„Když se přihlédne ke krvavému zabití nemluvněte na kuchyňském stole, což je už opravdu jen pro otrlé, pak je toho bieitovského na Prahu až dost.“
„Není to Janáček tak úplně elektrizující a do duše se zadírající, ale velmi slušně hudebně zrealizovaný ano.“
„Laca a Jenůfa sedí u stolu, křečovitě se smějí a mažou si vzájemně po tvářích kusy svatebního dortu.“
Tak nám zabili Janáčka, chtělo by se parafrázovat slavnou hlášku z Dobrého vojáka Švejka po zhlédnutí nové inscenace Její pastorkyně v pražském Národním divadle. Jenůfa podle režiséra Calixta Bieita a výtvarnic Anne-Sofie Kirsch a Pauly Klein, to je sex, nože, krev… a nevyužitý revolver. Emocemi nabitou, téměř veristickou operu, historicky první českou s prózou místo veršů, se jim sice nepodařilo zničit, ale jednoznačné nadšení rozhodně nevyvolali.
