„‚Opereta je mrtvá!‘ znělo před dvaceti léty na zastupitelstvu města Brna.“

„Netopýr samozřejmě nemohl chybět na přehlídce melodií oslavence.“

„Závěr byl vskutku pekelný, kankán v tomto tempu by snad žádné tanečnice nestíhaly!“

Druhý jarní den 21. března vzdal soubor Janáčkovy opery Národního divadla v Brně hold operetnímu skladateli Johannu Straussovi mladšímu a k jeho dvoustým narozeninám uspořádal koncert sestavený z jeho nejslavnějších skladeb. Zazněly valčíky, polky a také árie i dueta z jeho operet. Pod taktovkou dirigenta Roberta Kružíka hrál na jevišti Janáčkova divadla celý divadelní orchestr a zpívali operní sólisté spolu se sborem Janáčkovy opery. Divadlo vyprodané do posledního místa odměnilo účinkující nadšenými a dlouho trvajícími ovacemi. 

Opereta… obdivovaná i proklínaná a zatracovaná. „Opereta je zrůda!“ vkládá tvrzení do úst profesora Voříška Jaroslav Žák v knížce Cesta do hlubin študákovy duše. „Opereta je mrtvá!“ znělo před dvaceti léty na zastupitelstvu města Brna, které následně zrušilo soubor brněnské operety. Dnes se o operetě taktně mlčí a umění a slávu jejích někdejších hvězd u nás pomalu zavál prach.

Podle někdejšího operetního dramaturga Iva Osolsobě jde o Nápad pana Offenbacha; tolik název jeho knížky o fenoménu, který v 19. století a ještě dlouho ve století dvacátém pobláznil hudbymilovné publikum. Dnes bychom právem řekli, že šlo o tehdejší showbysnys. První Offenbachova opereta, která měla premiéru 5. července 1855, v době světové výstavy v Paříži, byla drobná lidová fraška. Žánr se postupně přerodil do výpravných a jiskřivou hudbou nabitých operet – tedy malých oper.

Ve Vídni se nechal Johann Strauss, nazývaný „králem valčíku“, přemluvit svojí první manželkou, aby se podle vzoru „papá“ Offenbacha také pustil do komponování operet. V roce 1871 byla uvedena jako první jeho opereta Indigo a hned za ní přišel Netopýr, Straussova nejslavnější opereta, která dobyla svět. A Netopýr samozřejmě nemohl chybět na přehlídce melodií oslavence. Energický vpád předehry následovala něžná kantiléna houslí, svůj šarm osvědčil hoboj Barbory Šteflové a valčík se efektně rozběhl po nesmělém, ale stále naléhavějším lehkém našlapování; orchestr akceleroval do jásavého a energického závěru. Exploze potlesku avizovala, že se obecenstvo chytlo, a jeho nadšení číslo po čísle rostlo. Stylově publikum přivítal Princ Orlowski, který v excelentní masce, převleku i zpěvem Jany Hrochové zval publikum na skleničku, což potvrdil vzápětí sbor vstupem z druhého jednání. Upozaděný sbor byl bohužel zvukově handikepovaný – zvuk se nesl spíše do otevřeného provaziště než přes orchestr –, přesto se dokázal prosadit. 

Oslavenci přišel popřát i „papá“ Offenbach a to svojí parodickou operetou Orfeus v podsvětí. V předehře si krásnou houslovou melodii o ztrátě Eurydiky vypůjčil skladatel z opery Gluckovy, neztratila však nic na své jímavosti, díky niternému i energickému podání koncertní mistryně Lenky Kopalové. Pastorální atmosféru navodilo nejprve klarinetové sólo Filipa Pokorného, pak hoboj Barbory Šteflové a následně flétna Evy Bergerové spolu s harfou Dominiky Svozilové. Příležitost k nostalgické sdělení dostala violoncellistka Karolína Zívalíková. Dirigent Robert Kružík otevřel všechny škrty a předehra tak dostala koncertantní ráz a odhalila Offenbacha jako schopného symfonika; autor sám byl i violoncellistou. Eurydikou se stala sopranistka Jana Sibera, jejíž bílá, zlatem vyšívaná róba oslňovala, stejně jako její pevný soprán, schopný perlivých koloratur a jasu výšek. Závěr však byl vskutku pekelný, kankán v tomto tempu by snad žádné tanečnice nestíhaly!

Vstupem zcela orchestrálním byla Pizzicato polka Johanna Strausse, kterou zahájilo téměř neslyšné pianissimo, doplněné – kupodivu dost případně – zvonícím mobilem v publiku. Dirigent pobaveně zastavil orchestr a počkal, až bude klid. V pokračujícím pianissimu publikum ani nedýchalo, aby nezaplašilo lehounký zvuk smyčců s vycizelovanými finesami dirigenta. 

