„Mezi jednotlivé scény opery jsou vloženy obsahově odpovídající části Rekviem.“
„Režisér každému protagonistovi opery přidal jeho taneční alter ego.“
„Katarze vídeňské inscenace se koncentruje na Císařovu sebereflexi.“
Protiválečná opera Viktora Ullmanna (1898–1944) Císař Atlantidy aneb Odepření Smrti se od své, byť necitlivou úpravou poněkud sporné, světové premiéry v roce 1975 v Amsterodamu a zejména od počátku devadesátých let 20. století stala nejčastěji uváděným dílem svého autora. Inscenací od té doby vzniklo několik desítek a protože časovým rozměrem je opera jednoaktovkou, sahali inscenátoři někdy i ke spojení s jinými autorovými díly, např. s melodramem Píseň o lásce a smrti korneta Kryštofa Rilka nebo – jako před dvěma lety v Ostravě – s další Ullmannovou operní jednoaktovkou Rozbitý džbán. Avšak kombinace Ullmannovy opery a Mozartova Rekviem, kterou pro svoji inscenaci, premiérovanou koncem ledna letošního roku, zvolila Lidová opera (Volksoper) ve Vídni, je spojením opravdu nečekaným a na první pohled zarážejícím. Ovšem jen na první pohled.






