„Karita Mattila nabídla postavu čím dál nešťastnější, cynické, životem unavené operní divy vokálně svrchovaně zvládnutou.“
„Susanna Mälkki pojala Janáčkovu partituru tempově i výrazově značně lyrizujícím způsobem.“
„Čapkovo poselství je v inscenaci zastřeno, stejně jako emocionální nárazy Janáčkovy hudby.“
Inscenace Věci Makropulos v Opéra national de Paris, dirigovaná Susannou Mälkki, přesazuje Čapkovu a Janáčkovu hru o nesnesitelné tíze nesmrtelnosti z Čech do Kalifornie, z Prahy, kdysi dávno rudolfinské, do Hollywoodu. Režisér Krzysztof Warlikowski, podpořen scénografkou Małgorzatou Szczęśniak, tak činí pomocí postavy Marilyn Monroe. Škoda, že její jméno alespoň nenabízí stejné iniciály jako Ellian Mac Gregor, Eugenie Montez, Ekaterina Myškina nebo Elsa Müller, což jsou podoby, pod nimiž Elina Makropulos postupně prochází staletími. Takhle jeho nápad působí trochu lacině. V případě sopranistky Karity Mattily jiné iniciály nevadí. Hraje a zpívá Emilii Martu impozantně.
