PORTÁL O KLASICKÉ HUDBĚ

„Do divadelního světa vstoupil ve svých 44 letech už jako zralý a uznávaný umělec. Jeho jevištní práce vznikaly mezi lety 1940 a 1982.“

„Na jevišti vypravil Čertovu stěnu, Tajemství, Hubičku a Prodanou nevěstu, k níž se opakovaně vracel.“

„Prodaná nevěsta se pro Karla Svolinského stala celoživotní scénografickou výzvou.“

Karel Svolinský (1896—1986) kdysi poznamenal: „Byl jsem pronásledován ctižádostí dosáhnout co možná nejčistšího souzvuku Smetanovy hudby a scénického obrazu.“ Tato slova velmi přesně vystihují jeho přístup k divadelní práci, zejména k inscenacím oper Bedřicha Smetany. Ačkoliv byl znám především jako malíř, grafik, ilustrátor a autor užitého umění, jeho scénografie představuje jednu z nejvýznamnějších kapitol českého výtvarného a hudebně-dramatického umění 20. století. Přinášený materiál souvisí s otevřením nové výstavy v Muzeu Bedřicha Smetany, kdy se dnes uskuteční koncert, na kterém zazpívají mezzosopranistka Monika Jägerová a sopranistka Tamara Morozová.

„Toto květnaté a složité básnické vyprávění přebásnil olomoucký biskup Mons. Josef Hrdlička.“

„V prostoru Oranžérie je jen improvizované pódium, kam se pohodlně vešla zpěvačka a klavír, taneční kreace Kláry Jelínkové zde neměly téměř žádný prostor. Přesto si tanečnice poradila.“

„Nadýchaným částem nechybělo odlehčení a niterné ztišení, dramatickým částem napětí ani znělé hloubky. Souhra s klavírem byla dokonalá.“

Podzimní festival duchovní hudby má během dvaatřiceti let trvání již ustálené lokality, přesto se občas odváží jít do experimentu. Tím byla 24. září Oranžérie zámku v Čechách pod Kosířem, jen nedaleko Olomouce. Zámek je malým klenotem, stejně jako krásná secesní Oranžérie. Sopranistka Tamara Morozová spolu s klavíristou Filipem Martinkou zde přednesli písňový cyklus Paula Hindemitha Marienleben, za vizuálního dotvoření tanečními kreacemi Kláry Jelínkové.

„Žihlův menší a zdravě vedený hlas je na dobré cestě…“

„Trio Bohémo cyklus předneslo s jistou mírou prostoty.“

„Jedná se o jedno z nejintimnějších a nejhlubších děl skladatele, který žádného interpreta ani posluchače nenechá chladným.“

Spolek Lieder Society, který u nás dlouhodobě a systematicky uvádí písňovou tvorbu známých i pozapomenutých skladatelů, si na sobotní večer v Atriu na Žižkově připravil další ze svých koncertů. V tomto měsíci uběhlo padesát let od úmrtí jednoho z nejvýznamnějších skladatelů 20. století, Dmitrije Šostakoviče (1906–1975). Sobotní večer byl věnován tomuto ruskému géniovi a připomněl ho jako skladatele písní. Večer v zajímavé dramaturgii propojil jeho dílo s tvorbou Ludwiga van Beethovena, mezi jejichž díly organizátoři spatřují zajímavé paralely, jak bylo uvedeno v koncertní brožuře: „Jejich tvorbu spojuje dramatičnost, která přesahuje hranice epoch a vzdoruje politickým režimům.“

„Wolf i Ullmann zůstávají poněkud opomíjení, přestože jejich písňová tvorba nese pečeť výjimečné kompoziční erudice a hluboké hudební imaginace.“

„Opět se potvrdilo, že interpretace písňového repertoáru vyžaduje hluboký, dlouhodobě budovaný vztah mezi pěvcem a klavíristou.“

„Soustředěný výraz v Kšicově dobrácké tváři působí nenuceně, ale vnitřní prožitek a rezonance s hudbou i textem jsou zřetelné a působivé.“

Spolek Lieder Society, který se v Česku systematicky věnuje propagaci písňového repertoáru, a to včetně děl stojících mimo „mainstream“, uspořádal ve čtvrtek 19. června v kostele sv. Vavřince na Malé Straně další z řady koncertů. Tentokrát vystoupilo písňové duo Pavel Josef Kšica a Filip Martinka, pro které byl večer zároveň součástí ceny získané na Mezinárodní pěvecké soutěži Antonína Dvořáka v Karlových Varech v roce 2024. Právě tam byli oceněni za nejlepší písňové duo.

