PORTÁL O KLASICKÉ HUDBĚ

„Opera Z mrtvého domu je v kontextu Janáčkova díla věc velmi idealistická.“

„Ducha má Glagolská mše mocného, inspirována tradicí křesťanské spirituality je také, ale kus velké provokace v ní ale bují ještě nápadněji.“

„Mým cílem a přáním je, aby odměnou za naši práci byl velký zážitek a prožitek, na straně umělců i publika.“

Z mrtvého domu, poslední Janáčkovu operu komponovanou podle Dostojevského, spojuje nejnovější inscenace Národního divadla Brno s Glagolskou mší, ryze koncertním duchovním dílem zhudebňujícím staroslověnský liturgický text. Díla z posledních let skladatelova života zahajují 2. listopadu festival Janáček Brno 2022, scénický tvar pak má ještě několik repríz. Režie je dílem Jiřího Heřmana, hudebně za projektem stojí dirigent Jakub Hrůša, který se tak vzácně vrací do rodného Brna…

„Pro Vídeňské filharmoniky je – spolu s červnovým Koncertem letní noci ze Schönbrunnu – jedním ze dvou nejostřeji sledovaných počinů každé sezóny.“

„Jak tráví nynější, poměrně neklidný čas rakouský dirigent Franz Welser-Möst, který pozdvihne na Nový rok taktovku potřetí během uplynulého tuctu let?“

„Během této sezóny se Jakubu Hrůšovi s jeho třinácti koncerty v čele Vídeňských filharmoniků nevyrovnají ani Riccardo Muti, Daniel Barenboim, Andris Nelsons či Christian Thielemann.“

Pokud by se našel mezi žurnalisty neználek, pověstný kandrdas, který by se v propagačním oddělení Vídeňských filharmoniků zeptal, zda orchestr opět odehraje svůj Novoroční koncert, dostal by udivenou odpověď ve stylu: „Matiné? Jak by ne!“ Vždyť toto defilé valčíků, polek či kvapíků, okořeněné o předehry z operet, se už dávno stalo v metropoli na Dunaji, ale díky televizním a rozhlasovým přenosům i ve světě, tradicí. Zdánlivě zahájenou před třiaosmdesáti lety, v počátcích druhé světové války. I když určit přesný počátek není úplně jednoduché.

„Od té doby jde Nombulelo od vítězství v jedné mezinárodní soutěži k druhé.“

„Níže položené písně lépe odpovídaly hlasovému fondu pěvkyně, a tak zmizely ostré tóny, soprán se zakulatil, vyniklo frázování.“

„Po přestávce ovšem následoval přímo gejzír belcanta.“

Spolek přátel hudebních talentů představuje každý rok v koncertním cyklu Talenty světové opery vítěze velkých mezinárodních soutěží. Díky tomuto cyklu máme možnost poznat umělce, jejichž kariéra sice teprve začíná, ale kteří už mají jisté mezinárodní renomé. V letošním roce to je obzvlášť zajímavá umělkyně. Vždyť kdy se nám podaří slyšet belcanto z úst pěvkyně z Jihoafrické republiky… V Praze vystoupila 9. října Nombulelo Yende.

„Vyprávění o svatém Grálu bylo opravdu vyprávěním, byť překrásným hlasem. Pavel Černoch si na toto číslo přinesl noty a byl až příliš v jejich otěžích, v nich byl ovšem i David Švec.“

„Árii Vidino divná, přesladká přednesli s takovým entusiasmem… Pavel Černoch byl naprosto ve své kůži a konečně mu jeho ‚belcantové‘ výrazivo sedlo, a to v plné míře!“

„Přídavkem byla slavná árie ze Země úsměvů Franze Lehára. Ta opět zvedla publikum ze sedadel a oběma protagonistům se dostalo další, zasloužené nálože potlesku.“

Letošní sezónu Českého spolku pro komorní hudbu zahájili v neděli 9. října ve Dvořákově síni Rudolfina mezinárodně úspěšný tenorista Pavel Černoch a klavírista David Švec, který je zároveň šéfdirigentem Jihočeského divadla v Českých Budějovicích. Ti společně dali publiku nahlédnout do skladeb Beethovena, Brahmse, Webera, Wagnera a v druhé půli recitálu pak Liszta, Smetany, Dvořáka, Janáčka a Italů Verdiho a Leoncavalla. Došlo i na přídavek v podobě operety. Tenorista Pavel Černoch prokázal své kvality, pro něž je zván do světových operních domů, zaujal zejména neslýchaným hlasovým témbrem.

