PORTÁL O KLASICKÉ HUDBĚ

„Korepetitor by měl být poučenější a mít větší množství informací než zpěvák.“

„Rád bych lektorům ukázal, že jsem schopný se nějakým způsobem na všechny ty věci adaptovat.“

„I přesto, jak moc jsou úspěšní, jsou skromní a milí navrch.“

Několik posledních dní se Kroměříž nese v duchu probíhající Letní hudební akademie, na které se v roli lektorů aktivně podílela řada vrcholných interpretů a důležitých osobností v rámci vážné hudby – Josef Špaček, Dalibor Karvay, Radek Baborák, Kateřina Kněžíková, Barbara Maria Willi, Zdeněk Klauda, Lukáš Moťka, Robert Kozánek, Bohdan Šebestík či David Mareček. Není tedy divu, že celá akce iniciovaná Tomášem Netopilem upoutala pozornost mnoha mladých umělců z celého světa. Například až z Portugalska dorazila hornistka Telma Gomes a trombonista Leonardo Fernandes.

„Když sedím v Rudolfinu a poslouchám je, říkám si – škoda, že neučí.“

„S blížícím se večerem centrum dění pomalu přechází do kina Nadsklepí.“

„Začínají se vynořovat například otázky ohledně problémů s řadovým staccatem. Vždyť včera to ještě šlo…“

Vše pomalu končí. Už chybí doladit jen pár věcí, na vše se pokud možno co nejlépe připravit, pobrat ještě alespoň pár cenných rad… Poslední páteční výukový den kroměřížské Mezinárodní hudební akademie se totiž pomalu ale jistě uzavírá. Pak už jen zbývá předvést všechen svůj um v rámci pár posledních vystoupení. Ale i přesto je stále všude živo a veselo – jako by vše mělo teprve začít…

„Vidím hodně frázování. Ale není slyšet.“

„Konkurzy nanečisto zažil Špaček v Americe. Přišel s nimi proto do Prahy a do Kroměříže.“

„Netopil s charakteristickým úsměvem, energičností a entusiasmem, stejnými jako na dirigentském stupínku, nenápadně stojí za celou akademií.“

„Sára slibovala, že bude hrát…,“ otáčí se udiveně Josef Špaček do zadní části sálku, odkud se ozvala omluvná slova. „Rozmyslela jsem si to,“ opakuje plaše mladá dívka s houslemi v rukou. Je jednou z pěti desítek studentů, kteří se až do soboty aktivně účastní mezinárodní Letní hudební akademie v Kroměříži…

„U nás v rodině byli všichni doktoři.“

„Člověk vypuštěný ze školy musí sám sobě být velmi tvrdým trenérem.“

„Nedokážu mít malou radost nebo malý smutek, vždycky to musí být veliké!“

Těší se na zítra, na Alpskou symfonii se Symfonickým orchestrem hl. m. Prahy FOK, miluje své studenty a už pátým rokem pro ně chystá mistrovské kurzy v Broumově, kde také vystoupí na festivalu Za poklady Broumovska, snaží se hrát výjimečné skladby, které se u nás dlouho neobjevily. Horna se jí zaryla pod kůži už v dětství. A jak dodává v rozhovoru pro KlasikuPlus, až v momentě, když se něco v životě stane, tak člověk začne vnímat sám sebe.

„Inscenace není dílem, je pouze jeho interpretací. Dílo je vždy partitura.“

„Mám rád, když hudba vzniká v kolektivu a když se lidé navzájem inspirují. Ten kvas je pro mě živnou půdou!“

„Myslím, že v dnešních dnech už s největší pravděpodobností neobjevíme skladatele, za kterým by zůstaly hluboké brázdy.“

Pyšní se tím, že ho celou LŠU nedonutili zpívat. Dnes je šéfkorepetitorem Národního divadla a při práci s kolegy samozřejmě musí zpívat denně. Kromě toho je Zdeněk Klauda klavírista, flétnista, skladatel, dirigent a hudební manažer. Právě v těchto dnech probíhá Festival Jakuba Jana Ryby, který spoluzaložil a stará se o jeho dramaturgii, stejně tak jako o málo známý, zato bohatý odkaz tohoto pro většinu „autora jedné skladby“. Také vystupuje se svým orchestrem L´Armonia Terrena. A KlasicePlus přiznal, že si hudbu pustí i po náročném pracovním dni.

„Festival si vzal za úkol představit celou šíři Rybova talentu.“

„L´Armoria Terrena hraje prakticky ve stejném složení, v jakém hrával orchestr na starorožmitálském kůru.“

„Poetický text Aramejského Otčenáše umocnila Krčkova hudba.“

Asi by se těžko našel v České republice někdo, kdo neslyšel Českou mši vánoční od Jakuba Jana Ryby. Zaznívá pravidelně z kůrů venkovských kostelíků v provedení amatérských hudebníků i zpěváků, asi tak jako za Rybových dob, i v koncertních síních v provedeních symfonických orchestrů a profesionálních sborů i pěvců, což Ryba za svého života nikdy neslyšel. Ano, Jakub Jan Ryba je pro většinu z nás spojen s jedním jediným dílem. Přitom to byl skladatel obrovské šíře. Objevit jeho dílo pro hudbymilovnou veřejnost si dal za úkol festival, jehož druhý ročník právě probíhá.

„Pořád mám pocit, že bych nabrat nějaké vědomosti a zkušenosti ještě někde jinde mohl a měl.“

„Leoš Janáček je velký hudební úkaz.“

„Rád bych tady v Brně udržel drápek, opera je tu se současným vedením na dobré cestě!“

Zpívá pytláka Haraštu v nové brněnské inscenaci Příhod lišky Bystroušky a Radovana ve Smetanově Libuši, hostuje v Ostravě v Osudu, chystá se na Čajkovského do Lyonu, těší se na červnové Tři fragmenty z Julietty od Bohuslava Martinů…  A dnes večer se v Praze podílí na prvním novodobém koncertním uvedení barokní gratulační kantáty od Augustina Šenkýře, věnované opatovi Břevnovského kláštera a znovuobjevené nedávno po bezmála dvou stech padesáti letech. Osmadvacetiletý barytonista Roman Hoza je třetí sezónu členem Janáčkovy opery Národního divadla Brno – a přestože se snaží získat i další zahraniční zkušenosti, je doma v Brně spokojen a nemá v úmyslu měnit. 

“Překážkou byl ale zcela nečitelný text a dosti nečitelné noty, taková rychle psaná partitura autorem.”

“Vzpomínám si na Šenkýřovo nádherné Festa sanctorum, ve kterém zpíval basista Karel Průša.”

“Z náročnosti a virtuozity partů lze dedukovat, že žáci tehdy měli vysoké hudební a pěvecké předpoklady.”

Novodobou premiéru připravilo na sobotu 15. prosince Národní divadlo v Praze. V kostele sv. Anny (Pražská křižovatka) zazní gratulační kantáta Augustina Šenkýře Dies numini et principi, věnovaná opatovi břevnovského kláštera Friedrichu Grundmannovi. Po 248 letech ji v Praze nastudovali sólisté Markéta Böhmová, Yukiko Kinjo, Michaela Zajmi, Jakub Koś a Roman Hoza, orchestr Národního divadla a dirigent Zdeněk Klauda, specialista na hudbu tohoto období, který byl za podobný objev (Rybovo Stabat mater) oceněn mezi jinými i prestižní cenou Diapason D‘Or.