PORTÁL O KLASICKÉ HUDBĚ

„Úlohu sice jevištně ztvárnila poprvé, ale koncertně i v nahrávacím studiu ji už zpívala, takže mohla do kreace vložit mnoho odstínů… Ani trochu se nesnížila k exhibici. Hrála týmově.“

„Heřmanově manýristicky výpravné inscenaci nechybí poetické obrazy, barvitost a nápaditost, ale naštěstí ani humor.“

„Václav Luks, jako obvykle fyzicky angažovaný a naléhavý, kroužící všechny obloučky, ozdoby a pointy Händelovy hudby s labužnickým potěšením.“

Krásný pohádkový příběh s krásnou hudbou, dechberoucí spektákl. Tak se hovořilo o brněnské inscenaci Händelovy opery Alcina, když měla zjara v roce 2022 premiéru. Stojí za ní režisér Jiří Heřman a dirigent Václav Luks. Alcina se ještě stále vrací na repertoár, letos na podzim pro čtyři poslední představení, a to s Magdalenou Koženou jako s mimořádným hostem v titulní roli. Středeční večer, s diváky do jednoho aplaudujícími v závěru vestoje, byl triumfálním potvrzením zdařilosti projektu i mistrovství mezzosopranistky, už třetí desetiletí mezinárodně zářící pěvecké hvězdy pocházející z Brna.

„Problém Ostrčilovy opery začíná již u volby libreta.“

„Je nepochybné, že Robert Jindra je v Národním divadle člověk na svém místě a jeho hudební nastudování mělo vysokou úroveň.“

„Režie Jiřího Heřmana nesla typické znaky rukopisu tohoto tvůrce, včetně postupů, které se v jeho inscenacích často opakují – pomalu se z nich stává klišé.“

Národní divadlo uvedlo po 102 letech od premiéry operu Otakara Ostrčila Legenda z Erinu. Hudebního nastudování se chopil Robert Jindra, režie Jiří Heřman. Uvedení vyvolalo řadu polemických otázek.

„Nikdy neupřednostňuji jednu složku, snažím se všechny podpořit k maximální spolupráci, jen tak může vzniknout něco mimořádného. Pokud takový koncept neprosadím, mohu rovnou poslat diváky na koncert, a ne do divadla.“

„Mým největším přáním je, aby diváci odcházeli z představení proměnění.“

„Příběh největšího irského hrdiny Finna je dobrým základem pro velkou tragédii.“

Jiří Heřman patří k nejvýraznějším českým operním režisérům současnosti. Absolvent konzervatoře v Plzni a operní režie na pražské AMU si renomé vybudoval jak originálními komorními projekty v netradičních prostorách, tak inscenacemi na velkých operních scénách. Od roku 2015 působí jako umělecký šéf opery Národního divadla v Brně.

„Jiří Heřman v tvůrčí jednotě s Václavem Luksem a s výtvarníky připomíná původní podtitul předlohy k Mozartově opeře – Bláznivý den.“

„Spontánní povstání celého auditoria bylo zcela namístě, a to i když se při děkovačce na scéně nakonec objevilo i celé Collegium 1704.“

„Režisér Štěpán Pácl, ve srovnání s bezcitně působící pražskou inscenací Manon Lescaut, zvolil příjemně ´normální´ přístup k melodramatickému veristickému příběhu.“

Soubor Janáčkovy opery Národního divadla Brno byl historicky prvním hostem, kdo po prvních koncertech vyzkoušel nyní na festivalu Smetanova Litomyšl na zámeckém nádvoří nový letní sál v jeho divadelní verzi. Výborná inscenace Pucciniho opery Manon Lescaut a skvělá produkce Mozartovy Figarovy svatby ve čtvrtek a v pátek potvrdily nejen použitelnost a vhodnost vydařeného nového jeviště s technickým vybavením a orchestřištěm, ale i skutečnost, že v Brně se teď dělá opera v tuzemsku opravdu nejlépe.

„Základem kvality nové inscenace je pěvecké obsazení. A tak tomu ostatně v opeře má být!“

„Barokní orchestr zněl v prostoru Janáčkova divadla poněkud dutě, lze konstatovat, že jeho výkon nebyl nijak oslňující.“

„Tvůrci nové brněnské inscenace předem avizovali, že se budou snažit operu inscenovat v duchu, v jakém ji autoři zamýšleli: Figarova svatba je komedie pevně zakotvená v době svého vzniku.“

Brněnští milovníci opery mají možná v paměti nešťastnou inscenaci Mozartovy Figarovy svatby v Mahenově divadle v roce 2011. Po čtrnácti letech se tato opera do Brna vrátila a je radostné konstatovat, že debakl minulého představení může být zapomenut. Premiéra se uskutečnila 22. března v Janáčkově divadle.