„Koncert bude při ročním výročí ruské invaze na Ukrajinu zamýšlen jako symbolická bolestná připomínka zbytečného válečného konfliktu.“

„Spolupráce se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu zahrne Vokální symfonii Vladimíra Sommera pro listopadový festival Janáček Brno.“

„Osmaosmdesátou sezónu otevřel sbor s Českou filharmonií na festivalu Dvořákova Praha při trojím koncertním provedení Dvořákovy Rusalky.“

Pražský filharmonický sbor vedle účinkování s orchestry uspořádá v nadcházející sezoně v Praze také trojici vlastních koncertů. Na prosinec ohlásil Adventní koncert ve Státní opeře, na únor 2023 uvedení Brittenova Válečného requiem a v červnu open air koncert ve Valdštejnské zahradě sestavený z gospelů a spirituálů. Umělecká kontinuita je přitom zajištěna – hlavní sbormistr Lukáš Vasilek, který vede těleso už patnáct let,…

„Skála vznikla na objednávku ke čtyřicátému výročí tělesa, Martinů a Szell se dobře znali a Clevelandský orchestr uvedl už v roce 1943 v premiéře skladatelovu Druhou symfonii.“

„V roce 1965 byli se Szellem prvním americkým orchestrem, který během jednoho jediného léta zahrál na třech nejslavnějších evropských hudebních festivalech.“

„Také další clevelandští šéfdirigenti pocházeli z Evropy.“

Amsterdam, Berlín, Kolín nad Rýnem, Drážďany, Hamburk, Linec, Lucern a před Vídní i česká metropole, to je plán evropského turné, při kterém zavítá na festival Dvořákova Praha Clevelandský orchestr. Se svým šéfdirigentem Franzem Welser-Möstem v neděli 11. září v Rudolfinu zahraje tři barvité skladby od Richarda Strausse. Těleso založené v roce 1918 a počítané mezi nejlepší nejen v USA, ale i ve světovém měřítku, má ve své historii nemalé stopy spojené s českými zeměmi.

„Když od října 1814 do června 1815 probíhal Vídeňský kongres, mladý Ignaz u toho nemohl chybět; složil dobový hit Alexandrovy variace.“

„V roce 1827 působil jako prostředník mezi Londýnskou filharmonií a těžce nemocným Beethovenem, jemuž chtěl zajistit zakázku.“

„Pražský žid, londýnský katolík, vídeňský lev salónů a celoevropský pedagog nebyl géniem komponování, ale zato významnou postavou.“

Dvěma, a možná spíš třemi aspekty se muž, narozený 23. května 1794, liší od většiny postav tohoto volného cyklu. Především tím, že na rozdíl od nich neprožil většinu života v minulém století, ale už v předminulém; stal se svědkem i účastníkem odlišných časů a vydobyl si v nich celoevropské renomé. Díky tomu se o něm sice dodnes ví víc než o jeho následnících, našich zapomenutých krajanech. Má to však háček – kdo byl Ignaz Moscheles, sice leckdo zodpoví na první dobrou, ovšem jeho fascinující život plný setkání s hudebními veličinami má v malíčku málokdo. A přitom, jak známo, ďábel je vždycky v detailu…

„V Hamburku soubor dovedl k mezinárodní proslulosti, v neposlední řadě i díky velkolepému londýnskému hostování s Wagnerovým Prstenem Nibelungovým.“

„Mahler přestoupil ke katolicismu především proto, aby ve Vídni dostal místo operního ředitele. Ani po deseti letech však přesto úplně nezmizely antisemitské podtóny výpadů a tlaků, které proti němu směřovaly.“

„Povolání do Vídně bylo důsledkem Mahlerova vzrůstajícího věhlasu, dirigentského i kompozičního.“

Před 125 lety, v roce 1897, prožíval Gustav Mahler důležitou etapu svého nedlouhého života, pro který mu osud vyměřil necelých jedenapadesát let. Působil šestým rokem v Hamburku, ale směřoval už do Vídně. Na různých koncertech zaznívaly jednotlivé věty jeho Druhé a Třetí symfonie, hostoval jako dirigent v Mnichově, Budapešti a Moskvě, tiskem mu vyšly Písně potulného tovaryše…

„Wagner mě nasměroval k rozhodnutí, že změním obor, ovšem byl v tom ještě jeden rozhodující moment, a to, když mi Katharina Wagner nabídla, abych pro příští produkci v ND nastudovala roli Pucciniho Turandot.“

„Dlouho jsem čekala například na svůj debut v Kostelničce v Národním divadle.“

„Já jsem covidovou dobu využila a s mým korepetitorem Markem Pinzowem studovala role. Mark mě po celou dobu držel psychicky a umělecky nad vodou, věnoval se mi třikrát týdně!“

Eliška Weissová – dramatická sopranistka, která se pro tento obor rozhodla po létech kariéry coby mezzosopranistka, a to konkrétně před čtyřmi roky. O tomto rozhodnutí, o dalším posouvání hranic v novém oboru díky studiu nových rolí, o nedávném úspěchu v cardiffské opeře v Janáčkově Jenůfě, o úskalích a zvládání rolí a o dalších plánech jsme si povídali v příjemném prostředí na pražských Vinohradech.

