. Před měsícem měl možnost od prvního pultu vést Berlínské filharmoniky, vystupuje sólově i s Lobkowitz triem, nahrává a čeká ho řada zahraničních koncertů. Kloubit pozici sólisty a koncertního mistra se mu zatím daří a plní si své sny…

„V době příprav nového baletního díla pro brněnské divadlo Martinů nebyl v divadelním prostředí naprostým nováčkem.“

„Byl toho názoru, že opera jako žánr nemá ve své klasické podobě budoucnost.“

„Počtem původních premiér a celkově hodnotným uměleckým nastudováním skladatelových jevištních kompozic, které si považoval i on sám, nemá brněnské divadlo v celosvětovém měřítku obdoby.“

I když Bohuslav Martinů v Brně nikdy nežil ani pracovně nepůsobil, patřilo Brno mezi místa, kde bylo skladatelovo dílo – často poprvé vůbec – pravidelně uváděno. V tomto ohledu vynikalo zejména Národní (později Zemské) divadlo v Brně, které si zakládalo na dramaturgii akcentující mimo jiné díla soudobých skladatelů. V čele zájmu byla samozřejmě především scénická tvorba Leoše Janáčka, nicméně protože vedení divadla hledalo nové zajímavé skladatelské osobnosti, dostal v roce 1925 příležitost poprvé i Bohuslav Martinů.

„Sbor Kantiléna podal neuvěřitelně ukázněný a sevřený výkon, udržel napětí v pianových částech jak intonačně, tak dynamicky a byl barevně skvěle vyvážený.“

„Autor svoje dílo tvořil pod vlivem válečných událostí ve své zemi a vycházel ze situace, kdy vojáci ničily sochy andělů tak, že jim uráželi křídla.“

Abonentní koncerty Filharmonie Brno v Besedním domě jsou poněkud komornější záležitostí, ale přesto se i v jejich rámci konají závažné koncerty. Takový byl i ten, který připomenul 104. výročí nezávislosti Gruzie. Zazněla na něm skladba Angels of Sorrow (Andělé smutku) gruzínského skladatele Giji Kančeliho, který před třemi léty zemřel. Ve foyeru byla instalována výstava o Gruzii a koncertu se zúčastnila gruzínská velvyslankyně a také manželka a syn skladatele. Koncert se v tomto slavnostním ladění uskutečnil ve čtvrtek 26. května. Řídil ho Dennis Russell Davies.

„Ty nejznámější mezinárodní soutěže si rozhodně nemohou stěžovat na nedostatek zájemců.“

„Ale jen starší Minju Kim své dva konkurenty převyšovala tím, co dělá z interpretů velké interprety. V její hře byla jiskra, ono fluidum, které posluchače pohltí.“

„Na Lilianu Lefebvrovi bylo vidět, že se na pařížské konzervatoři od roku 1910 nic nezměnilo a bez perfektně zahraného Debussyho student do dalšího ročníku nepostoupí.“

Všechno zlé je k něčemu dobré, praví lidové přísloví. Že je pravdivé, dosvědčuje i letošní Pražské jaro. Každoročně máme možnost vyslechnout v jeho rámci mezinárodní hudební soutěž mladých talentů, vždy věnovanou dvěma hudebním nástrojům. Díky covidu jsme měli letos šanci slyšet soutěže dvě – pro fagot a pro klarinet. Soutěž pro fagot se měla konat v roce 2020, ale pro pandemickou uzávěru musela být zrušena. Její konání bylo umožněno až letos, souběžně se soutěží pro klarinet na tento rok regulérně plánovanou. Nahlédněme do finálových koncertů obou soutěží.