„K myšlence propojit tyto dva příběhy a zasadit inscenaci do prostředí dětského domova, kde si ho dokonce děti a zaměstnanci ústavu i sami zahrají a zazpívají, už byl jen krůček.“

„Scéna se stává surrealistickou, do popředí vystupují části artefaktů, které působí dobře výtvarně, i když s příběhem souvisejí jen okrajově.“

„Představení vévodili manželé Plachetkovi.“

Devátý ročník festivalu pod erbem Leoše Janáčka v Brně skončil, v neděli 24. listopadu ho ukončila inscenace Janáčkovy opery. Do šest let staré inscenace Příhody lišky Bystroušky byli přizváni vzácní hosté, Kateřina Kněžíková do role Bystroušky, Adam Plachetka do role Revírníka a malou Bystroušku ztvárnila Adélka Plachetková. Inscenace ve znamení rodiny Plachetkovy tak dostala novou podobu, kterou si málokterý milovník opery chtěl nechat ujít. A skutečně, pod taktovkou Marko Ivanoviće a v režii Jiřího Heřmana se inscenace odvíjela s novým nábojem.

„Propojení zvířat a lidí na jednom jevišti připravovalo nejednu bezesnou noc kostymérům a scénografům.“

„V průběhu hry upletená dlouhá šála paní Revírníkové oddělila čas žití a odcházení.“

„Skutečnými královnami představení byly dvě hlavní protagonistky, Liška Bystrouška Kateřiny Kněžíkové a Zlatohřbítek Václavy Krejčí Houskové.“

Příhody lišky Bystroušky dne 21. září uvedlo Národní divadlo Brno jako jednu ze vzpomínek na jejich premiéru 6. listopadu roku 1924. Současné představení v brněnském Janáčkově divadle se vzácnými hosty, manžely Kateřinou Kněžíkovou v roli Lišky, Adamem Plachetkou v roli Revírníka a jejich dcerou Adélkou v roli Malé Bystroušky, je jednou z repríz původní inscenace z roku 2018.

„Před pětadvaceti lety o mně Jiří Kout v Lipské opeře řekl něco, co pro mne tehdy byla abstrakce: ‚Tento wagnerovský hlas musí být hned angažován.‘“

„Soutěže jsou bohužel důležité. Říkám ‚bohužel‘, protože ve skutečnosti pěvecké soutěže ze srdce nenávidím.“

„Wagner se pro mne stal životní náplní. Takže Bayreuth nemohu minout.“

Polský barytonista Tomasz Konieczny není českým divákům neznámý. Pamatovat si ho mohou třeba z Wagnerova Parsifala, v němž účinkoval roku 2011 v pražském Národním divadle. Mezitím se ve světě etabloval jako žádaný představitel barytonových rolí německého repertoáru. V těchto dnech se pohybuje mezi Lipskem, kde vystupuje jako Wotan ve Wagnerově Valkýře, a Brnem. V moravské metropoli zkouší krále Vladislava v nové inscenaci Smetanova Dalibora.

„Antonín Dvořák je bezvýhradně mým nejoblíbenějším autorem.“

„Je potřeba oslovovat mladé publikum a už od toho nejmenšího, předškolního věku; dělat pro ně samostatné projekty na špičkové úrovni – děti jsou velmi vnímavé a vycítí hned jakoukoli faleš.“

„Cena Thálie to pro mne znamenala především utvrzení, že jdu správnou životní cestou a že moje práce má smysl.“

Pavla Vykopalová je pevným pilířem souboru Janáčkovy opery v Brně. Její interpretace mladodramatických sopránových rolí je vždy naplněna vroucností a opravdovostí prožitku a její charakteristická sladká barva hlasu je nezaměnitelná. V současné době se připravuje spolu se souborem na 8. října na premiéru opery Jakobín Antonína Dvořáka, ve které studuje roli Julie.

„Janáčkovo divadlo má dobrou atmosféru. Je tu specifická energie.“

„Salome změnila způsob vnímání hudebního dramatu. Je o překračování všech limitů i tabu, šokující dílo o nelidskosti, amorálnosti; o tom, kam až je člověk schopen zajít.“

„Je zajímavé, že Strauss pracoval podobně jako Janáček a ve stejné době. Strauss si napsal sám libreto podle hry Oscara Wilda; není to zpěv na poezii, ale na prózu.“

David Radok vyrostl a vystudoval díky emigraci spolu s rodiči ve Švédsku, kde se věnoval operní režii. Po revoluci se vrátil a začal působit rovněž v České republice. Vedle Národního divadla v Praze pracuje pravidelně i v Janáčkově opeře Národního divadla v Brně. Společně s dirigentem a skladatelem Marko Ivanovićem uvedli už opery Věc Makropulos, Modrovousův hrad, Monument, Tři fragmenty z Juliette a Lidský hlas nebo Petera Grimese. V současnosti společně připravují inscenaci opery Salome od Richarda Strausse, premiéru má 17. června. V rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz se David Radok zamýšlí nad námětem Salome, vrací se k inscenaci Brittenova Petera Grimese, naznačuje, jaké opery nemá rád, a distancuje se od povrchních režijních aktualizací.

