PORTÁL O KLASICKÉ HUDBĚ

„Aby se uživil, dal se na dráhu advokáta, ale přitahovalo ho umění obecně a hudba zvlášť.“

„Snad i díky Janáčkově přímluvě se Löwenbach dostal do kontaktu s dalšími osobnostmi: Brodem, Martinů a Křičkou.“

„Dožil se dvaadevadesáti, svědek minulých časů, k nimž nenápadně, ale podnětně patřil.“

Přátelil se s Leošem Janáčkem, spolupracoval s Bohuslavem Martinů či s Jaroslavem Křičkou. Hudební kritiky psal pro Lidové noviny i pro New York Times, působil jako redaktor časopisu Hudební revue; podílel se na vzniku Ochranného svazu autorského, v právních záležitostech částečně zastupoval Leoše Janáčka či Heinricha Manna. Zaměstnán byl na Československém konzulátu v New Yorku nebo hudebním odboru Ministerstva školství. Jeho pozůstalost je uložena v archivech univerzity v kalifornském San Diegu. U nás se však o něm ví jen velmi málo. JUDr. Jan Löwenbach, právník a básník, překladatel, libretista a publicista.

„V době příprav nového baletního díla pro brněnské divadlo Martinů nebyl v divadelním prostředí naprostým nováčkem.“

„Byl toho názoru, že opera jako žánr nemá ve své klasické podobě budoucnost.“

„Počtem původních premiér a celkově hodnotným uměleckým nastudováním skladatelových jevištních kompozic, které si považoval i on sám, nemá brněnské divadlo v celosvětovém měřítku obdoby.“

I když Bohuslav Martinů v Brně nikdy nežil ani pracovně nepůsobil, patřilo Brno mezi místa, kde bylo skladatelovo dílo – často poprvé vůbec – pravidelně uváděno. V tomto ohledu vynikalo zejména Národní (později Zemské) divadlo v Brně, které si zakládalo na dramaturgii akcentující mimo jiné díla soudobých skladatelů. V čele zájmu byla samozřejmě především scénická tvorba Leoše Janáčka, nicméně protože vedení divadla hledalo nové zajímavé skladatelské osobnosti, dostal v roce 1925 příležitost poprvé i Bohuslav Martinů.