„Jiří se těžko vyrovnával s některými režijními pojetími oper a jejich hudební kvality se proto snažil obnažit a demonstrovat v koncertních provedeních.“

„Svou první operu, Mozartovu Così fan tutte, dirigoval v divadle Disk 25. listopadu 1970, poslední, Janáčkovu Věc Makropulos, v Londýně 19. srpna 2016.“

„Výsledných 82 produkci zahrnuje jak 7 oper, v nichž Jiří v dětství zpíval, tak dalších 75 verzí oper, které dirigoval.“

V roce pátého výročí úmrtí dirigenta Jiřího Bělohlávka pokračuje portál KlasikaPlus.cz v loni započatém seriálu, který využívá texty a fotografie publikované dosud jen soukromě nebo na sociálních sítích. Patnáct let je shromažďoval publicista, producent a skladatel Alexander Goldscheider, který žije od roku 1981 v Londýně. Do materiálů dává postupně nahlížet. V dnešním dílu užívá dalších statistik k ilustrování dirigentových operních aktivit, ať už v divadlech, na koncertech, nebo ve studiu.

„Olomoucký rodák sice svůj život rovněž zasvětil umění, ale namísto literatury se věnoval hudbě; jeho působivá kariéra v Evropě i zámoří stojí za prozkoumání.“

„Fritz Zweig v Berlíně na sklonku dvacátých a počátkem třicátých let prožíval úspěšné, ale především podnětné období v Krollově opeře.“

„Navzdory komunikačním potížím ve stáří pilně vyučoval. Jeho nejvýznamnějším žákem se stal Lawrence Foster, v současné době šéfdirigent Symfonického orchestru polského veřejnoprávního rozhlasu.“

Třetí díl seriálu „Až na konec světa“ se věnuje Fritzi Zweigovi – dirigentu, klavíristovi a pedagogovi. Rodáku z Olomouce, který se vlivem svého nadání i historických událostí, neboť byl židovského původu, prosadil nejen v Evropě, ale nakonec i v zámoří. Zde také jako téměř jedenadevadesátiletý roku 1984 zemřel.

„Do té doby povznesená nálada švitořících ptáčků v sále, kteří zde zůstávali po Rautavaarovi, se ráz změnil v magické očekávání pohádkového temna.“

„V samém závěru skladby, kdy posouval všechny možné, ba i téměř nemožné hranice hry na klarinet, odloží Karel Dohnal svůj nástroj. Do úplného ticha rozpřáhne ruce a kostým, ve kterém odehrál celý koncert, vytvoří vějíř rozevřeného pavího ocasu.“

„Skladba v podání Janáčkovy filharmonie Ostrava pod vedením Petra Popelky působila velice naléhavě. Dirigent nechal rozeznít orchestr v plném symfonickém zvuku naproti jemným částem díla, které vynikaly svojí křehkostí.“

Čtvrteční kulturní dění v Ostravě zcela jistě ovládla Janáčkova filharmonie Ostrava spolu se sólistou Karlem Dohnalem a dirigentem Petrem Popelkou. Společným tématem celého večera se stala ptačí říše promítnutá do světa hudby. V programu tak vedle sebe stála jména Einojuhani Rautavaara, Anders Hillborg, Antonín Dvořák a Igor Stravinskij a jejich díla posluchačům předestřela pestrý obraz toho, jakým způsobem autoři k tématu přistupovali.

„Osmou symfonii veřejnosti poprvé představil v září 1910 v Mnichově – a byla to vlastně jediná příležitost, kdy byl plně uznán jako skladatel.“

„Ve Vídni a v Mnichově připravoval premiéru Osmé symfonie s jasným postojem, který ho jako dirigenta provázel po celý život, že ´nebude tolerovat žádné umělecké lajdáctví´.“

„V Praze zazněla poprvé 20. března 1912 za řízení Alexandera Zemlinského.“

Dva roky po mnichovské premiéře, v březnu 1912, zazněla i v Praze Mahlerova Osmá symfonie, zvaná Symfonie tisíců. Dělí nás od té koncertní události sto deset let. Výlučné dílo za tu dobu na pódiích, ani na těch pražských, nezdomácnělo. Nejen pro enormní nároky na velikost interpretačního aparátu, ale asi i pro svou velikášskou monumentalitu a možná i pro texty z druhého dílu Goethova Fausta, jejichž filozofující poselství nemá pro posluchače takovou bezprostřední emotivní sílu jako Mahlerovy písňové texty nebo chorál v jeho Druhé symfonii.