„Inscenace neakcentuje lyrický náboj, především hudebně je bližší Wagnerovi než Debussymu. Pohybuje se mezi podobenstvím o fanatismu zabíjejícím lásku a barvitou podívanou.“

„Nejvýraznější pěveckou a hereckou kreací je postava Ismena, jak ji vytvořil vášnivě hrající a mimořádně kantabilně i výrazově zpívající, vzorně deklamující barytonista Svatopluk Sem.“

„Výtvarně výrazným nápadem jsou tančící derviši, roztáčející piruetami v nekonečném reji široké bílé suknice do kružnic.“

Pražské Národní divadlo po třech desetiletích hraje Dvořákovu operu Armida. Za inscenací stojí o kvalitách díla neochvějně přesvědčený, energicky dirigující Robert Jindra a v dokonale promyšlené a sladěné vizuálně dramatické rovině tandem režiséra Jiřího Heřmana a scénografa Dragana Stojčevského. Páteční premiéra se silným pěveckým obsazením byla komplexním zážitkem ze skutečného hudebního divadla.

„Dirigování je fascinující, protože přináší radost.“

„Provedení Wagnerovy tetralogie Prsten Nibelungův se Orchestr Národního divadla zhostil v Praze v sezóně 2004/2005 skvěle.“

„Stravinského Oidipus Rex je geniální dílo a má v sobě neuvěřitelnou sílu.“

Americký dirigent John Fiore, který působil v mnoha významných světových operních domech a koncertních síních v USA a Evropě, se vrátil v lednu k Orchestru Národního divadla, se kterým nastudoval díla Sergeje Rachmaninova a Igora Stravinského. U příležitosti svého hostování v Praze poskytl portálu KlasikaPlus.cz exkluzivní rozhovor. Vzpomíná v něm i na newyorskou Rusalku s Gabrielou Beňačkovou nebo na přelomové pražské uvedení Wagnerovy tetralogie Prsten Nibelungův v sezóně 2004/2005. 

„Jiří Heřman nabídl prostřednictvím svého typického rukopisu nadčasově vizionářský vhled do Janáčkova poselství a Jakub Hrůša dal působivým živým obrazům přesně artikulované, ale přesto mimořádně emotivní hudební zdůvodnění.“

„V opeře využívá Jiří Heřman nad všemi detaily sílu symbolů a náznaků, vytváří atmosféru. Pro Glagolskou mši zvolil ještě méně konkrétní obrazy. Jde už téměř o choreografii.“

„Hrůša se zapsal premiérou inscenace do brněnských janáčkovských tradic velmi výrazným způsobem. Nejen dramaturgickým nápadem, který byl opravdu jeho a opravdu dobrý, ale i provedením.“

Osmý ročník festivalového bienále Janáček Brno otevřelo umělecky ambiciózní scénické propojení opery Z mrtvého domu a Glagolské mše. Za jedinečným projektem stojí režisér Jiří Heřman, který potvrdil schopnost hluboce oduševnělé vizualizace a výkladu vznešených a svátečních námětů, a dirigent Jakub Hrůša, oslavovaný při operním debutu v rodném městě jako světově nejúspěšnější český hudebník současnosti. Středeční premiéra právem zvedla publikum v Janáčkově divadle ze sedadel.

„Česká divadla, orchestry a festivaly ta videa samozřejmě taky chtějí natáčet, ale nikdy jim nezbyl čas, peníze ani energie. Covid všem posunul preference – najednou chtěli videa všichni.“

„Na rozdíl od streamu či přímého přenosu můžete záznam koncertu nebo opery do detailu vykonstruovat a udělat tak z koncertu nebo opery opravdu dramatický zážitek.“

„Některé věci, které fungují na divadle, ve filmu nefungují, a tady nastupuje překlad z divadelní do filmové řeči.“

Covidová pandemie přinesla kultuře hodně strádání a omezení, ale přinesla i nové možnosti. Divadelní představení, opery i koncerty se začaly streamovat a výstupy uchovávat jako paměť doby. Ukázalo se, že to nemusí být jen o mechanickém zaznamenání akce, ale že je možné ke každé události přistoupit specificky a pracovat s novými prostředky. Významnou postavou, která tak vytváří ze streamů nový umělecký obor, je brněnský televizní režisér Jakub Kořínek.