„Geniální dílo Césara Francka bylo publikem nadšeně přijato, dokonce zaznělo ‚Bravo!‘ Za mě osobně to byl nejlepší kus celého večera.“

„Emmanuel Villaume několikrát k publiku během koncertu promlouval a já jsem si připadal jako na výchovném koncertě. Dostatečně nevysvětlil a ani neobhájil svůj úmysl – dramaturgii.“

Francouzsko-německými hudebními dialogy zakončil v neděli 12. června aktuální sezónu ve Dvořákově síni Rudolfina orchestr PKF – Prague Philharmonia. Těleso vedl jeho šéfdirigent Emmanuel Villaume. V neobvykle dlouhém programu zazněly skladby Debussyho, Francka, Wagnera, Berlioze, Glucka, Rameaua, Couperina a Bacha – tedy v časově opačném pořadí. Dramaturgie byla velmi náročná, jak pro publikum, tak pro orchestr, zejména pro lesní rohy a skupinu dřevěných nástrojů. Klobouk dolů před nimi!

„První skladbu hrálo klasické obsazení orchestru, dirigent nasadil v první větě klidné tempo, vpády tutti orchestru ale neměly dostatečnou kontrastní sílu a působily spíš věcně a klasicistně.“

„Snad to způsobila akustika Janáčkova divadla, že přes neobvyklé množství hudebníků se hudební proud nenesl do hlediště tak, aby posluchače objal, zahltil a dostal ho do centra hudebního proudu.“

Filharmonie v divadle I přinesla svým abonentům poslední dva večery, ve kterých se rozloučila romanticky. Přesto to byla romantika netypická. První skladbou Franz Schubert teprve nesměle romantismu otevíral dveře a v poslední se zase s romantismem opulentně loučil operní velikán Richard Wagner. I tento koncert řídil šéfdirigent brněnské filharmonie Dennis Russell Davies a orchestr odvedl dva plnohodnotné večery, z nichž recenzovaný je ten skutečně poslední, který se odehrál v pátek 3. června v Janáčkově divadle.

„Pěvecky odvedl Olivieri velmi dobrý výkon, i když se držel spíše v horních hladinách dynamiky, což často vedlo k tomu, že klavír nebyl téměř slyšet.“

„Každopádně je zajímavé slyšet zahraniční pěvce a mít možnost srovnání. Jsem si jistý, že Olivieriho, coby operního barytonistu, čeká slibná budoucnost.“

Na neděli 29. května pozval Spolek přátel hudebních talentů a agentura Nachtigall Artists do Prahy italského barytonistu Mattiu Olivieriho a jeho klavírního partnera Michela DʼEliu. Večer byl nazván v rámci propagace „Operní gala“, i když svému názvu tak úplně nedostál.

„Jiří se těžko vyrovnával s některými režijními pojetími oper a jejich hudební kvality se proto snažil obnažit a demonstrovat v koncertních provedeních.“

„Svou první operu, Mozartovu Così fan tutte, dirigoval v divadle Disk 25. listopadu 1970, poslední, Janáčkovu Věc Makropulos, v Londýně 19. srpna 2016.“

„Výsledných 82 produkci zahrnuje jak 7 oper, v nichž Jiří v dětství zpíval, tak dalších 75 verzí oper, které dirigoval.“

V roce pátého výročí úmrtí dirigenta Jiřího Bělohlávka pokračuje portál KlasikaPlus.cz v loni započatém seriálu, který využívá texty a fotografie publikované dosud jen soukromě nebo na sociálních sítích. Patnáct let je shromažďoval publicista, producent a skladatel Alexander Goldscheider, který žije od roku 1981 v Londýně. Do materiálů dává postupně nahlížet. V dnešním dílu užívá dalších statistik k ilustrování dirigentových operních aktivit, ať už v divadlech, na koncertech, nebo ve studiu.

„Olomoucký rodák sice svůj život rovněž zasvětil umění, ale namísto literatury se věnoval hudbě; jeho působivá kariéra v Evropě i zámoří stojí za prozkoumání.“

„Fritz Zweig v Berlíně na sklonku dvacátých a počátkem třicátých let prožíval úspěšné, ale především podnětné období v Krollově opeře.“

„Navzdory komunikačním potížím ve stáří pilně vyučoval. Jeho nejvýznamnějším žákem se stal Lawrence Foster, v současné době šéfdirigent Symfonického orchestru polského veřejnoprávního rozhlasu.“

Třetí díl seriálu „Až na konec světa“ se věnuje Fritzi Zweigovi – dirigentu, klavíristovi a pedagogovi. Rodáku z Olomouce, který se vlivem svého nadání i historických událostí, neboť byl židovského původu, prosadil nejen v Evropě, ale nakonec i v zámoří. Zde také jako téměř jedenadevadesátiletý roku 1984 zemřel.