„Lieder Society v příštím roce mimo jiné připomene kulaté výročí brněnské klavíristky a skladatelky Agnes Tyrrell.“

„Na hudbě Richarda Wagnera mě fascinuje barevnost, živelnost, orchestrální hutnost a schopnost vyprávět příběhy.“

„Ženy skladatelky se stále často potýkají s nedůvěrou a despektem.“

Česká sopranistka slovenského původu Tamara Morozová je místnímu publiku známá jako žádaná koncertní pěvkyně či jako sólistka Národního divadla v Praze, kde se nově připravuje na roli Senty v Bludném Holanďanovi Richarda Wagnera. Je také vyhledávanou interpretkou písňového repertoáru a předsedkyní spolku Lieder Society, který založila v roce 2021 s altistkou a muzikoložkou Monikou Jägerovou.

„Festival vsadil na velice svěží a neotřelý program.“

„Mansurianovo Requiem je dalším důkazem, že současné klasické hudby se není třeba bát, byť pochází z končin vzdálených.“

„Koncerty, které zaštituje Radek Baborák, mají dlouhodobě umělecky vysokou úroveň.“

Tak trochu ve stínu Festivalu Opera, který začal minulý týden, byl v podvečer 2. února v odsvěcené smíchovské kapli Sacre Coeur zahájen osmý ročník hudebního festivalu Věčná naděje. Ten zpravidla uvádí tvorbu terezínských skladatelů, ale také díla, která reagují na příkoří a nespravedlnost, nebo ta, jež vytvořili umělci na útěku před bezprávím či pronásledováním. Dramaturgicky se přehlídka neomezuje výlučně na uvádění děl klasické literatury. Na zahajovacím koncertu se podíleli Pražští komorní sólisté se svým šéfem Radkem Baborákem a jako sólisté vystoupili sopranistka Tamara Morozová, barytonista Pavel Kšica a klarinetista Karel Dohnal.

„Nahrávka je svou bezprecedentní interpretační kvalitou jedním z dramaturgicky nejzásadnějších nahrávacích počinů loňského roku.“

„Porozumění Jägerové tomu, o čem zpívá a jak to chce sdělit, je vskutku znamenité. Její hlas má dramatickou hloubku.“

„Roman Hoza se tohoto nadmíru vtipného díla nemohl zhostit lépe.”

Dvojalbum s písněmi Slávy Vorlové přináší reprezentativní výběr tvorby české skladatelky. Nad jejím dílem se sešli přední mladí interpreti Tamara Morozová, Monika Jägerová, Daniel Matoušek, Roman Hoza, Vojtěch Červenka a Katelyn Bouska. Nahrávka je významným příspěvkem k objevování české hudby minulého století. Je také důkazem, že současní umělci k minulosti nejsou lhostejní, když dotvářejí povědomí o roli žen ve světě hudebních skladatelů.

„Bella Adamova pečlivě modulovala každou slabiku německého textu. Stejně pečlivou deklamaci předvedla i Tamara Morozová v češtině.“

„Píseň brněnské skladatelky Agnes Tyrell zazněla v novodobé premiéře. Hudebně je natolik invenční, že by si zasloužila pevné místo v repertoárech současných pěvců.“

„Díky citlivému režijnímu vedení se celý večer stal důstojnou vzpomínkou na zesnulé, ani v jednom případě nesklouznul do laciných zkratek.“

Lieder Society, která dlouhodobě propaguje písňový repertoár, uvedla 4. listopadu ve spolupráci se společností Run Operun poloscénickou site-specific performance Písně ztracených duší, která reflektovala doznívající dušičkové svátky. Na programu byly písně Johannesa Brahmse, Franze Schuberta, Clary Schumannové, Franze Liszta, Gustava Mahlera, Antonína Dvořáka, Zdeňka Fibicha a Antonína Vojtěcha Horáka, které měly jednotící linku ve fascinaci estetikou temnoty, nadpřirozena a smrti.