Dalším z gratulantů byl Straussův současník, skladatel Franz Lehár, a náročnou árii Sou-Chonga Své srdce chci ti dát z operety Země úsměvů s nadhledem a zvučným tenorem zazpíval Aleš Briscein. Následně kontroval opět Johann Strauss se svým Netopýrem a excelovala Jana Sibera s čardášem Rosalindy ze druhého jednání. Na Hodinkový duet s Alešem Brisceinem jako Eisensteinem přišla s černou stuhou v pase a černou škraboškou. Aleš Briscein měl jako rekvizitu velké ikonické hodinky, o které ho po škádlení chytře připravila Rosalinda. Hlasy pěvcům barevně příjemně ladily a vkusné a vtipné rozehrání osvěžilo výstup. Následná Tritsch-Tratsch polka přinesla lehkost a vtip, načež závěr první poloviny ukončil opět Franz Lehár a Veselá vdova. Sopranistka Andrea Široká si přivedla na předscénu deset dívek ze sboru a společně se odvázaly rozpustilým kupletem o lehkonohých grizetkách, bez kterých by Paříž nebyla Paříží.

O přestávce byl prostor pro obecenstvo, které připíjelo podle pokynů Prince Orlowského na památku Johanna Strausse dobrým vínem, a první v pořadí ve foyeru čekal taneční mistr Jaroslav Kuneš, aby vyzval odvážné páry k nácviku choreografie valčíku. Na klavír jim k tomu s citem po celou dobu hrál korepetitor a dirigent opery Konstiantyn Tyshko, zatímco ti stydlivější obsypali galerie, aby na tanečníky viděli.

Druhou polovinu koncertu zahájil salonní a noblesní valčík Na krásném modrém Dunaji a po něm se otevřela další Straussova opereta Cikánský baron. Vstup sboru, který v ději vítá ve třetím jednání protagonisty, vracející se z války, nebyl příliš přesvědčivý, ale čistý a vyrovnaný ano. Orchestr vložil opět jednu skladbu orchestrální, a to galop Johana Strausse Bez starostí. Z piana, s lehkým rytmem a vtipem, se smíchem hudebníků i dirigenta, se hudba nesla do hlediště. Po legraci něco něhy a touhy přinesla Jana Sibera v Písni o Vilje z operety Veselá vdova Franze Lehára, měkkým sopránem a lehce branými výškami. Po ní na scénu vkráčel Aleš Briscein jako sebevědomý cikánský baron Bárinkay. Tady zafungoval pozitivně aktualizovaný text, legrace na účet jak dirigenta, tak politiků publikum pobavila.

A opět orchestr, tentokrát ve skladbě oslavence Ženy, víno a zpěv, v poněkud nostalgickém podání a s jímavou melodií následoval duet z Cikánského barona. Kdo nás oddal se ptali jeden druhého Bárinkay se Saffi, cikánskou nevěstou. Pochod maršála Radeckého nemohl na velkolepé oslavě chybět a obecenstvo netrpělivě čekalo na svoji příležitost. Dirigent efektně střídal pianové plochy s kontrastním pevným forte a stíhal také kynout divákům, jak silně mají tleskat. A dával najevo, že ho to skvěle baví.

Závěr večera patřil opět operetě Netopýr. Apoteózu vína se skleničkou v ruce přišli zazpívat spolu se sborem Aleš Briscein, Jana Sibera i Jana Hrochová, stále v roli Prince Orlowského. Bylo to velké, euforické finále, ale nebyl to zdaleka konec. Přídavky na sebe totiž nenechaly čekat. Jako první to byl galop Bez starostí, podruhé ještě Pizzicato polka. V lehounkém pianissimu, jako na špičkách, se zatajeným dechem, na dobrou noc. Orchestr Janáčkovy opery si dal na prezentaci děl oslavence záležet a ukázal se v tom nejlepším světle. 

Publikum se rozcházelo s uspokojením a vírou, že ta opereta přece jen má co do sebe, když se umí zazpívat i zahrát. Škoda, že dojem poněkud rušily nové texty, které znalého posluchače mátly a příliš zpěvákům neseděly; sólistům však bylo dobře rozumět. Všichni dali do výkonu své nejlepší umění a přidali k tomu dobrou náladu a nadšení, kterou rozdmýchával hlavně dirigent Robert Kružík. Projevil se jako ryzí muzikant, který neváhá být i rozpustilý, když je vhodný čas a příležitost, a operetní večer si náležitě užil. „Kdyby si to člověk neužíval, taky by to přece nemělo smysl dělat!“ vyjádřil se šťastný dirigent po slavnostním koncertě.

Tak hodně štěstí, pane Johanne Straussi, a snad se i vaše a nejen vaše operety zase vrátí i na česká jeviště!

Foto: Bára Bachanová / NDB