„Ve třinácti se odvážila vyjít se svými ranými výtvory na veřejnost; tvořila v němčině, i když se časem měla doučit též češtině.“
„Díky českému četníkovi se jí podařilo propašovat do terezínského ghetta strunný nástroj; napadlo ji, že začne své verše zhudebňovat.“
„Po Ilse Weber zbylo jen kolem šesti desítek písní; všemi jako by se prolínal leitmotiv její klopotné existence.“
Od dětství hrála na několik hudebních nástrojů a obstojně zpívala, ale k vlastní písňové tvorbě se probojovala až pod vlivem vnějších okolností. Od poloviny 30. let se totiž ostravská rodačka Ilse Weber ocitla v kleštích. Sevřená mezi německým nacismem a českým antisemitismem. Mluvila převážně německy, ráda nosila dirndl, zároveň lnula k Československu jako k vlasti, milovala „tatíčka“ Masaryka. Nic jí to náhle nebylo platné. Vadilo, že je Židovka, chodí do synagogy, ctí pesach a chanuku. Za války se ocitla v terezínském ghettu, kde její hudebnost vytryskla naplno. Nelze ji srovnávat s Kleinem, Ullmannem, Schulhoffem, Krásou. Skládala prostě, tradičně; cílem jí byla útěcha dětských posluchačů. Těch, za které byla ochotna položit vlastní život.