„Dirigentu Jindrovi se podařilo vytvarovat mnoho hezkých hudebních míst a všechny nástrojové skupiny profiloval tak, aby se vzájemně nekryly.“

„V samopalech na jevišti problematika inscenace věru nevězí.“ 

„Zejména ve třetím dějství jsem měl pocit, že Fibich při komponování koukal Wagnerovi přes rameno.“

Opera Národního divadla vypustila 7. listopadu do světa nové nastudování nejznámější Fibichovy opery Šárka. Ta v podstatě začíná tam, kde Smetanova Libuše končí – dějově a dá se říci i hudebně. Libreto ve staročeštině napsala Anežka Schulzová, vycházela v něm ze čtyřdílné epické básně Šárka Jaroslava Vrchlického z roku 1874. Opera měla světovou premiéru 28. prosince 1897 v Národním divadle v Praze v režii Adolfa Krössinga a pod taktovkou Adolfa Čecha. Aktuální nastudování z dílny hudebního ředitele operního souboru Národního divadla, dirigenta Roberta Jindry, režíroval umělec německé národnosti Kay Link.

„Český filharmonický sbor Brno byl skvěle připraven.“

„Kvalita zvuku Karlovarského symfonického orchestru je pozoruhodná.“

„Dirigent Ondřej Vrabec vedl obě tělesa s lehkostí a jistotou.“

Festival Dvořákův karlovarský podzim nabídl publiku na svém závěrečném koncertu 3. října v Grandhotelu Pupp opravdovou kulturní událost: v koncertním provedení zde zaznělo oratorium Svatá Ludmila Antonína Dvořáka. Hrál Karlovarský symfonický orchestr, zpíval Český filharmonický sbor Brno společně se sólisty.

„Kateřina Kněžíková představila Libuši možná méně jako kněžnu, o to více však jako ženu.“

„Jakub Hrůša se prezentuje jako člověk nesmírně skromný, hluboce přemýšlivý a naprosto precizní detailista.“

„Koncertní provedení opeře nikterak neubralo na atraktivitě, ba naopak.“

Letošní ročník národního festivalu Smetanova Litomyšl dospěl sotva do poloviny, a přesto lze bez nadsázky říci, že má za sebou svůj vrchol. Dlouhý – více než čtyřhodinový – nedělní večer patřil Smetanově Libuši v podání České filharmonie pod vedením Jakuba Hrůši, našich předních operních sólistů a Pražského filharmonického sboru. A výsledek jejich společného snažení nelze popsat jinak než jako oslnivý.

„Svatá Zuzana pojednává o jeptišce, která za noční meditace v kostele před oltářem propadá do transu.“

„Pěvecké hlasy byly zvoleny šťastně. Klementina Lucie Hilscherové předvedla báječný vývoj charakteru od konejšivé sestry k výrazu obav až k závěrečnému odsouzení.“

„Manželé zjišťují, že jsou si stále atraktivní.“

Opera Národního divadla a Státní opera uzavřely závěrem týdne čtyřletý projekt, připomínající pod názvem Musica non grata kompoziční tvorbu autorů a autorek pronásledovaných nacistickým režimem. Mezi skladatele se vztahem k hudebnímu prostředí první Československé republiky byl zařazen i Paul Hindemith, jehož jednoaktovka Svatá Zuzana zazněla na pražském jevišti dne 6. dubna opět po 101 letech od premiéry v Novém německém divadle. Druhou operou plně navštíveného večera byla Florentinská tragédie od Alexandra Zemlinského. Orchestr Státní opery dirigoval Karsten Januschke, koncertním mistrem byl Michal Sedláček, sbor připravil Adolf Melichar.