„Von Schiracha vedení Vídeňských filharmoniků oslovilo už na podzim 1939 s nabídkou Silvestrovského koncertu, složeného výhradně ze skladeb dynastie Straussů.“
„Prezident Vídeňských filharmoniků Hellsberg pochopil, že věčné tutlání dávných hříchů vrhá stín i na současné filharmoniky a že je načase učinit pokání.“
„Vídeňští filharmonikové se s nacistickou minulostí vyrovnali tak důkladně, že odvrhli i úpravu Pochodu Radeckého, kterým jejich Novoroční koncert tradičně vrcholí.“
Když se požehnané osmdesátky dočká jedinec, znamená to, že v životě má už leccos za sebou. A je mimo jiné schopen i ochoten se vyznat z chyb, kterých se občas dopouští každý z nás. Alespoň to tak má být, i když Miroslav Horníček k tomu trefně dodával, že „se stářím se sice prý dostaví moudrost, ale někdy přichází stáří samo.“ Až do roku 2011 se zdálo, že tomuto břitkému bonmotu odpovídá i postoj proslulého orchestru Vídeňských filharmoniků ke vzniku jejich slavného Novoročního koncertu z Vídně. Ten se – ve své ryze novoroční podobě – poprvé odehrál jako matiné 1. ledna 1941. Na prahu blížícího se roku 2021 se tudíž dočká osmdesátého provedení. Jenže už o rok a den dřív, přesně 31. prosince 1939, měl historickou předpremiéru.
