„Umístění koncertu středověké italské hudby do prostor Anežského kláštera považuji za velmi dobrý dramaturgický počin festivalu.“ 

„Navzdory Landiniho někdejší slávě zůstává jeho hudba vkusu dnešního posluchače poměrně vzdálená.“ 

„Ani jeden z hlasů však nedovedl naplnit prostor nebo rozehrát emoční škálu, která dovede pohnout srdcem.“ 

V sobotu 17. května připravil festival Pražské jaro vzácné setkání s hudbou středověkého Florenťana Francesca Landiniho, patrně největšího hudebníka italského trecenta. Výlet do pozdně středověkého Toskánska s názvem La dolce vista zprostředkovali členové souboru Sollazzo Ensemble ve složení soprán, tenor, loutna a organetto a fidula, které se ujala umělecká vedoucí Anna Danilevskaia. Patnácti světskými písněmi umělci bohužel spíše potvrdili obvyklý názor hudební veřejnosti: středověká hudba je příliš vzdálená naší zkušenosti a pro naše ucho natolik jednotvárná, že nestojí za další studium. 

V Praze se najde jen několik míst, ve kterých by koncert středověké hudby našel patřičné a inspirativní zázemí. Prostory Anežského kláštera k nim ale bezesporu patří a umístění koncertu středověké italské hudby právě sem považuji za velmi dobrý dramaturgický počin festivalu. Když vnímavý posluchač přichází na takový koncert klášterní křížovou chodbou, zastaví v myšlenkách u zde věčně odpočívající královny Kunhuty, Václava I. a svaté Anežky České, může prožít sobotní podvečerní hodinu v synestetickém rozjímání.

La dolce vista della donna mia, v překladu „sladký pohled mé milované“, nebo také v básnickém významu „krásný zjev mé lásky“, je zajímavý název pro program složený ze skladeb florentského varhaníka a skladatele Francesca Landiniho (cca 1325/1335–1397). Landini byl totiž již od dětství nevidomý a je pozoruhodné, že se i přes toto omezení vypracoval v nejvýraznějšího hudebníka své doby. Byl žákem Jacopa de Bologna, současníkem Giovanniho Bocaccia či Francesca Petrarky. Zanechal po sobě kolem dvou set převážně světských skladeb, jejichž melodičnost vyniká mezi současníky. Landini také skvěle hrál na varhany, věnoval se i filosofii a poezii. Všechny tyto atributy kolem něj postupně vytvářejí jakousi legendu či auru výjimečnosti. Když v roce 1397 umřel a byl pohřben v kostele San Lorenzo ve Florencii, na italském nebi dějin už červánky jasně předznamenávají úsvit epochy renesance. 

Navzdory Landiniho slávě je jeho hudba uchu dnešního posluchače poměrně vzdálená. Světské formy italského trecenta, jako ballata či madrigal, se podobají spíše středověkým konduktům či dvorským písním. Jsou vedeny ve dvouhlasech či trojhlasech jen s drobnými rytmickými nuancemi mezi hlasy. Trecentový madrigal nemá kromě jména s polyfonním madrigalem pozdní renesance nic společného. U Landiniho lze vyzdvihnout především velmi nápaditá melismata, dlouhé melodické fráze nad předposledními slabikami slov, přesto se hudební fragmenty velmi často opakují a pokud umělec nevloží do interpretace velkou míru nadšení, zůstává pro posluchače jednotvárná. A to byl dle mého názoru hlavní kámen úrazu sobotního koncertu. 

Sollazzo Ensemble působí na evropské hudební scéně od roku 2014, kdy jej založila fidulistka z ruské hudební rodiny Anna Danilevskaia. Ansámbl se specializuje na hudbu z přelomu středověku a renesance a nemá stálé obsazení. Podobně jako většina takto organizovaných těles má databázi vhodných zpěváků a instrumentalistů, z níž vybírá složení pro různé dramaturgické projekty. V Anežském klášteře tentokrát vystoupili australská sopranistka Roberta Diamond, argentinský tenorista Jonatan Alvarado, argentinský varhaník Roger Helou, německý loutnista Christoph Sommer a ve Francii žijící Anna Danilevskaia.

Za zmínku stojí také středověké instrumenty, se kterými se na koncertech lze setkat jen velmi vzácně. Především malé přenosné organetto, tedy varhánky, což je vlastně ve dvou svislých řadách píšťal konstruovaný varhanní rejstřík, který si sedící hráč postaví na levé stehno. Levou rukou ovládá sklopný měch, kterým zleva vhání do píšťal vzduch a pravou rukou hraje na maličkou klaviaturu, která je zprava připevněna podél spodní hrany píšťal. Středověká fidula patří mezi předchůdce houslí či viol a Anna Danilevskaia na ní hrála svisle, přičemž tělo nástroje držela mezi koleny. Loutna, na kterou hrál Christoph Sommer, se podobala malé kytaře, zavěšené poměrně vysoko pod krkem hráče. 

Hlavními účinkujícími byli dva zpěváci, sopranistka Roberta Diamond a tenorista Jonatan Alvarado. Jejich hlasy jsou vedeny rovně, téměř bez vibrata, což je pro hudbu této doby typické a správné. Roberta Diamond disponuje pěknou barvou hlasu, ve vyšších polohách měla občas problémy s intonací, což při rovném vedení tónů výrazně kazí dojem. Jonatan Alvarado byl intonačně přesnější, z lehkého tenoru elegantně přecházel do kultivovaného falsetu, ale oproti sopranistce mu chybělo větší interpretační zaujetí. Ani jeden z hlasů však nedovedl naplnit prostor nebo rozehrát emoční škálu, která dovede pohnout srdcem posluchače a kterou by si právě středověká hudba zasloužila – vzhledem k jistému nedostatku posluchačské atraktivity – ze všech nejvíc. 

Celkový dojem z koncertu tak je spíše rozpačitý. Krom několika rychlejších pasáží mi z patnácti skladeb žádná nezůstala v povědomí. Interpretační přístup umělců působil nezúčastněně až chladně. Zpěváci používali své hlasy spíše jako instrumenty a jejich fráze často zůstaly nenaplněné. Instrumentalisté se soustředili na své party jako při nějakém rutinním vědeckém bádání. Celku chyběla ta interpretační radost, která dává melodiím a hlasům křídla. Nevím, kolik diváků v publiku mělo větší zkušenost se středověkou hudbou. Pár znalců tam jistě bylo, ale většinově šlo o normální publikum Pražského jara. Trochu se obávám, že tito lidé po včerejší zkušenosti už středověkou hudbu nebudou chtít znovu hledat.

Foto: Pražské jaro 2025 / Václav Hodina